„Rok české hudby je i rokem výročí některých českých operetních skladatelů.“

„Antonín Dvořák byl vedle Oskara Nedbala profesorem kompozice i Rudolfa Piskáčka a Rudolfa Frimla.“

„Operety u nás psaly desítky skladatelů.“

Žánr operety je v úpadku. Její vývoj je ukončen, nastoupila stagnace. Zaslouženě? Nepochopitelně? Zkušenosti z nedalekého Rakouska stále hovoří o životnosti žánru, situace v českém hlavním městě je naopak alarmující, až lze hovořit o lokálním zániku operety. Rok české hudby výzývá k uchopení českých hudebních dějin z mnoha různých úhlů pohledu, navíc je nutné připomenout jubileum tvůrce nejslavnější české operety Polská krev – Oskar Nedbal letos oslavil kulaté 150. výročí narození. Čtyři malá zamyšlení nad operetou pokračují připomínkou jubilujících českých operetních skladatelů.

Rok české hudby, který slavíme každým rokem končícím čtyřkou – tedy i letos – je i rokem výročí některých českých operetních skladatelů. Je to především Oskar Nedbal, narozený 26. března 1874 v Táboře, dále Rudolf Piskáček, který spatřil světlo světa v Praze 15. března 1884, a Mořic Anger, narozený v Sušici 12. března 1844. Jestliže první dva jubilanti patří spolu s Rudolfem Frimlem k nejlepším českým operetním skladatelům, Mořic Anger jako operetní skladatel zůstává v jejich stínu. Věnoval se především dirigování, působil nejprve v Plzni a potom v některých rakouských divadlech, ale i v Olomouci, a především pak v letech 1881–1905 v Národním divadle v Praze.

Oskar Nedbal (1874–1930) vystudoval na Pražské konzervatoři, kam byl přijat ve svých jedenácti letech, hru na trubku, tympán, housle a violu. Kompozici studoval u samotného Antonína Dvořáka. Dlouhá léta působil jako violista v Českém kvartetu, souboru, který získal světové renomé, později se věnoval především dirigování a kompozici. Již ve svých dvaadvaceti letech poprvé dirigoval Českou filharmonii, dvanáct let stál v čele vídeňského Tonkünstler orchestru. Nedbal ovšem toužil pracovat ve své vlasti, kde se mu však nedostalo náležitého ocenění. Odešel do Bratislavy, kde vedl operu Slovenského národního divadla a kde měl velké finanční problémy. Jeho život tragicky ukončil na Štědrý den roku 1930 skok z okna ze zkušebny divadla v Záhřebu. Nedbal je autorem nejlepší české operety Polská krev (1913), jejíž sláva a kvalita dosud nevyprchaly. Dá se hrát i dnes, aniž by se musela jakkoli upravovat. Její děj, podle Puškinovy povídky Slečna selka, je přijatelný i pro diváka 21. století a její hudba je nesmrtelná. Není divu, že se Nedbal snažil úspěch Polské krve zopakovat, ale nikdy se mu to nepovedlo. Po Polské krvi následující opereta Vinobraní (1916) se čas od času stále uvádí, další operety, např. Krásná Saskia, dnes odpočívají v prachu divadelních archivů a patrně je již nikdo na divadle nevzkřísí. Jejich hudba je ovšem pozoruhodná i dnes. 

