„Píseň žalobná je především krásný příběh s důležitým poučením o lidské povaze.“

„O repertoáru se rozhoduji na základě jednotlivých skladeb a toho, co pro mě znamenají jako pro hudebníka, člověka a ženu.“

„Svým studentům vždycky říkám, aby nekopírovali nikoho jiného, ale aby šli svou vlastní cestou. A aby byli trpěliví a nespěchali!“

Filharmonie Brno se připravuje na jeden z vrcholů sezóny. Bude jím projekt, který mimo jiné připomene devadesáté výročí premiéry Mahlerovy skladby Píseň žalobná. Jeho mimořádnost podtrhuje uvedení ve vídeňském Musikvereinu, ale zejména sázka na mezinárodní pěvecké obsazení. Tomu dominuje osobnost původem izraelské sopranistky Chen Reiss, kterou kritika označuje za majitelku hlasu „stříbrného jasu a čistoty“. Životopis pětačtyřicetileté všestranné pěvkyně doslova přetéká výčtem vystoupení na předních scénách, včetně pražských. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Chen Reiss přibližuje svůj niterný vztah k Mahlerovi, ale i zalíbení pro Janáčka, vzpomíná na mezníky své dosavadní kariéry a také odhaluje svůj přístup ke studiu nových skladeb či názor na poslání hudby v dnešní době. Vstřícně, s pokorou a nadhledem…

Před dvěma lety jste spolupracovala s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem na nahrávce Mahlerovy Čtvrté symfonie. Vzpomenete si ještě na tento projekt?

Nahrávku Mahlerovy Čtvrté symfonie s Českou filharmonií a maestrem Byčkovem považuji za jeden ze svých největších profesních úspěchů. Skladbu jsme po několikaměsíční odmlce skutečně provedli v krásném Rudolfinu uprostřed covidové pandemie. Bylo tak nádherné zpívat znovu před publikem, a hlavně být obklopen bujným a bohatým zvukem České filharmonie. Na pobyt v Praze toho léta mám ty nejkrásnější vzpomínky. Prahu naprosto miluji. Je to jedno z nejkrásnějších měst na světě. 

V roce 2018 jste Mahlerovu Čtvrtou symfonii provedla také s Pražskými rozhlasovými symfoniky a nyní se do České republiky vracíte a opět s Mahlerem. V závěru listopadu vás čeká spolupráce s Filharmonií Brno a Dennisem Russellem Daviesem. Jaký máte vztah k hudbě Gustava Mahlera, jehož skladby jste uvedla s řadou významných světových těles? 

Pro Mahlera a jeho hudbu mám slabost. Dokonce máme narozeniny ve stejný den 7. července. Zjistila jsem, že má velmi osobitý jazyk. Jeho hudbu okamžitě poznáte a nemůžete si ji splést s žádnou jinou. A mahlerovský zvuk měl už od svého prvního opusu, Písně žalobné, kterou se chystáme provést. Jeho hudba je plná imaginace a fantazie. Je nesmírně kreativní, každé jeho dílo je velmi osobité. Obdivuji také to, že v rámci jedné symfonie dokáže vyjádřit velmi širokou škálu emocí. Opravdu celé spektrum, ať už je to dětská niternost, čistá radost, ironie, hravost nebo hluboký smutek, bezpodmínečná láska, intimita, lítost, země, nebe, smrt a vzkříšení. 

A co konkrétně právě jeho mladistvá Píseň žalobná…

Tu napsal, když mu bylo pouhých dvacet let! Především je to krásný příběh s důležitým poučením o lidské povaze. Je v něm všechno: okamžiky vznešenosti a bohatství vedle okamžiků tajemství a naprosté prostoty. A líbí se mi, že na konci je světu odhalena pravda prostřednictvím hudby! Jaké neuvěřitelné poselství. 

Kromě Mahlera jste se v průběhu své bohaté kariéry setkala také s Janáčkem, vzpomeňme třeba Lišku Bystroušku ve Vídni, nebo Dvořákem a jeho Stabat Mater v Lipsku. V Čechách slavíme letos Rok české hudby, protože nápadně mnoho výročí připadá na rok zakončený čtyřkou. Proto se nemohu nezeptat: Jaký máte vztah k české hudbě? Nebo českou hudbu vnímáte spíše jako oříšek s ohledem na specifika jazyka? 

