„Pro své vystoupení v bernartickém kostele si připravili ukázky z děl českých a světových skladatelů, jimiž zároveň představili nejoblíbenější formy komorní tvorby v období vrcholného a pozdního baroka.“

„Připomenutí Františka Ignáce Antonína Tůmy považuji za záslužné.“

„Náročný virtuózní part, jehož se Jana Semerádová zhostila s technickou bravurou, svědčí o tom, že Blochwitz patřil vedle Quantze a Pierra-Gabriela Buffardina k nejlepším flétnistům v celém Německu.“

Již do svého šestnáctého ročníku vstoupil letos festival oživující sakrální památky širšího okolí Boru u Tachova. Hudební léto Borska založil v první dekádě našeho století tamější duchovní správce Mons. Vladimír Born. Hlavním záměrem borského děkana, který by se letos byl dožil pětaosmdesáti let, bylo vnést duchovní hudbu do objektů, na nichž v poválečném vývoji zanechaly své devastující stopy jak výměna původního obyvatelstva, tak dlouhá léta komunistického režimu. 13. července festival navštívilo trio tvořené hráči souboru Collegium Marianum.

Bornův zásadní podíl na vzniku a organizaci festivalu byl připomenut na zahajovacím koncertě, který se odehrál 10. června v kostele sv. Mikuláše v Boru. Zůstává letos jediným, na němž si posluchači mohli vyslechnout skladby interpretované symfonickým orchestrem. Pod taktovkou Tomáše Braunera zaznělo v podání Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně Te Deum francouzského skladatele Marca-Antoina Charpentiera, poté Haydnův Dvojkoncert Es dur pro dva lesní rohy a orchestr se sólisty Mikulášem a Kryštofem Koskovými, závěrem v instrumentované orchestrální verzi Dvořákovy Biblické písně se sólistkou Sylvou Čmugrovou. Program v ostatních objektech zajistili buď jednotliví hráči, nebo komorní soubory. Kromě vstupního koncertu se dosud odehrály další tři – varhanní v obcích Hoštka (15. června) a Skviřín (29. června), následující, o němž budu referovat, v Bernarticích (13. července), ostatní se teprve uskuteční, a to ve Starém Sedlišti (27. července), na Přimdě (10. srpna), v Dubci (24. srpna), ve Starém Sedle (14. září) a v Rozvadově (28. září). Na organizaci festivalu se podílí Mikroregion Borsko, Město Bor a tamější Římskokatolická farnost.

Ve čtvrtek 13. července se v podvečerních hodinách odehrál v pořadí pátý festivalový koncert v malé obci Bernartice, jež je částí pět kilometrů vzdáleného městyse Stráž. Ve zdejším barokním kostele sv. Petra a Pavla vystoupilo trio složené ze členů známého pražského souboru Collegium Marianum. Podobně jako řada sakrálních památek Tachovska se i tento kostel v současné době nachází ve stavu oprav. O záchranu této jedinečné stavby se už patnáct let snaží místní kulturní spolek (kostel je v Mikroregionu Borsko po kostele sv. Mikuláše druhým největším). Již před dvanácti lety se podařilo kompletně opravit střechu, nyní čeká na své zvelebení interiér. Z umělců, kteří se podíleli na jeho výzdobě, známe pouze autora fresek, rodáka z nedaleké Plané, malíře V. S. Schmidta. Jméno architekta se prý zatím zjistit nepodařilo. Jednou z příležitostí, kterak přispět na obnovu této památky, je i každoroční koncert včetně letošního. A jak jsem se mohla podle výše dobrovolného vstupného přesvědčit, místní o zvelebení svého duchovního stánku evidentně stojí.

Pražské Collegium Marianum se od doby svého založení v roce 1997 u nás stalo jedním z renomovaných souborů zabývajících se interpretací hudby 17. a 18. století. Je s ním spojeno mnoho aktivit, v nichž se za dobu existence představila řada dirigentů, sólistů, režisérů a choreografů. Příznivci staré hudby jistě znají koncertní cyklus Barokní podvečery (založený 2001), které svou tematicky zaměřenou dramaturgií představují ojedinělý projekt nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Pro své vystoupení v bernartickém kostele si trio ve složení Jana Semerádová (příčná flétna), Christoph Urbanetz (gamba) a Jan Krejča (theorba) připravili ukázky z děl českých a světových skladatelů, jimiž zároveň představili nejoblíbenější formy komorní tvorby období vrcholného a pozdního baroka. V úvodu koncertu zazněla Partita C dur Františka Ignáce Antonína Tůmy (1704–1774), českého skladatele, částečně působícího ve Vídni, jehož dílo představuje široké stylové rozpětí, počínaje syntézou pozdně barokní tradice přes „galantní“ styl až k ranému klasicismu. Jeho připomenutí považuji za záslužné, neboť tento neprávem opomíjený skladatel teprve čeká na další interprety a posluchače, zároveň je však i lákavým tématem pro muzikologická bádání.