Polská krev byla napsána na libreto Lea Steina a měla svou světovou premiéru 25. října 1913 v Carlově divadle ve Vídni. Již premiéra díla byla velice úspěšná. U nás byla poprvé uvedena dva měsíce po své vídeňské premiéře 26. prosince 1913 v Plzni. Naposledy jsme ji u nás mohli vidět v určité úpravě v nastudování studentů Pražské konzervatoře v únoru 2023, z profesionálních divadel jmenujme její uvedení v Opavě (2022), v Liberci a v Brně (2014). I druhá nejúspěšnější Nedbalova opereta Vinobraní byla naposledy nastudována studenty na Pražské konzervatoři (2018), v profesionálních divadlech to bylo v Olomouci (2017) a v Ústí nad Labem (2012). Velice zdařilý večer z Nedbalovy operetní a baletní tvorby připravilo v roce 2004 Městské divadlo Brno pod názvem Nedbaloviny (scénář, režie a choreografie Gustav Skála, dirigent Jiří Petrdlík), který byl zaznamenán i Českou televizí. V archivu Českého rozhlasu jsou tři studiové nahrávky Polské krve (dirigenti Vipler, Klíma a Homolka), z nichž první a poslední byly vydány i na CD (z Homolkovy nahrávky Supraphon vydal pouze hudební čísla). 

Je zajímavé, že Antonín Dvořák, který žádnou operetu nikdy nenapsal, byl vedle Oskara Nedbala profesorem kompozice i dalších dvou významných českých operetních skladatelů – Rudolfa Piskáčka a Rudolfa Frimla (ale i Franze Lehára). Rudolf Piskáček (1884–1940), který zemřel v pouhých šestapadesáti letech, působil jako divadelní kapelník v Aréně na Smíchově, později byl dirigentem Vinohradské zpěvohry a působil i ve Vinohradském divadle v Praze a v Českých Budějovicích (Vinohradská zpěvohra a Vinohradské divadlo byly různé instituce). Jestliže Nedbalovy operety byly velice ovlivněny vídeňskou operetní produkcí, Piskáčkovy operety většinou čerpaly z českého prostředí. Ve své době byly velice oblíbené, ovšem naivita většiny jejich libret se dnes ukazuje jako vážný problém k jejich inscenování. Piskáček napsal údajně přes čtyřicet operet a her se zpěvy. Mezi nejúspěšnější patří Slovácká princezna (u nás naposledy v roce 1995 v Plzni), Děvče z předměstí (naposledy 1996 v Plzni) a Tulák (naposledy 2005 v Opavě a 2002 v Plzni). Jeho nejúspěšnější operetou byly Perly panny Serafínky, poprvé uvedené v roce 1929 ve Vinohradském divadle v Praze (naposledy Olomouc 2016, Opava 2013, v roce 2000 znovu Olomouc a také Ostrava). 

Rudolf Friml (1879–1972) po studiu na Pražské konzervatoři se v letech 1901/02 zúčastnil s houslovým virtuosem Janem Kubelíkem turné po USA, kde se nakonec usadil a žil zde až do své smrti v roce 1972. V USA také měly premiéru jeho operety, napsané pod vlivem dobové americké produkce tzv. revuálních operet, které se tedy velmi lišily od tvorby Nedbalovy a Piskáčkovy. Jeho úspěch v Americe započala opereta Světluška, hraná také pod názvem Španělská vyzvědačka, s ústřední melodií Giannina mia a nádherným duetem Sympathy. To bylo v roce 1912. Největšího úspěchu ovšem dosáhl o dvanáct let později svou operetou Rose Mary, poprvé uvedenou 2. září 1924 v New Yorku, svým dějem situovanou do Kanady v době zlatokopů. Rose Mary se stala doslova divadelní senzací a hrála se po celém světě. Její nádherná hudba žije i dnes, ale určitě je problém, jak toto dílo dnes inscenovat (u nás naposledy Olomouc v roce 2014, Ostrava 2010). Z dalších Frimlových operet zmiňme ještě Krále tuláků (operetu o francouzském básníkovi Françoisi Villonovi) nebo operetní zpracování Dumasových Tří mušketýrů, o jejíž revival se pokusil ostravský soubor v roce 2008. 