Zpívala jsem poměrně mnoho hudby českých skladatelů, které jste zmínila, a nezapomeňme na Korngolda, jehož písně zbožňuji. Ostatně na jaře vyjde CD s názvem Židovská Vídeň, na kterém zpívám devět Korngoldových písní. Ze všech českých skladatelů, se kterými jsem se setkala, byl v češtině pouze Janáček. Všechny ostatní skladby jsem zpívala v latině, angličtině a němčině. Musím přiznat, že jazyk byl zpočátku náročný, ale později jsem si zpívání v češtině opravdu užívala. Myslím, že je to naprosto krásné a role lišky Bystroušky je nádherná. Jsem moc vděčná, že jsem měla možnost zpívat tuto nádhernou hudbu v kouzelné inscenaci Otta Schenka ve Vídni. Jako bychom se přenesli do jiného světa. Dvořákovo Stabat Mater je také jedinečné a dramatické dílo, které se nepodobá žádnému jinému náboženskému dílu, které jsem zpívala, a doufám, že budu mít brzy příležitost zazpívat si ho znovu.

Pocházíte z Izraele. Dala vám vaše vlast dostatek příležitosti prezentovat své klasické pěvecké umění, myslím zejména co do šíře repertoáru?

Přestože je Izrael velmi malá země s jediným operním souborem a ne tak velkým počtem orchestrů, úroveň tamní hudební tvorby je vysoká a všestranná. Máme velmi dynamickou barokní hudební scénu, ale také příležitosti k provádění veškerého velkého repertoáru, jako je Mahler, Bruckner, Strauss. Jediným skladatelem, jehož hudba se stále nehraje, je z pochopitelných důvodů Richard Wagner… Naštěstí do Izraele pravidelně jezdí špičkoví hudebníci z celého světa, a to dokonce i v době války, takže izraelští hudebníci mají možnost spolupracovat s těmi nejlepšími. S Izraelskou filharmonií jsem debutovala v mnoha rolích, například jako Gilda v Rigolettovi, Liu v Turandot, Zerlina v Donu Giovannim, Marzelline ve Fideliovi, dále díla jako Carmina Burana, Brahmsovo Requiem, Bachovo Magnificat. Tento měsíc se do Izraele vracím, abych provedla Straussovy Čtyři poslední písně. S izraelskou operou jsem zpívala Sophii v Růžovém kavalírovi, Zerbinettu, Blonde nebo Rosinu. Tedy opravdu veškerý repertoár od Bacha po Strausse a pod taktovkou významných dirigentů, jako jsou Zubin Mehta, Lahav Shani, Asher Fisch, Gianandrea Noseda, Harry Bicket nebo David Stern.

Jste považována za vynikající straussovskou interpretku, ale váš repertoár je mnohem širší. V posledních letech jste vydala nahrávky s díly Beethovena, Mendelssohnovými a jiné. Cítíte se v některém ze stylů, forem, období či tvorby určitých komponistů obzvláště jako doma?

Stejně dobře se cítím a stejně vášnivě zpívám barokní hudbu, klasickou hudbu nebo romantickou či postromantickou hudbu. Nemohu si vybrat oblíbené období a mám to štěstí, že mi dirigenti svěřují úlohy v různých hudebních stylech. Nakonec se o repertoáru rozhoduji na základě jednotlivých skladeb a toho, co pro mě znamenají jako pro hudebníka, člověka a ženu. Pokaždé, když pracuji na nějakém projektu, ať už je to CD nebo operní inscenace či festival věnovaný nějakému skladateli nebo tématu, stane se pro mě v danou chvíli oblíbeným a já se zcela ponořím do světa daného skladatele, období, žánru. 

Začínala jsem s hudbou Bacha, Händela a Mozarta, protože jako mladé zpěvačce to mému mladému hlasu vyhovovalo nejvíce. Jak se hlas vyvíjel, postupně jsem přidávala italské belcantové skladatele a později Mahlera, Strausse, Berga a jejich současníky. Při výběru skladeb se řídím nejen hudbou, ale do značné míry i textem. Mám ráda krásnou poezii a literaturu obecně. A miluji dobré příběhy. Všichni tito úžasní skladatelé měli velmi zajímavé životy, které formovaly jejich hudbu a výběr určitých textů. Věřím, že je naší úlohou vyprávět jejich příběhy a dát hlas také skladatelům, kteří byli umlčováni a utlačováni, protože patřili k určité menšině, ať už rasové, genderové; nebo prostě z jakéhokoli jiného politického důvodu.

Vrátíme-li se zpět v čase, jaká byla vaše cesta k mezinárodní kariéře? Jaké byly klíčové okamžiky, které vám otevřely dveře do světa?

Určitě to byl zisk smlouvy v Bavorské státní opeře. Jednak proto, že jsem tam studovala hodně repertoáru a získala řadu jevištních zkušeností. Měla jsem tam možnost pracovat s prvotřídními dirigenty, režiséry a zpěváky. Byla to nejlepší škola, která mi skutečně otevřela dveře.

