„Schönbergovo zaujetí žánrem valčíku bylo setrvalé, později vypracoval úpravu několika proslulých Strausových valčíků. Jede kupříkladu o díla Růže z jihu, Lagunový nebo Císařský valčík.“

„V aktuální vsuvce do programovém letáku ke koncertu píše, nejspíše autorka původního textu, Lucia Maloveská, že “jde o delikátní, příjemné melodické skladby vídeňského stylu, připomínající tak trochu „schubertovský ländler“.

„Po přestávce koncertu byla na programu Symfonie č. 5 c moll op. 67 Ludwiga van Beethovena Osudová.“

Nedělního večera dne 26. února 2023 se ve Dvořákově síni Rudolfina konal další podnik z 29. koncertní sezóny PKF – Prague Philharmonia, tentokráte s překvapením. Místo ohlášeného dirigenta Dominga Hindoyana, který onemocněl, nastoupil k dirigentskému pultu Eugene Tzigane. A ten sáhl samozřejmě do programu koncertu, nikoli ovšem dramaticky, ale i tak překvapivě.

Místo Webernovy Symfonie op. 21 vytáhl z odkazu Arnolda Schönberga na světlo ramp neuvěřitelnou partituru Valčíků pro smyčcový orchestr pravděpodobně z roku 1897. To bylo autorovi 23 let a teprve se začínal hudbě profesionálně věnovat. Jeho první číslované dílo je z roku následujícího, jsou to Dvě písně pro baryton a klavír op. 1. Schönbergovo zaujetí žánrem valčíku bylo setrvalé, později vypracoval úpravu několika proslulých Straussových valčíků. Jde kupříkladu o díla Růže z jihu, Lagunový nebo Císařský valčík. Theresa Muxenederová, kdysi prozatímní ředitelka Centra Arnolda Schönberga ve Vídni, je podepsána pod informativním textem k partituře Valčíků pro smyčcový orchestr se závěrečnými slovy: „O tom, že se valčíky s gassenhauerovskými kvalitami nejlépe skládají ve Vídni, lze slyšet z okouzlujících deseti pokusů mladého autodidakta z roku 1897“. V aktuální vsuvce do programovém letáku ke koncertu píše, nejspíše autorka původního textu Lucia Maloveská, že “jde o delikátní, příjemné melodické skladby vídeňského stylu, připomínající tak trochu „schubertovský ländler“. Přesně tak je orchestr pod taktovkou Tzigana zahrál. Jako elegantně promenádní hudbu bez výrazných „echt wienerisch“ charakteristik straussovského a lannerovského rodu, s minimálním kontrastem mezi deseti články valčíkového řetězce. Líbezně se tvářící užitková hudba, nezatížená inspirací ani atraktivitou populárních motivů pouličních nápěvků, byla vkusnou introdukcí celého koncertu. Schönberg zde originálně naložil s vídeňskou zlatou inspirací, podobně jako kdysi Fryderyk Chopin podle svého poetického cítění. Dramaturgicky se zde ovšem, vůči následujícím skladbám programu, setkávaly dvě dimenze. Orchestr se rozehrál k pěknému výkonu v následujících Variacích na Haydnovo téma opus 56a Johannesa Brahmse. Otevřela je očistně vlídná serenádově pohodová harmonie dechů. Dirigent tu vedl ansámbl v příznivých dynamických a tempových kontrastech, řekl bych s jistou náruživostí a charismatickou přitažlivostí své osobnosti v jisté klasické uměřenosti. (Oproti šéfdirigentovi orchestru Vuillaimovi, který soustavně převychovává ansámbl k vypjatým výkonům stonásobným portfoliem své cheironomie).

Stejně stylově pojaté provedení vyrovnalo emoční hladinu romantického díla, z níž vkusně vystupovaly lesní rohy či osvěžující hbité flétny. Po přestávce koncertu byla na programu Symfonie č. 5 c moll op. 67 Ludwiga van Beethovena Osudová. Tzigane vedl ansámbl v agogicky poutavém plastickém nasazení ve zvýrazněných kontrastech. Po rušných až vzrušujících pasážích se skvěle znějícími lesními rohy s motivem osudu vyvažoval orchestr napětí úvodní věty volnějším vedením melodiky v následujícím Andante. Zde se vkusně a majestátně uvedly hluboké smyčce, jinde fagoty, pizzicato smyčců, sólo tympánů a kontrafagot, pozouny a skvělá pikola ve finální větě. Majestátní tempo odlehčoval dirigent pravidelnou rytmikou, dojem romantického provedení navozoval výraznější proměnami tempa. Orchestr znamenitě provedl přechod do finále a psychologicky vybraně uzavřel symfonii proslulou kadencí očistného finale z pravzoru legendární katarze antické tragédie.

Foto: PKF / Ivan Malý