Tito tři skladatelé jistě patří k těm nejlepším, kteří u nás psali operety. Bylo by ovšem příliš zjednodušené se domnívat, že byli jediní. Opereta byla u nás velice oblíbeným divadelním žánrem, hrála se prakticky po celé zemi. Zejména v první polovině 20. století byla velice populární a uváděla se i v řadě samostatných divadlech, v Praze např. ve smíchovské Aréně nebo holešovické Uranii, v letech 1929 až 1944 ve Velké operetě (dnešní Divadlo v Dlouhé), kde působila např. Slávka Tauberová, Slávka Procházková nebo Jára Pospíšil, a v letech 1930 až 1936 v Malé operetě (dnešní Divadlo U Hasičů). Po roce 1945 získalo přední pozici v uvádění operet, ale i muzikálů Hudební divadlo Karlín, které ovšem v posledních letech na uvádění operet zcela rezignovalo, když už poslední inscenace naznačovaly, že soubor na tento žánr nemá ani vhodné sólisty, orchestr i sbor. Takže dnes se v Praze opereta nehraje, protože není kde a není s kým, hlavně není zde osobnost, která by tomuto žánru věřila a pečovala o něj. Argumenty, že není operetní publiku a že není, kdo by operetu hrál, jsou zcela nesmyslné.

Operetní boom na začátku 20. století nechal vzniknout celé řadě děl, dnes většinou mrtvých, leč ve své době velice oblíbených. Operety u nás psaly desítky skladatelů, vzpomeňme ještě na ty nejvýznamnější. Snad vůbec první českou operetu napsal Karel Bendl (1838–1897), jmenovala se Indická princezna a byla poprvé uvedena 26. srpna 1877 v Praze v Novém českém divadle, letní scéně Prozatímního divadla. Operety Emiliána Starého (1876–1934), např. Baj-jak-laj nebo Z českých mlýnů byly ve své době velice oblíbené, oblíbená byla i Frajerečka Mirka Hanáka (1891–1972), situovaná na moravské Slovácko, v úpravě Karla Melichara-Skoumala se hrála ještě v roce 1970 v Olomouci. Ve své době slavily úspěch i operety Jaroslava Jankovce (1896–1961), např. Na svatou Annu, Děvče z přístavu nebo Na tom našem dvoře. Úspěšný skladatel operet a také filmové hudby Jára Beneš (1897–1949) se čas od času objevuje na našich jevištích i dnes, především svými třemi operetami: Růže z Argentiny (naposledy Ústí nad Labem 2014, Plzeň 2012), Uličnice (naposledy Opava 2012, Plzeň 2008) a především nesmrtelnou a stále oblíbenou operetou Na tý louce zelený (naposledy Olomouc 2018, Brno 2015, Ústí nad Labem 2011, Liberec 2010), přestože ve své době se těšily velké popularitě např. i operety U svatého Antoníčka nebo Bílá orchidej. Julius Kalaš (1902–1967) se proslavil jediným dílem, operetou Mlynářka z Granady (premiéra 22. prosince 1954 v Praze). Pro popularizaci operety udělal mnoho i Vratislav Antonín Vipler (1903–1971), dlouholetý dirigent Československého rozhlasu v Praze, kde nahrál celou řadu dodnes příležitostně vysílaných vynikajících operetních snímků. Sám se proslavil především operetami Děti Slovače a Bílý oficír. V Ostravě slavil velké úspěchy Rudolf Kubín (1909–1973), zejména havířskou operetou Děvčátko z kolonie (premiéra 22. března 1942 v Ostravě). A kdysi k oblíbeným skladatelům patřil i Josef Stelibský (1909–1962), autor operet Podej štěstí ruku, Ostrov milování, Děti manéže nebo Hledám děvče na boogie woogie, vzkříšené v roce 1996 v Plzni a následně uvedené např. v Ostravě, Českých Budějovicích, Opavě a Olomouci.

…………….

První díl minisérie čtěte ZDE. Třetí díl čtěte ZDE.

Foto: Wikipedia / volné dílo, archiv Jihočeského divadla, Jan Procházka, DJKT / Pavel Křivánek