Poté mé desetileté působení ve Vídeňské státní opeře. Ze všech výše uvedených důvodů a také proto, že jsem se naučila hospodařit se svým časem, energií a zdroji. Vídeň je pravděpodobně nejvytíženější operní dům na světě a často jsem pracovala na několika inscenacích současně. Na jevišti jsem si ve Vídni užila každou minutu. 

Za klíčové momenty považuji také každé CD, které jsem nahrála. Bádání, příprava, samotné nahrávání, prezentace, propagace…

Spolupracovala jste s mnoha významnými dirigenty a hudebníky. Je někdo, kdo měl na vaši kariéru obzvlášť velký vliv?

Mnoho setkání a událostí ovlivnily mou hudební kariéru. Nemohu vyjmenovat všechny dirigenty, režiséry a kouče, se kterými jsem spolupracovala, protože by ten seznam byl nekonečný. 

Dnes se vášnivě věnujete mladé generaci pěvců. Jaké poselství ovlivněné vlastní zkušeností se hlavně snažíte předat začínajícím zpěvákům, kteří se chtějí věnovat klasickému zpěvu?

Krok za krokem si člověk buduje kariéru, sbírá znalosti, rozvíjí hudební a jevištní instinkty. A každý má svou vlastní jedinečnou cestu. Svým studentům vždycky říkám, aby nekopírovali nikoho jiného, ale aby šli svou vlastní cestou. A… byli trpěliví, nespěchali!

Jakým způsobem se připravujete na nové role?

Začínám textem. S příběhem. Pak si sednu ke klavíru a seznámím se s rolí. Také začnu hledat interpretace, které se mi líbí. Pak jdu za svým koučem a jednoduše to začnu dávat dohromady. Pokaždé je to fascinující cesta. Pokud se jedná o operní roli, pak to probírám s režisérem. Pokud se jedná o koncertní repertoár, pak s dirigentem nebo instrumentalisty. Miluji ten dialog a výměnu nápadů.

V některém z rozhovorů jste také zmínila, že byste se ráda více věnovala koncertnímu a písňovému repertoáru. Zvláště písňové recitály jsou třeba v České republice, poněkud nepochopitelně, spíše popelkou, která se netěší významnějšímu zájmu ani u pořadatelů. Jak vnímáte oblibu písňových recitálů ze své zkušenosti? Myslíte, že by se dalo udělat něco proto, aby se písňový repertoár stal více přístupným a populárním?

Písňové recitály jsou všude méně populární než operní, nebo dokonce sborové koncerty, protože je mnozí vnímají jako méně zábavné. Opera je pro mnohé nepochybně přitažlivější díky divadelní a vizuální stránce, zatímco písňový recitál je mnohem intimnějším zážitkem, který vyžaduje porozumění poezii, a to často v cizím jazyce. Proto vždy doporučuji pořadatelům, aby recitály moderovali a učinili je tak přístupnějšími.

Pokud to vezmeme obecněji, jak vnímáte úlohu klasické hudby a zejména opery v dnešním světě? 

Myslím, že ve světě plném jedů a lží, které šíří sociální média, je naší úlohou jako hudebníků šířit světlo, radost, pozitivní energii a harmonii hudby. My všichni, nejen hudebníci, ale každý rodič, učitel, novinář, vychovatel, děláme své děti pozorné, uvědomělé, soustředěné tím, že je učíme na nějaký nástroj a seznamujeme s největšími výtvory lidských bytostí, jako jsou Mozart, Beethoven, Mahler, Goethe, da Vinci, Schiller, Shakespeare a další… Obklopujeme je hudbou, uměním, literaturou, a ne technikou, komerčním zbožím nebo tím nejhorším, zprávami…

Co zajímavého vás čeká v letošní sezóně?

Těším se na dvě nové nahrávky: Missu Solemnis s Le Cercle de l’Harmonie s dirigentem Jérémiem Rhorerem a nahrávku s titulem Židovská Vídeň s Židovským komorním orchestrem Mnichov vedeným Danielem Grossmannem. Ve Velšské národní opeře budu zpívat Hraběnku Almaviva ve Figarově svatbě, čeká mě také první Šostakovičova skladba, uvedu písňový cyklus Ze židovské poezie, op. 79 za doprovodu klavíristy Jevgenije Kissina v Lucernu. Poprvé se setkám i s tvorbou Ralpha Vaughana Williamse, a to s jeho Mořskou symfonií, kterou nastuduji s Tarmem Peltokoskim v Toulouse. V Antverpách a Amsterdamu s Amsterdamským studentským orchestrem řízeným Ivorem Boltonem uvedu svůj beethovenovský projekt Immortal Beloved.

Foto: Paul March Mitchell, Petr Kadlec, Philipp Schmidli, Facebook Chen Reiss, mcreider2 & Gustave Bonnard