„Já jsem byl vždycky takový komediant, ačkoliv jsem na škole vlastně herectví nikdy nestudoval.“

„Myslím si, že být tenor je krásné. Všichni se o vás starají, žijete si jako v peřince a máte nejvyšší gáži. (smích)“

„Tři tenoři byli hvězdami, ale považovali si i té poslední uklízečky na galerii.“

Sláva Vorlová, Václav Jindřich Veit, Arnošt Rychlý či Václav Kalivoda – téměř neznámá jména skladatelů či skladatelek, jejichž písně přijal v Roce české hudby do svého repertoáru mladý tenorista Daniel Matoušek. Ten je i přes svůj nízký věk již ostříleným sólistou Národního divadla a v současné době ho můžeme vidět v inscenacích jako Ariadna na Naxu, Romeo a Julie či Don Buoso/Gianni Schicchi.

Právě jste se vrátil ze Stavovského divadla. Prozradíte mi, co jste zkoušeli? (pozn.: otázka položena 28. května brzy po poledni)

Měli jsme takovou „oprašovací“ zkoušku na Ariadnu na Naxu. Tu jsme už hráli, ale teď došlo ke změně dirigenta i role Harlekýna.

Brighella v Ariadně na Naxu je ale pouze jedna z velkého množství rolí, které v Národním divadle máte. Jak je možné se vyznat v takovém množství repertoáru? 

Na začátek je třeba říct, že to nejsou všechno hlavní role. Do angažmá jsem přišel teprve minulou sezonu a postupuji od menších rolí k těm větším. Přestože jsem už předtím v Národním divadle hostoval, bylo třeba nejprve najet na spolupráci – zvyknout si na ten prostor, protože každý operní dům má jinou akustiku. Proto je důležité si odchodit hodiny na jevišti. Když vám to jde na zkušebně, je to super, ale na jevišti pak předvést vše tak, abyste byla slyšet, ale netlačila, byla s orchestrem, dobře intonovala, uměla hrát, rozuměla textu, je zase něco úplně jiného. A k tomu slouží dobře právě menší role. Samozřejmě i u těch máte velkou zodpovědnost, protože i jednou větou můžete zkazit celý koncept, ale zároveň máte dost času na to, abyste se na konkrétním jevišti začala cítit jako doma.

… a možná se i leccos přiučit? Umím si představit, že pro mladého zpěváka, byť skvěle vybaveného na svou profesi po technické stránce, může být někdy složité se ocitnout na velkém jevišti, kde je po něm vyžadovaná profesionální herecká akce, na níž se v poslední době klade (za mě tedy naštěstí) stále větší důraz.

Já jsem byl vždycky takový komediant, ačkoliv jsem na škole vlastně herectví nikdy nestudoval – i zpěv jsem studoval pouze soukromě. Ale k nastudování role se snažím přistupovat zodpovědně právě i po herecké stránce. Přemýšlím o charakteru postavy, jak text komunikuje s hudbou, a to i v souvislosti s orchestrací. Hlavně větší role tak často studuju i s partiturou, abych věděl, jaké instrumentační věci se pod mojí melodickou linkou dějí. Popřípadě se pídím i po původu libreta v literatuře. Ale to pořád mluvím o té první fázi, kdy se to učím já sám – kdy mám nějakou svoji představu, naučím se „kuličky“ a fráze…

… ale to je pouze začátek…

Ano, pak jdu za korepetitorem nebo koučem, který na věc má zase jiný názor, načež následuje práce s dirigentem a režisérem. Právě jeho práce je pro zdar představení klíčová, protože musí ze zpěváků vydolovat to nejlepší, ať už je někdo lepší, či horší herec. V této souvislosti se mi vždy vybaví David Radok, se kterým jsem spolupracoval na projektu Don Buoso/Gianni Schicchi. Ten byl skutečně schopen naučit kohokoliv cokoliv a všichni kolegové hráli jak ve filmu. Vždycky říkal: „Nejdříve je myšlenka, pak teprve herectví.“ Kromě Radoka taky rád spolupracuju s Ondřejem Havelkou. Ten má také vždy jasnou představu, jak to má vypadat; ale když to nefunguje, jde člověku naproti. Což je myslím hodně důležité.

A co koncertní vystupování? I tam vnímám, že se člověk musí dostat do určité role, aby byl schopen plně prožít obsah zpívaného textu, přesto to ne vždy na koncertních pódiích vidíme.

To je na koncertním vystupování asi nejtěžší. Neschováte se za kostým, světla… Vlastně jste na pódiu jako nahá. O to víc je potřeba se umět otevřít lidem a neschovávat se za grimasy. Hlavně znát obsah textu a prožít ho, protože třeba texty duchovních děl jsou nádherné a ovlivnily spousty lidí. Člověk to samozřejmě nemusí hned vnímat jako modlitbu celého světa; klíč je v tom najít si v díle něco svého, co jsem schopen si na jevišti uvědomit, a myšlenku pak nechat proudit ven – nepřehrávat, nechat tělo přirozeně „fungovat“. Pak je výkon uvěřitelný.

