„Vývoj operety jako žánru je již uzavřen.“

„Doby, kdy sólisté museli zvládat role v klasických operetách i v muzikálech zároveň jsou ty tam.“

„Dramaturgie našich divadel příliš vynalézavá není.“

Žánr operety je v úpadku. Její vývoj je ukončen, nastoupila stagnace. Zaslouženě? Nepochopitelně? Zkušenosti z nedalekého Rakouska stále hovoří o životnosti žánru, situace v českém hlavním městě je naopak alarmující, až lze hovořit o lokálním zániku operety. Rok české hudby výzývá k uchopení českých hudebních dějin z mnoha různých úhlů pohledu, navíc je nutné připomenout jubileum tvůrce nejslavnější české operety Polská krev – Oskar Nedbal letos oslavil kulaté 150. výročí narození. Čtyři malá zamyšlení nad operetou načne pojednání o současném stavu žánru na našem území.

Máte rádi operetu? Na tuto otázku asi neexistuje jednoznačná odpověď, protože každý člověk má s operetou jiné zkušenosti a každému se může, či nemusí líbit. Té první skupině diváků jistě vyhovuje nepříliš komplikovaný (často lehce již na začátku předvídatelný) děj a ti si také rádi poslechnou známé melodie, zasmějí se, případně si popláčí (to při některých Lehárových nebo Kálmánových operetách). Ta druhá skupina diváků pak bude operetě vyčítat jistou banálnost, schematičnost a prvoplánovost, možná i laciné melodie. Ostatně vývoj operety jako žánru je již uzavřen. Vyvíjela se zhruba od konce 40. let 19. století do 60. let století minulého, kdy měla premiéru některá díla posledních velkých operetních skladatelů Roberta Stolze a Nico Dostala. Přesto i dnes vznikají díla, která jejich autoři nazývají operetou. Já si myslím, že jde spíš o hudební komedii, ale jsem si vědom, že hranice mezi těmito žánry je velice tenká a že by toto téma mohlo vyvolat bouřlivou diskusi.

S operetou je také spjato několik povrchních a nepravdivých tvrzení, např. že muzikál nahradil operetu. Jestliže jako první muzikál bývá označována Loď komediantů Jeroma Kerna a Oscara Hammersteina II., který měl premiéru v roce 1927, pak opereta s muzikálem koexistovala minimálně čtyřicet let. Dalším nesmyslem bylo tvrzení, že na operetu nikdo nebude chodit a že vymře s určitou generací publika. Také toto tvrzení není pravdivé, protože tam, kde se opereta hraje, publikum na ni stále chodí a má ji rádo. Snad posledním nepravdivým tvrzením bylo, že opereta zanikne, protože ji nikdo nebude umět dělat. Ani toto není pravda, protože z vlastní zkušenosti pedagoga Pražské konzervatoře, který se studenty nastudoval přes deset klasických operet, musím konstatovat, že i tu nastupující generaci role v klasických operetách nesmírně bavily a že je uměly vytvořit. Studenti se na nich učili zpívat, mluvit, tančit i hrát divadlo.

Tady se ovšem vnucuje otázka, jaké uplatnění v operetách absolventi Pražské konzervatoře naleznou? Jestliže můžeme pozitivně hodnotit, že po sametové revoluci nezanikl žádný operní soubor, bohužel zaniklo (např. v Teplicích) nebo se různě reformovalo několik souborů operetních. V Olomouci, kde opereta vyprodávala divadlo v Hodolanech, bylo toto divadlo zavřeno a operetní soubor spojen s operním. Protože olomoucké publikum operetu mělo velice rádo, nové inscenace operet tvořily, alespoň donedávna, padesát procent nových premiér. I oblíbený soubor operet v Brně byl k 1. lednu 2004 násilně převeden do Městského divadla Brno, kde nastudoval několik operet a tím vše skončilo. V Brně tak klasické operety čas od času připravuje operní soubor Janáčkovy opery. První vlaštovkou bylo, ještě před zrušením souboru zpěvohry, uvedení Lehárovy Země úsměvů v roce 2002, kterou sice nastudoval operní soubor, ale účinkovali v něm i někteří sólisté operety a hosté.  Od roku 2004 do dnešní současnosti nastudoval operní soubor pět klasických operet (Cikánský baron, Netopýr, Perikola, Polská krev, Veselá vdova). 

Operetní soubor, který ovšem uváděl i hudební komedie, lidovky a muzikály, existoval i v Plzni, ale zde se postupně transformoval v soubor muzikálový, což mělo svou logiku, protože muzikál se stal oblíbenější formou hudebního divadla a doby, kdy sólisté museli zvládat role v klasických operetách i v muzikálech zároveň jsou ty tam. Od muzikálových inscenací se očekává velká profesionalita a myslím, že vyžaduje i určitou specializaci. Není to ovšem jen otázka sólistů. V dnešních divadlech velké sólistické ansámbly neexistují, a tak by vedení souboru mohlo bez problémů angažovat hosta i na muzikálovou roli. Ale nejde jen o sólisty, jde i o tzv. company, která rozhodně není operním sborem, a i orchestr vyžaduje v muzikálech některé nástroje, které v operách nenajdeme, a především i jiný styl hraní. Ale operní soubor může uvádět klasické operety, protože opera a opereta k sobě mají poměrně blízko, i když se rozhodně nedá zpívat a hrát opereta tak jako opera. Ostatně i Offenbach některá svá díla označil jako komické opery. Nemyslím si, že by byl příliš velký rozdíl mezi Krásnou Helenou (Offenbach) a Postilionem z Lonjumeau (Adam) nebo mezi Žebravým studentem (Millöcker) a Veselými paničkami windsorskými (Nicolai). V Plzni tedy postupně vznikl muzikálový soubor, když operetu zhruba v každé druhé sezóně uvede soubor operní. Podobně se soubor tzv. hudebního divadla v Ostravě, kterému vévodila tak významná jména jako např. Josef Kobr nebo Liběna Astrová, proměnil v soubor muzikálový, když se o klasickou operetu pokoušel operní soubor (Orfeus v podsvětí, Noc v Benátkách). Operetu najdeme také v souborech, které byly zvyklé střídavě hrát operu i operetu, dokonce i muzikál, např. v Liberci, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích nebo v Opavě. Velice smutná je situace v Hudebním divadle Karlín v Praze, které kdysi obsáhlo všechny formy tzv. hudebně-zábavního divadla. Operety dirigoval většinou Miroslav Homolka a Milivoj Uzelac, muzikály pak Karel Vlach se svým orchestrem. Dnes nenajdeme v repertoáru tohoto divadla jedinou klasickou operetu. Dá se říci, že v Praze opereta zanikla.

