„V Griegovi dovedl Manfred Honeck smyčce k rozmáchlým, rozklenutým melodickým frázím zahraným lahodným plným tónem.“

„Buchbinderova interpretace Mozartova koncertu byla z rodu těch, kdy se těšíte na to, co přijde v následujícím taktu, kam až umělec posluchače dovede.“

„První Beethovenova symfonie byla čistá radost z nekomplikované hudby, navíc podpořená viditelným souzněním a oboustrannými sympatiemi dirigenta a orchestru.“

Jestliže první z adventních koncertů České filharmonie přitahoval pozornost jménem dirigenta, který dlouho Prahu nenavštívil – byl to Sir John Eliot Gardiner, druhý z nich byl očekáván jako návrat domů. Rakouský dirigent Manfred Honeck byl léta hlavním hostujícím dirigentem našeho prvního orchestru, velmi dobře ho zná a mezi ním a hráči panuje obapolné souznění. Jak vyzněl večer, kde vedle hudby Edvarda Hagerupa Griega zazněl nejtklivější Mozartův Klavírní koncert d moll a První symfonie Ludwiga van Beethovena?

Na úvod Manfred Honeck zařadil suitu Edvarda Hagerupa Griega Peer Gynt. Už pro tuto skladbu – a zůstalo tomu po celý večer – zvolil opačné posazení kontrabasů a druhých houslí – violy a sekundy se tak octly vedle sebe po pravé ruce dirigenta. V úvodním Jitru se zaskvěla v prvních taktech flétnistka Andrea Rysová krásně zahranou známou melodií, výborně ji doplňovali hobojistka Jana Brožková i klarinetista Jan Mach. Smyčce Manfred Honeck dovedl k rozmáchlým, rozklenutým melodickým frázím zahraným lahodným plným tónem. V Solvejžině písni zněly sladce, měkce, získaly něžný, až taneční půvab. Na působivém emocionálním vyznění měly velký podíl violoncella a kontrabasy, dohrávající své party do úplného ztišení. Tanec Anitry vyzněl lehce, hravě, s výborně propracovanou dynamikou. Populární Ve sluji krále hor zaujala jak výtečnými fagotovými sóly, tak ohromující rytmizací s ráznými akcenty. Rej této části se neustále stupňuje, až končí tempovou i dynamickou smrští. Nelze než složit poklonu smyčcům i dechům, hráči podali excelentní výkon.

V následujícím Klavírním koncertu d moll č. 20, KV 466 Wolfganga Amadea Mozarta se představil Rudolf Buchbinder, čtyřiasedmdesátiletý rakouský klavírista, který patří k nejuznávanějším současným světovým interpretům, specialista na díla Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta. Jeho interpretace Mozartova vážného, podle názoru některých muzikologů až smutného koncertu byla z rodu těch, kdy se těšíte na to, co přijde v následujícím taktu, kam až umělec posluchače dovede. Nejočekávanější je z tohoto pohledu druhá věta Romance napsaná v tónině B dur. Klid, který z ní vychází, kontrastuje s dvěma krajními větami – Allegro a Rondo Allegro Assai. Na rozdíl od první a třetí věty, kde je rovnocenná úloha klavíru a orchestrálního partu, je v Romanci dominantní sólový nástroj jako nositel překrásné melodie.

Rudolf Buchbinder hrál tento koncert s nadhledem a současně nesmírně pozorně vůči dění v orchestru, jakoby zcela ponořen do interpretace a zároveň v neustálém očním kontaktu s dirigentem. V první větě zvolil Beethovenovu kadenci, která do nebeské melodie dodává dramatičnost, v druhé byly hodny obdivu vypracované fráze různých dynamických odstínů. Svými pianissimy jistě dováděl posluchače k blaženosti, v těchto pasážích orchestr adekvátně půvabně odpovídal. Bylo slyšitelné a zřejmé, jak se filharmonici snaží dostát stylovým nárokům tohoto koncertu, s jakou pečlivostí vyhrávají jednotlivé fráze, témata. Přesto jsem postrádala více průzračnosti, křehkosti, možná i přesnosti, které tak skvěle předvedli během první adventní neděle s Johnem Eliotem Gardinerem ve Voříškově První symfonii. Je to otázka nekompromisnosti dirigenta? Po mém soudu ano. Celkově však Mozart filharmonikům nevyzněl vůbec špatně. Ocenila jsem výbornou komunikaci mezi sólistou a orchestrem, citlivou dynamiku, která klavíristu nepřehlušovala, a všímala jsem si i hvězdných okamžiků smyčců i dechů ve třetí větě.

Jako připomenutí Beethovenova výročí byla na program zařazena jeho První symfonie C dur, op. 21, napsaná v roce 1799 a premiérovaná o rok později. Je dobře známo, že hudební vliv na tuto symfonii je ještě přičítán Haydnovi a Mozartovi, přesto však už nese patrné znaky rukopisu svého tvůrce včetně překvapujících až šokujících – jak to nazval Manfred Honeck – postupů. A jako by se v Beethovenově symfonii orchestr uvolnil – tóny byly přesně artikulované, fráze propracované, celá první věta Adagio molto – Allegro con brio se odvíjela v neskutečném drajvu a přesnosti. Druhou větu Andante cantabile con moto pojal Manfred Honeck jako roztančenou, s delikátně znějícími smyčci ve ztišených pasážích. Třetí větě Menuetto: Allegro molto e vivace proto musel dodat rychlejší tempo, aby ji odlišil od druhé „taneční“ věty. Výborně hrající dechy s bezchybnými smyčci se propojily ve stylové souhře. Ono zmiňované překvapení přichází na počátku čtvrté věty Adagio – Allegro molto e vivace, která začíná pomalým houslovým tématem, jež se vzápětí láme do rychlého tempa celé věty. Koncertní mistr Josef Špaček si pohrál s lahodností tématu, které se přelilo do plného zvuku s energickým frázováním, stupňujícím se tempem a úchvatnou gradací. Byla to čistá radost z nekomplikované hudby, navíc podpořená viditelným souzněním a oboustrannými sympatiemi dirigenta a orchestru.

Foto: Petra Hajská