Možná ještě specifičtější situace je u písňového repertoáru…

Ano, ten je hodně specifický. Což je vlastně také důvod, proč jsem písňový a oratorní repertoár dlouho odkládal, přestože jsem dostával nabídky. Myslím si totiž, že člověk nejprve musí v životě něco zažít, aby uměl určitá témata předávat posluchačům. První dva velké písňové recitály jsem vlastně dělal až tento rok, krátce za sebou – písňové matiné ve Stavovském divadle spolu s Arnheiður Eiríksdóttir a Zdeňkem Klaudou, kde jsem měl na programu Kalivodovy a Veitovy písně, a koncert Lieder Society s tvorbou  Slávy Vorlové. Právě písně Slávy Vorlové jsou opravdu hodně o textu – jsou z meziválečné/poválečné doby, mimojiné o tom, jak matky schovávají své děti, aby na ně nespadly bomby. To jenom tak někoho nenechá chladným. Takže právě tady je zcela zásadní si obsah textu uvědomit, ale zároveň si udržet nadhled, abyste se nedostala do patosu – zkrátka umět věc vybalancovat.

Jak se vám zpívalo to, co pravděpodobně nikdo z posluchačů neznal?

Když se jedná o téměř neznámý repertoár, máte samozřejmě do určité míry volnost v interpretaci, protože vás nikdo nebude s nikým srovnávat. Toho jsem se snažil využít a v písních si najít hudební zajímavosti – zpomalení, zrychlení, počkání, koruny, frázování… zkrátka to, co v rukopisu nebylo zapsané… Je to velice náročný repertoár po rozsahové, rytmické i intonační stránce.

S uváděním neznámého českého repertoáru ale nekončíte. Za několik dní vás čeká Janáčkův festival v Opavě, kde představíte písně Arnošta Rychlého a Václava Kalivody. Jak na vás působí jejich hudba?

Je velice zajímavá. Hodně v ní slyším jakousi „zakoukanost“ ve Dvořákovi a Janáčkovi. A texty jsou krásné, do určité míry lidové. Uvidíme, jak dopadnou na koncertě. 

Přijde vám, že by se tyto písně měly uvádět?

Myslím si, že tohle rozhodnutí není na interpretovi. Já můžu akorát – na základě sympatií k dílu – rozhodnout, jestli projekt budu, nebo nebudu dělat. Každopádně si myslím, že je dobře, že se hlavně v Roce české hudby takové koncerty dělají, protože spousta českých skladatelů u publika zatím nedostala šanci. Díky těmto projektům je veřejnosti můžeme představit a ukázat, že určitý skladatel v tomto regionu a v této době psal takto. A pak už je na obecenstvu, aby si udělalo názor.

A to byla vaše motivace, proč jste šel do tohoto projektu? Ukázat, že existuje i něco jiného, než tradiční český repertoár?

Ano. S panem dramaturgem Javůrkem jsme o programu dlouho diskutovali a nakonec mi nabídl tento repertoár, který jsem přijal, protože mi přišel zajímavý. A s hudebními názory pana Javůrka souzním, takže jsem to udělal rád.

Brzy po Opavě vás čeká další zajímavý koncert, tentokrát na Smetanově Litomyšli. Bude celý o pivu. Máte rád pivo?

Samozřejmě, samozřejmě! (úsměv) Program tohoto koncertu je založený hlavně na provedení Pivního oratoria Honzy Kučery, kde zpíváme s Kačkou Kněžíkovou a Borisem Prýglem; licitátora ztvární Jiří Lábus. Zajímavé je, že bude poprvé uvedená verze s tenorem; part mi Honza dopsal na míru. Mám tam krásnou árii o pivu, skoro takový žalm. 

Zmiňoval jste Kateřinu Kněžíkovou, která je vaší lektorkou. Jak konkrétně vypadá vaše spolupráce?

S Kačkou i Adamem (pozn. red.: Plachetkou) jsme velice dobří přátelé. Jednak jsme kolegové v agentuře Camerata, jednak mě oba (hlavně Kačka) už několik let mentorují. I v jejich přeplněném kalendáři si vždycky najdou nějaký čas na mě. Pracujeme společně na přípravě veškerých rolí, koncertů, konzultujeme spolu různé nabídky… Protože nabídky se začnou hrnout, když se člověk dostane na světla pódií, ale jsou některé role či projekty, do kterých ještě není vhodné jít. Sice bych je zazpíval, ale vím, že je za pět let zazpívám zdravěji a líp. Tak v tomto mi pomáhají právě Kačka s Adamem. A s rolemi mi pak pomáhají i Mark Pinzow, Zdeněk Klauda nebo Ahmad Hedar. 

