„V tomto týdnu nabízí stanice D-dur v premiérách celkem třináct symfonií.“

„Hudební zvuková bouře, která vyvolá mrazení v zádech a doslova nás přitlačí do sedadel, je zaručena.“

„Vím, že jste tento kus hráli už více než stokrát. Ale to by přece neměl nikdo poznat!“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem „samé hudby“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 12. 12. do 18. 12. 2022?

Málokdo jde na koncert, aniž by se podíval, co se dává. Řekl bych, že jsou tři základní důvody k návštěvě koncertu: zajímavá dramaturgie, kvalitní interpreti a okolnosti, řekněme, osobního rázu – na koncert nás pozve milá osoba (ba dokonce se uvolí nás doprovázet!) nebo ji pozveme my (a uvolíme se ji doprovázet), těšíme se na krásné prostředí, tedy sál a také akustiku, nebo prostě nemáme večer co dělat. Podobné to asi bude i s poslechem stanice Český rozhlas D-dur, i když charakter nepřetržitého proudu klasické hudby spíše vybízí k náhodnému poslechu. Smyslem těchto řádků je však přiblížit poslech rozhlasu řádné návštěvě koncertu, lišící se jen tím, že můžeme zůstat v papučích a konzumace dobrého jídla a pití není zapovězena.

Asi se příliš nepletu, když si tipnu, že zařazení známé symfonie do programu je mimořádně silným lákadlem. V konzervativní dramaturgii bývá symfonie řazena na samý závěr koncertu jako jeho skutečný vrchol. Většinou jde o myšlenkově nejzávažnější dílo a také je na pódiu nejvíce hráčů, takže hudební zvuková bouře, která vyvolá mrazení v zádech a doslova nás přitlačí do sedadel, je zaručena. Kde se ale symfonie vzala? Počátky jejího formování hledejme někde v první polovině 18. století, ale předchůdce nalezneme už nejméně o století dříve, v orchestrálních barokních žánrech, jako jsou concerto grosso, sólový koncert, suita (divertimento) a operní předehry, francouzské a zejména italské, které už byly pojmenovány slovem „sinfonia“. Ostatně původ názvu symfonie nalezneme v řeckém slově symfónia původně s nejrůznějšími významy, jako dohoda, soulad, souzvučnost, harmonie a procházelo tedy hudbou už od starověku. Na přelomu baroka a klasicismu se začíná vztahovat k souborové, ansámblové hře s vícečetným obsazením nástrojů. Začínal se formovat klasicistní orchestr, s typickým obsazením postupně se rozrůstajících smyčců a dvojic dechových nástrojů. A současně se tvořila vícevětá forma symfonie i charakter jednotlivých vět. Ustálení na čtyřvětém rozvrhu s první větou v sonátové formě, druhou volnou, třetí taneční (menuet) a allegrovou větou finální (někdy se sonátovou či častěji rondovou formou, či jejich kombinacemi) už je dílem klasiků symfonie, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. Další vývoj symfonie v 19. století tento klasický rozvrh dílem rozvíjel, dílem se od něj odpoutával, až 20. století přineslo úplné rozvolnění symfonie a její formy, i když byla pro řadu skladatelů stále výzvou (Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev a další). Když jsme v Pražské komorní filharmonii vyhlásili v roce 2000 mezinárodní soutěž Symfonie pro 3. tisíciletí, vyhrál kanadský skladatel Paul Frehner, jeho „symfonie“ s názvem Elixirs měla patnáct „malometrážních“ částí, tedy opravdu „elixír“ nejrůznějších barevných ploch. Klasický rozvrh tam reprezentovali prakticky jen Češi Zdeněk Lukáš a Jaroslav Krček.

V tomto týdnu nabízí D-dur v premiérách (nepočítám reprízy v nočních hodinách ani jednotlivé věty, které zaznívají v pravidelné rubrice Klasika na dosah mezi 16. a 20. hodinou) celkem třináct symfonií. A můžete si je vyhledat a seřadit od samých počátků až do žhavé současnosti. Seznam začíná zástupcem ještě barokního předchůdce klasické formy, jímž je Simphonie à 8 concertanti a moll Jana Dismase Zelenky (pátek 16. 12. 11:21), zahrnuje dále symfonie Jana Křtitele Vaňhala, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena (třikrát), Felixe Mendelssohna Bartholdyho, Petra Iljiče Čajkovského, Antonína Dvořáka, Gustava Mahlera, Jeana Sibelia, Benjamina Brittena a Kaleviho Ahoa.

Finský skladatel Kalevi Aho, ročník 1949, je nesmírně plodným autorem, napsal sedmatřicet koncertů (mimo jiné také pro těremin), pět oper, řadu vokálních a komorních děl, a také sedmnáct symfonií. První napsal v roce 1969, ve stylu blížícím se k neoklasicismu, později by se dal jeho hudební jazyk zařadit do proudu modernistických a postmodernistických stylů. Jeho hudba je občas groteskní, autor vedle sebe rád staví různé kontrastní plochy, někdy až banální (je přirovnáván v tomto smyslu k Mahlerovi). Píše v rozšířené tonalitě, umí velmi barevně a nápaditě instrumentovat. Svou osmou symfonii koncipoval jako osmidílnou větu, v níž orchestrální části (označena jako Scherza) jsou proloženy sólovými varhanními interludii. Velmi doporučuji, dirigent Osmo Vänskä s Lahti Symphony Orchestra už natočil všechny Ahovy symfonie, v osmé hrál varhanní part Hans-Ola Ericsson (čtvrtek 15. 12., 21:18).

Jako příjemný kontrast bych doporučil Beethovenovu Devátou – a to v pokusu o autentickou interpretaci, který učinil dirigent Pablo Heras-Casado s Freiburským barokním orchestrem a Curyšskou pěveckou akademií. Ještě máme v paměti, jak velkou diskusi způsobilo autentické provedení Smetanovy Mé vlasti orchestrem Collegium 1704 v rozšířeném obsazení, které připravil dirigent Václav Luks. A já nezapomenu na provedení právě Beethovenovy Deváté v závěru Pražského jara v roce 1998, které nastudoval Jiří Bělohlávek se svou Pražskou komorní filharmonií. Výkon část kritiků „strhala“, protože velikost orchestru, a tudíž síla zvuku neodpovídala zavedeným zvyklostem, druhá část naopak přivítala, že v takto malém obsazení, čili vlastně „autentickém“ k době provedení, se najednou objevily plochy a místa, které velký orchestrální aparát běžně překrývá. Zkusme si tedy vychutnat Devátou symfonii d moll s „Ódou na radost“ ve verzi dirigenta Pabla Herase-Casada (sobota 17. 12., 18:47 – a v repríze neděle 18. 12., 6:47). Neboť Beethovenovy symfonie jsou páteří koncertního provozu a zaručeným „kasaštykem“. Každý dirigent je musí mít ve svém repertoáru, každý orchestr je dokáže zahrát takřka zpaměti. Proto také legendární dirigent Wilhelm Furtwängler pronesl na zahájení zkoušky jedné z Beethovenových symfonií s Berlínskými filharmoniky tento památný výrok: „Vážení pánové, vím, že jste tento kus hráli už více než stokrát. Ale to by přece neměl nikdo poznat!“

Foto: Igor Studio, Haydneum – Pilvax Films, Facebook České filharmonie