Programová skladba koncertu byla dobře koncipována i z hlediska zastoupení evropských hudebních center. Italskou, přesněji hudbu Benátek, zde flétnovou Sonátou g moll, RV 51 zastupoval populární Antonio Vivaldi (1678–1741). Zejména pomalé věty flétnistka vyšperkovala vkusnou ornamentikou, v dobře volených tempech jí pak byli jistou oporou oba kolegové. Německé vrcholné baroko na programu reprezentoval Georg Philipp Telemann (1681–1767), a sice Triovou sonátou a moll TWV 42: a7, jež byla podobně jako předchozí skladba komponovaná na stejném tempovém půdorysu: pomalu – rychle – pomalu – rychle. Zatímco basso continuo s jistotou obstarala theorba, barokní příčná flétna a gamba se zde uplatnily jako dva sólové hlasy, v nichž mohli jak Jana Semerádova, tak rakouský gambista Christoph Urbanetz plně využít svou technickou vyspělost a smysl pro partnerskou spolupráci.

Další z oblíbených forem představovala Chaconne Jacquese Morella (cca 1700–1740), francouzského gambisty a skladatele, tvořícího podobně jako jeho učitel Marin Marais v období vlády Ludvíka XV. Flétnistka zde použila nástroj francouzské konstrukce vyhotovený ze zimostrázového dřeva, který se v optimální akustice chrámového prostoru rozezněl na rozdíl od předchozího, vyrobeného z ebenového dřeva, plnějším tónem. Na stejný nástroj interpretovala i následující Suite Imaginaire e moll pro sólovou flétnu německého flétnisty Johanna Martina Blochwitze. Mnohé Blochwitzovy tance, byly zařazeny do sborníku Johanna Joachima Quantze vydaného r. 1740 a nalezeného v Královské knihovně v Kodani. Zřejmě proto se v tištěném programu u této skladby objevila obě jména předních německých flétnistů, členů drážďanské Hofkapelle. Jana Semerádová, která se ujala i moderování koncertu, se v krátkém vstupu neopomněla zmínit o Quantzově učebnici pro flétnu Versuch einer Anweisung die Flöte traversière zu spielen a skladatelově podílu na zdokonalení příčné flétny. Náročný virtuózní part, jehož se flétnistka zhostila s technickou bravurou, svědčí o tom, že Blochwitz patřil vedle Quantze a Francouze Pierra-Gabriela Buffardina k nejlepším flétnistům v celém Německu. S Quantzem sdílel stejný názor na interpretační otázky tzv. smíšeného německého stylu. Stejně jako Quantz ve své učebnici i Blochwitz v předmluvě ke svým Sechtzig Arien píše: „…tu jsem Francouzem, tu Italem, tu Angličanem. Není to způsobeno jen rozhovory s mnoha zahraničními hráči, nýbrž spíše upřímnou snahou svým milým krajanům ukázat a rozumně jim vysvětlit, jaký je v hudbě velký rozdíl mezi tímto a oním národem.“

Poté se intepreti opět vrátili k dílu Františka Ignáce Antonína Tůmy, a to Adagiem z Partity c moll, v níž se skladatel překvapivě a téměř visionářsky zahleděl daleko vpřed téměř až do raného romantismu. V závěru se hráči vrátili ke klasické formě čtyřvěté sonáty, v níž posluchačům představili další z méně známých osobností české hudby – houslistu, hudebního pedagoga a skladatele Václava Vodičku (1715–1774). Působil v mnichovské kapele bavorského kurfiřta Karla Albrechta, v níž byl posléze povýšen na post koncertního mistra. Ačkoliv Vodička tvořil převážně pro housle, část skladeb věnoval i příčné flétně (sonáty, Koncert pro flétnu a orchestr D dur). Vodičkova flétnová Sonáta G dur op. 2, č. 4 byla zahrána se stejným nadhledem jako skladby předcházející.

Všichni tři účinkující svou stylovou intepretací a perfektní souhrou dokázali, že Collegium Marianum se právem řadí mezi naše špičkové soubory, které se zabývají intepretací staré hudby nejen poučeně, ale se zaujetím a skutečnou, nelíčenou radostí z hudby. Jejich výkony ocenili místní posluchači bouřlivým potleskem.

Foto: archiv autorky