Daniela Braun: Viola d’amore je nástroj s nekonečnými možnostmi, které jsou jen málo prozkoumané
„Velká část klasického repertoáru pro violu d’amore pochází z Čech a Moravy.“
„Představa, že na violu d’amore se hraje v podstatě na prázdné struny s několika prstoklady, nemá se skutečností nic společného.“
„Je zábavné sledovat, jak byl v dějinách hudby často ‚zcela zapomenutý nástroj zvaný viola d’amore‘ od počátku devatenáctého století hráči nebo skladateli ‚znovuobjevován‘, ačkoli nikdy nezanikl!“

Jedním ze zahraničních hostů letošních Květnovských hudebních slavností, které následující víkend rozehrají květnovský kostel Navštívení Panny Marie v Květnově, bude hráčka na violu d’amore Daniela Braun. Tato vídeňská rodačka, která studovala prestižní umělecké školy v rodném městě, Paříži i Londýně, doktorkou práci věnovala zkoumání zvláštního zvuku violy d’amore prostřednictvím české hudební literatury konce osmnáctého století. Nejen o závěrech, ke kterým dospěla, ale i o nástroji, který je stále neprávem opomíjen a není možné jej ani na vysokoškolské úrovni běžně studovat, ačkoli jeho možnosti považuje za ‚nekonečné‘, hovoří Daniela Braun v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.
Na sklonku srpna se chystáte do České republiky, kde se představíte na Květnovských slavnostech spolu se Sarah Flögel a Alenou Hönigovou. Jaký repertoár představíte?
Přivezeme komorní program pro violu d’amore, převážně z Čech. Ústřední skladbou je trio Floriana Leopolda Gassmanna, který se narodil v Mostě nedaleko Blatna. Dále hrajeme hudbu z oseckého kláštera: dvě divertimenta otce Leonardiho a skladbu z anonymní sbírky Bohemicus, která pravděpodobně také pochází z některého kláštera, snad rovněž oseckého. V programu máme i skladbu Carla Stamitze, který se narodil v Mannheimu, ale jeho otec Jan Václav Stamic pocházel z Čech.
Bude to vaše první české vystoupení?
Před několika lety jsem hrála na jiném české festivalu. Bylo to docela blízko, v Úštěku.
K české hudbě máte blízký vztah?
Viola d’amore je úzce spjata s českými zeměmi, existuje odtud spousta nádherné hudby pro tento nástroj. Velká část klasického repertoáru pro violu d’amore pochází z Čech a Moravy. A v používání violy d’amore pokračovali i pozdější čeští skladatelé, například Leoš Janáček.

Českému repertoáru osmnáctého století jste se věnovala také ve své doktorské práci na univerzitě v Grazu. Co zajímavého jste, můžeme-li to stručně shrnout, objevila?
V osmnáctém století, zejména v jeho druhé polovině, došlo v Čechách a na Moravě k bezkonkurenčnímu vrcholu virtuozity na violu d’amore. Vznikaly skladby sólové, komorní i koncerty s orchestrem. Většina skladatelů je dnes zcela neznámá, ale hudba je mimořádně kvalitní. Ve své disertační práci jsem se zaměřila zejména na sbírku sólových skladeb, které vznikly v devadesátých letech sedmnáctého století v Kroměříži a Olomouci. Jedná se o skladby dvou skladatelů. Franz Götz byl koncem osmnáctého století kapelníkem olomouckého arcibiskupa, kardinála Antona Theodora Colloredo-Waldsee. Spolu se svým kolegou Josephem Fuchsem sestavil šestadvacetidílnou sbírku Galanterien pro sólovou violu d’amore. Tito dva skladatelé se vzájemně inspirovali a vyzývali a vzniklá sbírka využívá všech technických a tónových barevných možností nástroje. Jsou zde také dvojkoncerty pro dvě violy d’amore a orchestr od těchto dvou komponistů a řada skladeb pro dvě violy d’amore od Franze Götze. Bohužel se zdá, že doba, kterou spolu oba strávili, byla velmi krátká; v archivu olomouckého dvorního orchestru nejsou o Josephu Fuchsovi prakticky žádné informace, takže v Kroměříži a Olomouci mohl strávit jen velmi krátkou dobu.
Jaká konkrétní díla českého repertoáru pro violu d’amore vás zaujala?
Je toho hodně! Již zmíněných dvacet šest galanterií Franze Götze a Josepha Fuchse, duety Franze Götze, Koncert pro violu d’amore a orchestr Josepha Fuchse, ale i různé skladby ‚Signore Kuznika‘ z kroměřížské knihovny nebo koncerty a komorní skladby, skladatele a virtuose Ganswinda, u nějž se kupodivu ve všech pramenech uvádí vždy jen příjmení. V devatenáctém století působil český hráč na violu a violu d’amore Jan Král, který byl prvním sólistou na violu ve Vídeňské filharmonii; existují jeho vynikající skladby pro violu d’amore a také škola hry na tento nástroj.
Viola d’amore bývá zjednodušeně vnímána jako amatérský nástroj s omezenými možnostmi. To však jistě vyvrátíte…
Rozhodně! Viola d’amore byla vždy spíše outsiderem mezi nástroji, takže hesla v hudebních encyklopediích o viole d’amore byla bohužel často sestavována na základě doslechu a nesprávné popisy byly jednoduše přejímány a předávány dál. To bohužel vedlo k tomu, že v mnoha teoretických pramenech byl obraz nástroje zcela falešný. Porovnáme-li tyto teoretické prameny a dochované notové záznamy pro violu d’amore, obraz vůbec nesedí. Představa, že na violu d’amore se hraje v podstatě na prázdné struny s několika prstoklady, nemá ve skutečnosti s existující literaturou a skutečnými možnostmi nástroje nic společného.

