„Není to o tom, abychom hudbu uchovávali jako v muzeu, ale o tom udržet ji živou.“

„Vždy se řídím jakousi intuicí, čekám na ten pocit, když má člověk ‚motýly v břiše‘.“

„V dramaturgii Alter Ega objevujeme spíše nižší hladiny znělosti. Převažuje mezzopiano, piano… je to téměř jako modlitba.“

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica uvede již 27. září mimořádně zajímavý a lehce nekonvenční program. V Liberci se spolu představí klarinetista David Orlowsky a loutnista David Bergmüller se svým projektem zvaným Alter Ego. Koncept, jehož těžištěm jsou nevšední úpravy skladeb Henryho Purcella a Johna Dowlanda právě pro tyto nástroje, přenáší posluchače do ztišeného, chvějivého světa – o tom, jak tento svět vznikal, prozrazuje více David Orlowsky.

Když si o vás člověk čte, velmi rychle zjistí, jak je pro vás důležité, aby klarinet „zpíval”, aby se co nejvíce přiblížil lidskému hlasu. Je to něco, co vás na klarinetu hned přitahovalo? Nebo jste si tohoto aspektu začal všímat až postupně?

Já jsem zvuku klarinetu, jako nástroje, který je velmi blízký lidskému hlasu, opravdu naprosto propadnul. A když jsem na něj začal hrát (předtím jsem hrál na bicí!), tak se mi velmi líbilo, že mohu hudbu tvořit svým dechem. Cítil jsem, že jsem tomu nástroji opravdu blízko; jako kdyby mezi mnou a hudbou nic nestálo, podobně jako u zpěvu. Kdybych na to měl hlas, rád bych zpíval, to je podle mě nejčistší forma hudby ze všech.

Lze tohoto pocitu bezprostředního spojení s hudbou dosáhnout jak v případě, kdy hrajete sólově, tak tehdy, když jste součástí ansámblu?

Řekl bych, že záleží hlavně na tom, jestli máte kolem sebe ty správné lidi. Hra v ansámblu je vždy o výměně energií, takže je velmi důležité mít takové kolegy, s nimiž funguje chemie a porozumění. Také je podstatné to, aby byl člověk pravdivý v tom, co dělá. V tak subtilním programu, jako je ten, který s Davidem Bergmüllerem přivezeme na Lípu Musicu, je to ještě choulostivější. Oba se musíme snažit zpívat!

Je tento váš přístup spíše estetickým, nebo se projevuje přímo i ve vaší technice? Poslouchala jsem vaše nahrávky a zaujal mě zejména váš přístup k frázování, to s tou zpěvností asi přímo souvisí…

Já o sobě totiž vlastně vůbec neuvažuji jako o klarinetistovi. Všechny moje velké vzory jsou zpěváci: a to i z oblasti jazzu, například Billie Holiday, nebo z pop music, mám velmi rád Michaela Jacksona. Takže zrovna co se týče frázování, myslím a doufám, že je to inspirováno i tímto.

Má vliv i to, jaký nástroj máte k dispozici?

Velkou roli hraje materiál, je potřeba zvolit takový, aby vám opravdu umožnil zahrát to, co slyšíte ve svojí hlavě. Kdybych hrál v orchestru, vybral bych si nástroj, který má větší zvuk; pro to, co dělám já, ale potřebuji hlavně něco flexibilního. Vyhovuje mi mít tenčí plátek a otevřenější hubičku. Obecně bych řekl, že můj nástroj má zvuk jasnější a méně robustní; takový, aby byl blízký právě lidskému hlasu…

Zmiňujete flexibilitu: ta je zřejmě potřebná i proto, že se v rámci své činnosti pohybujete na relativně širokém poli. Věnujete se staré hudbě, ale zároveň hrajete i vlastní kompozice, objevujete nová spojení, nové možnosti využití klarinetu, nahlížíte i lehce za hranice klasické hudby, třeba ke klezmeru. Co vás k tomu vede? Je to součást vaší osobnosti hledat nezvyklé možnosti?