Jaké operety můžeme v této sezoně vidět v českých a moravských divadlech? V Ústí nad Labem měl v březnu premiéru Straussův Netopýr a premiéry této sezóny, resp. její druhé části, nejsou na webových stránkách divadla zveřejněny (na webu naopak divadlo uvádí, že má na repertoáru ještě Čardášovou princeznu, Mam´zelle Nitouche a Veselou vdovu). V Liberci je na repertoáru Kálmánova Čardášová princezna (s novou operetní inscenací se v této sezóně nepočítá), Moravskoslezské divadlo v Opavě k inscenacím operet Polská krev, Země úsměvů a Noc v Benátkách v závěru sezóny 2024/25 nastuduje Offenbachovu Krásnou Helenu. Jihočeské divadlo uvedlo operetu Jána Móryho Slečna vdova, což lze označit za dramaturgický počin, protože díla tohoto slovenského skladatele jsou u nás prakticky neznámá. Nicméně v této sezóně neuvede žádnou novou inscenaci klasické operety, podobně jako Moravské divadlo v Olomouci nebo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě (přičemž obě moravská divadla mají nadšené operetní publikum). Janáčkova opera v Brně hraje Lehárovu Veselou vdovu, operní soubor v Plzni má na repertoáru operetní verzi Bernsteinova Candida a uvede Lehárovu Giudittu (na webu uvádí ještě, že na repertoáru jsou operety Netopýr a Veselá vdova, nicméně do konce prosince se ani jedna nehraje), v Ostravě na repertoáru nenajdeme v současné době jedinou operetu. V Praze operetní divák nemůže vidět žádnou operetní inscenaci. Již bylo zmíněno, že Hudební divadlo Karlín ze svého repertoáru operety zcela vypustilo. Státní opera uvedla Abrahamův Ples v opeře, což ukázalo, že by se velké klasické operety do repertoáru tohoto divadla hodily, ovšem byla to patrně jen ojedinělá akce v projektu Musica non grata (kdysi se okolo Silvestra hrával Straussův Netopýr).

Dramaturgie našich divadel příliš vynalézavá není, zaměřuje se především na nejznámější operety slavných skladatelů (výjimkou je Móryho Slečna vdova v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích). Ti, kteří operetu moc nemají rádi, teď namítnou, že se uvádějí ta nejlepší díla tohoto žánru. To je sice pravda, ale těch úspěšných operetních děl je daleko více (např. se nikde nehraje Straussův Cikánský baron, Millöckerův Žebravý student, Zellerův Ptáčník, Heubergerův Ples v opeře, s výjimkou Krásné Heleny v Opavě se nehraje jediná Offenbachova opereta, Lehár bývá omezen pouze na Veselou vdovu a Zemi úsměvů, podobně jako Kálmán na Čardášovou princeznu, nehraje se jediná opereta Lea Falla, Franze von Suppého, Ralpha Benatzkyho, Rudolfa Piskáčka, Rudolfa Frimla, Nica Dostala, Eduarda Künnekeho a mnoha dalších skladatelů). Právě ten omezený počet nových inscenací a zánik nebo transformace některých operetních scén vedou k tomu, že pokud se již opereta hraje, hrají se jen ta nejúspěšnější díla tohoto žánru. A to je určitě málo!

Pokud si bude chtít někdo z českých čtenářů něco o operetě přečíst, lze doporučit především obsáhlou knihu Dalibora Janoty Česká a světová opereta (2020), která je u nás první prací svého druhu, kde se dočteme nejen o autorech a jejich dílech, ale přečteme si i obsah operet. Je to jakási obdoba operního průvodce Anny Hostomské, jejíž dílo se dočkalo mnoha vydání a dodatků. Janotova publikace je zcela původní, ojedinělá a tedy i velice záslužná. Paradoxně vyšla v době, která klasické operetě na našich scénách nepřeje. O historii operety píše Luděk Pacák v knize Opereta (1947) a v knížce Nápad monsieura Offenbach Ratibor Budiš (1970), ve slovenském překladu vyšly Dějiny operety Bernarda Gruna (1981). Operetě věnoval své práce i Miroslav Šulc: Cesta k nesmrtelnosti (beletrizovaný životopis Oskara Nedbala, 2007), Česká operetní kronika (2002) a životopisné knihy o Johannu Straussovi (1985) a Jacquesovi Offenbachovi (1977).

…………

Další díl minisérie čtěte ZDE.

Foto: ilustrační - JD / Petr Zikmund, Slezské divadlo Opava / Tomáš Ruta, DJKT / Martina Root, Divadlo F. X Šaldy / Daniel Dančevský, Severočeské divadlo