Ale to asi není úplný standard, že má zpěvák takové rádce…

Mělo by to tak být. Tohle třeba dost chybí v českém hudebním školství, jak na AMU, tak na konzervatořích.

Českého hudebního školství jsme se dotkli už poněkolikáté. Jakou studijní cestu za sebou máte vy?

V průběhu studia na gymplu jsem zpěv studoval soukromě, potom jsem šel na Akademii. Tam se to ale úplně nepotkalo, takže jsem se opět vydal cestou soukromého studia a zahraničních kurzů. A musím říct, že nelituju. Příště bych to udělal stejně, a to i přes větší časovou a finanční investici. 

Ale na druhou stranu musím říct, že jsem se setkal s velice podpůrným přijetím na Konzervatoři Jana Deyla, kde jsem byl zapsaný u Jarmily Chaloupkové a dodnes určitým způsobem spolupracujeme. Dostalo se mi tam mimo jiné i podpory při přípravě mé debutové desky. 

A ta je plánována na příští sezonu?

Ano, křest vlastně odstartuje mou další sezonu. Deska se nakonec bude jmenovat O sole mio. (smích) Protože všichni velcí tenoři měli album O sole mio. 

Takže abyste mohl pokračovat ve šlépějích slavných, tak musíte mít album s názvem O sole mio?

Přesně tak! (smích) Je to krásný projekt, který s naší agenturní rodinou dáváme dohromady už několik let. Jde o neapolské písně v mých symfonických aranžích, napsané na míru Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Jana Kučery. Bude to trochu netradiční, protože k tomu máme v plánu natočit i dva videoklipy, remixy do RnB hudby, a tím pádem jsou do toho zapojení hudebníci i mimo klasiku.

A jak takový nápad vůbec vznikl?

Celé to vzniklo v době covidu. Oslovila mě Komorní filharmonie Pardubice, abych připravil a zrealizoval program na jejich silvestrovský koncert. Měl jsem volnou ruku a protože byl silvestr, nechtěl jsem zpívat hodinu operní árie. Tak jsem si vymyslel neapolské písně, které – ačkoliv jsou technicky náročné – se svou odlehčeností dost blíží populární hudbě. Byl to tenkrát trochu risk, protože šlo o můj první velký sólový recitál, a to ještě s takto netradičním programem. Ale mělo to obrovský úspěch a Honza Kučera o pauze řekl: „To bychom měli natočit.“ A tak jsme to dali dohromady. Písně občas propašuju i do svých dalších koncertů a vždy se to setká s ohlasem, protože lidi tento repertoár znají, ať už z reklamy na pizzu, z televize nebo od Karla Gotta.

Co dalšího chystáte v příští sezoně?

Připravujeme premiéru Výletů páně Broučkových, se kterými otevíráme festival Janáček Brno, kde budu mít hned trojroli, potom mě v Praze čeká Nápoj lásky a Manon Lescaut. 

Tak to vypadá, že máte ve své kariéře skvěle nakročeno. Přesto se musím zeptat: Zalitoval jste někdy, že jste hlasový obor, o kterém se někdy mluví jako o diagnóze, či dokonce prokletí?

Nelitoval. Myslím si, že být tenor je krásné. Navíc tenoři bývají divy, tak se o vás všichni starají, žijete si jako v peřince a máte nejvyšší gáži… (smích) Je to samozřejmě velice náročné – udržet si svou uměleckou úroveň a cenu, protože nás tenorů je hrozně málo. Ale já mám to štěstí, že mí tenoroví kolegové jsou jedni z nejlepších kolegů, co v divadle jsou. Jsou velice přátelští, podporující a kolegiální. Místo nesvárů táhneme za jeden provaz, což si uvědomuju, že je velice nestandardní. Je skvělé patřit právě do této party. A uvědomili si to kdysi i pověstní Tři tenoři, Carreras, Domingo a Pavarotti; jejichž knihy jsem četl. Byly časy, kdy nebyli schopní zpívat na jednom kontinentě. Pak si ale uvědomili, že jsou ve své době tři nejlepší na světě a že jenom pokud své síly spojí, podaří se jim vytvořit něco nadpozemského. Stali se z nich přátelé a vytvořili úžasné projekty. Ale přátelsky se nechovali jenom jeden k druhému, ale i k dalším pracovníkům divadla. Byli hvězdami, ale považovali si i té poslední uklízečky na galerii. Věděli totiž, že když přijdou diváci do opery a budou tam mít na zemi svinčík, budou z toho mít zkažený zážitek, i když oni budou zpívat jakkoli skvěle. A tím se chci řídit i já. Divadlo je zkrátka firma, která by bez jednoho článku plně nefungovala.