Vždy se řídím jakousi intuicí, čekám na ten pocit, když má člověk „motýly v břiše”. A když ten pocit najdu, jdu do toho. Je to pro mě vlastně velmi fyzická záležitost. Neučinil jsem tedy rozhodnutí typu „chci se vzdát pravidel” nebo „nechci hrát jenom klasiku”, nemám na to koncept. Prostě mě občas potká něco inspirativního, buďto hudba samotná, nebo člověk-muzikant.

Podobně to tedy bylo i s projektem Alter Ego?

Vlastně ano. Chtěli jsme spolu s Davidem hrát, ale neměli jsme plán – pro tuto kombinaci nástrojů totiž není žádný repertoár. Takže jsme si na to vyhradili čas a procházeli doslova stovky starých písní, tak, abychom zjistili, které z nich budou pro naše nástroje vhodné. Také jsme si řekli, že si něco napíšeme sami. Opět to bylo o tom, že jsme oba zkoušeli a snažili se naslouchat sami sobě ohledně toho, co bude opravdu fungovat. Je to velmi křehká záležitost a já jsem za tuto zkušenost velmi vděčný.

Myslím, že ta křehkost, až intimita, je v těch kusech zřejmá. Je to výraz, který vám je blízký? Preferujete spíše takový projev než efekt a virtuositu?

Je to tak, neoznačil bych se za virtuózního mistra. Nejsem hráčem rychlých not. (úsměv) David je v tomto podle mě dál, zejména obdivuji jeho schopnost orientovat se v komplexních rytmických strukturách.

Zmínil jste, že repertoár pro toto obsazení neexistuje. Z toho, co jsem slyšela, je však očividné, že se k sobě tyto nástroje barevně velmi hodí. To byla také intuice zkusit je spojit?

Jak jste řekla, barevně tyto nástroje opravdu dobře ladí, jejich spektra vzájemně fungují až překvapivě dobře, nepřekrývají se, každý má svůj prostor. Tento soulad je důležitý: jednou jsem chtěl hrát s vibrafonem, znal jsem skvělého hráče… ale po hodině zkoušení jsme zjistili, že naše nástroje spolu vůbec nesouzní, znělo to, jako dva naprosto špatné nástroje. S loutnou je to přesně naopak. Samozřejmě se musíme respektovat, například co do dynamiky – musím občas ubrat, abych loutnu nezastínil. Celkově v této dramaturgii objevujeme spíše nižší hladiny znělosti. Převažuje mezzopiano, piano… je to téměř jako modlitba.

Rozuměli jste si s Davidem Bergmüllerem takto i při kompozici společných kusů, jež v programu také zazní?

Určitě. Vznikaly převážně jako improvizace. Seděli jsme u Davida v jeho chalupě na horách, hráli, nahrávali se, a když jsme na záznamu zaslechli hezký moment, zastavili jsme, uchopili ho a začali na něm stavět.

V programu jsou zařazeny převážně skladby Henryho Purcella a Johna Dowlanda; hrajete však na moderní klarinet. Jak se vlastně stavíte k otázkám historicky poučené interpretace?

Na podobný dotaz od publika nedávno skvěle reagoval David. Řekl, že během staletí byl účel hudby primárně ten, aby se lidí dotknula, aby jim něco odevzdala – a to je něco, čemu zůstáváme věrni i teď. Není to o tom, abychom hudbu uchovávali jako v muzeu, ale o tom, udržet ji živou, a to i tím, že se na ni budeme dívat dnešní perspektivou. V tomto ohledu tedy špatné svědomí nemám. (úsměv)

Jaký je váš vztah k české hudbě? Měl jste možnost blíže spolupracovat s českými hudebníky a máte zkušenost s českým publikem?

Bližší propojení k české hudbě nemám. Spojení se ale navazují snadno. Na každém koncertě se děje něco zajímavého mezi publikem a interprety; a záleží to i na tom, kde hrajete. V Česku jsem nějakou dobu nehrál a jsem opravdu zvědavý, jak budou diváci reagovat. A samozřejmě se těším na české pivo po koncertě! (smích)

Foto: Christian Debus, Kaupo Kikkas