Co vás vůbec přimělo ke hře na violu d’amore a k jejímu studiu?
Tento nástroj a jeho zvuk mě fascinují od chvíle, kdy jsem ho poprvé uslyšela. A čím více se o něm dozvídám, tím více mě okouzluje, je to nástroj s nekonečnými možnostmi, které jsou zatím příliš málo prozkoumané, stále je co nového objevovat.
Kladla jste si otázku, jak mohl nástroj s tolika zvláštnostmi přežít tak dlouho?
Tuto otázku jsem si samozřejmě často kladla, ale je těžké na ni odpovědět. Viola d’amore od svého vzniku v polovině sedmnáctého století nikdy zcela nezmizela. Nikdy však nezažila tak výrazný rozkvět jako například viola da gamba. Možná právě proto se jí podařilo přežít na okraji hudební scény. Byla vždy sama o sobě, mimo hlavní proud, vždy přítomná, ale vždy trochu skrytá. Až do konce osmnáctého století existoval nástroj v různých tvarech a velikostech, s různým počtem strun a různým laděním. Teprve ve druhé polovině osmnáctého století, tedy poměrně pozdě, se ustálil nástroj se sedmi hrajícími strunami a sedmi rezonujícími strunami s laděním akordu D dur. Je velmi zábavné sledovat, jak byl v dějinách hudby často ‚zcela zapomenutý nástroj zvaný viola d’amore‘ od počátku devatenáctého století hráči nebo skladateli ‚znovuobjevován‘, ačkoli nikdy nezanikl!
Na violu d’amore hrajete i soudobou hudbu. Jaký repertoár je k dispozici?
Jak již bylo zmíněno, viola d’amore nikdy zcela nezmizela ze scény, proto pro tento nástroj existuje hudba ze všech období. Na počátku dvacátého století používali violu d’amore skladatelé jako Hindemith nebo Janáček, ale i skladatelé pozdějšího dvacátého a jednadvacátého století pro ni komponovali, od Salvatora Sciarrina po Georga Friedricha Haase, od Olgy Neuwirthové po Lizu Lim. Nové skladby pro violu d’amore vznikají i dnes.
Svět staré a nové hudby se propojuje i v aktivitách souboru Paulus Barokk, který hraje na dobové nástroje a jehož jste zakládající členkou. V čem vidíte smysl této fúze?
Stará i nová hudba je o zkoumání a objevování zvukových světů. Nemůžeme přesně vědět, jak barokní hudba skutečně zněla v době svého vzniku; můžeme k ní přistupovat pouze s vlastním pojetím zvuku za pomoci historicky poučené interpretační praxe. Stejně tak je nová hudba o objevování a zkoumání nových zvukových světů. Zvědavost je stejná. Přednosti a zvláštnosti historických nástrojů se úžasně hodí k objevování nového v nové hudbě.

Ostatně na violu d’amore hrajete i za doprovodu moderních souborů a orchestrů…
I když se viola d’amore používá v moderních orchestrech a souborech, má vždy zvláštní postavení; nikdy není pouhým tutti nástrojem. Může se tedy prosadit i jako nástroj, který jaksi vypadl z doby vedle moderního instrumentária.
Spolupracujete také se souborem Nivalis Barokk, který také na festivalu vystoupí.
Soubory Paulus Barokk a Nivalis Barokk před několika lety spojily své síly a nyní vystupují společně pod názvem Nivalis Barokk.
Náš program s kontratenoristou Alexem Potterem je věnován Georgu Fridrichu Händelovi a jeho současníkům. Kromě Händelových známých děl chceme posluchačům představit i hudbu jeho méně známých kolegů, a to jak jeho přátel, tak i jeho odpůrců a soupeřů. Do programu jsme však zařadili i současnou skladbu od českého skladatele Otta Oranyho. Je to skladatel, který původně vychází z oblasti jazzu, ale zajímá se i o celou řadu dalších hudebních žánrů. Moc se těším, až si s Nivalisem Barokkem zahrajeme jeho hudbu.
Hrajete stále také na jiné nástroje, jako jsou barokní housle či violon? Jaké jsou podobnosti a rozdíly v technice hry na violu d’amore a na jiné smyčcové nástroje?
Hraji také na violu a housle. Mezi smyčcovými nástroji, na které se hraje na rameni, je samozřejmě mnoho technických podobností, ale mnoho strun, které jsou navíc poměrně blízko u sebe, mění u violy d’amore prstoklad i smyčcovou techniku. Pro začátečníka na violu d’amore je obtížné zasáhnout smyčcem jednotlivé struny nebo najít prstokladem správnou strunu. A pak trefit stejnou strunu na levé i pravé straně není zpočátku vůbec snadné! Velký počet strun také znamená, že rozsah nástroje je mnohem větší než u jiných smyčcových nástrojů. Struny violy d’amore v ladění D dur sahají přibližně od třetí violoncellové struny (nejnižší A violy d’amore je jen o tón výš než violoncellové G) až po nejvyšší strunu houslí (d’amore d je jen o tón níž než houslová struna E), takže na jednom nástroji můžete hrát několik nástrojových rejstříků.

Hudbu jste studovala ve Vídni, Paříži i Londýně. Kdo vás nejvíce inspiroval a formoval a čím?
Každé z těchto hudebních měst nabízí jiné zvláštnosti, které je obtížné srovnávat. Ve Vídni jsem vyrostla a získala první hudební zkušenosti, v Paříži jsem pro sebe objevila svět nové hudby a v Londýně zase historickou interpretační praxi. Ve Vídni jsem poprvé slyšela violu d’amore, v Paříži jsem si mohla nástroj poprvé vyzkoušet a v Londýně jsem měla konečně příležitost naučit se na ni hrát.
Věnujete se také pedagogické činnosti? Má viola d’amore své příznivce i u nejmladších generací?
Mám soukromé studenty violy d’amore. Bohužel v současné době není možné studovat violu d’amore na vysoké škole nebo univerzitě. Doufám, že se to změní. Je mnoho hudebníků, kteří mají zájem se o tomto nástroji dozvědět více, a ještě více těch, kteří ani nevědí, co jim viola d’amore může nabídnout.
Co zajímavého vás čeká v nadcházející sezóně?
Zvláště se těším na projekt na téma Rezonance, který se bude konat v příštích měsících ve Finsku. Jde o jakési pokračování mého výzkumu hudby violy d’amore z Kroměříže a Olomouce. Společně se dvěma finskými skladatelkami, Riikkou Talvitie a Tiinou Myllärinen, hledáme způsoby, jak přenést a pokračovat v experimentech se zvukovou barvou z konce osmnáctého století do současnosti. Tato práce vyvrcholí koncertním programem pro violu d’amore a soprán na festivalu Musica Nova v Helsinkách, kde kromě nově zkomponovaných skladeb zazní i některé skladby ze sbírky Galanterien Franze Götze a Josepha Fuchse z Kroměříže a Olomouce.

…………….
Daniela Braun se narodila ve Vídni a studovala violu na Universität für Musik ve Vídni, Conservatoire national supérieur de musique v Paříži a Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Nyní působí jako hráčka na dobové nástroje a hraje na violu d’amore, barokní violu a barokní housle. Jako sólistka na violu d’amore vystupuje také s moderními orchestry a soubory. Daniela je zakládající členkou souboru Paulus Barokk, souboru dobových nástrojů se sídlem v Norsku, který hraje barokní a soudobou hudbu na dobové nástroje. Kromě výzkumu a hraní barokního a klasicistního repertoáru pro violu d’amore se Daniela Braun zajímá o soudobou hudbu pro violu d’amore a premiérovala několik nových děl.
Foto: Daniela Braun
Příspěvky od Lucie Johanovská
- Katarína Turnerová: Sólová kariéra je v našich podmínkách téměř nereálná
- Pavol Praženica: Baví mě pestrost
- Fabio Biondi: Zelenka patří k nejméně konvenčním skladatelům osmnáctého století
- Chen Reiss: Pro Mahlera mám slabost
- Barbare Tataradze: Zajímavý hudebník se vzdělává i v mimohudebních oborech
Více z této rubriky
- Katarína Turnerová: Sólová kariéra je v našich podmínkách téměř nereálná
- Petr Dvořák: Moravská filharmonie si musí udržet svou míru autonomie
- Ingeborg Radok Žádná: Snažím se o transparenci a férovost
- Olga Bezsmertna: Když zpívám Strausse, připadám si jako mezi nebem a zemí
- Štěpán Pácl: Činoherec také myslí hudebně, i když skrytě a možná nevědomě
- Lukáš Vasilek: Jana z Arku člověka chytne hned napoprvé
- Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Slávka Zámečníková: Pamina je překvapivě moderní postava. Rozumíme si teď mnohem více
- Natálie Romanová: Úspěch vyplyne z poctivosti
- Amartuvshin Enkhbat: Nejvyšší aspirací je pravda. Vnitřně rozporné Verdiho role jí jdou naproti