„Madama Butterfly je výjimečná opera, má naprosto dokonalou instrumentaci.“

„Závěr druhého jednání je pro mě vlastně emočně nejvypjatější scénou právě tím, že vás nechce rozplakat.“

„Nacházíme se v poměrně paradoxní situaci, kdy máme hotové inscenace, na něž máme zpěváky, orchestr je na ně připravený, po premiéře sklidily úspěch, lidé by na ně rádi chodili, my bychom je rádi hráli více, ale nemůžeme, protože nemáme kde.“

Šéfdirigent českobudějovického Jihočeského divadla David Švec řídil v sobotu 5. dubna první premiéru opery Giacoma Pucciniho Madama Butterfly, 7. dubna následuje premiéra druhá. Pucciniho kus se tak vrátil do repertoáru divadla po více než čtyřiceti letech. O tom, jaké momenty jsou pro něj hudebně nejsilnější nebo jak hledal cestu k Pucciniho experimentům v orchestraci, umělec hovoří v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Jaký je váš vztah k Pucciniho hudbě?

Pucciniho naprosto miluju. Myslím, že téměř každý člověk, který má rád operu, má rád i jeho hudbu. Samozřejmě, že ta citovost je u něj někdy až přehnaná, ale to je právě to, proč se na operu chodí, proč se slzí a proč ty kapesníčky musí být nutným vybavením návštěvy představení. (smích) Myslím, že Puccini je vyvrcholením romantické opery po Verdim a vlastně dotažením italské zpěvnosti do dokonalosti.

Jaké nalézáte v Madamě Butterfly prvky inspirované japonskou hudbou? 

Hudebně je to pořád výsostný Puccini, přestože se nechal inspirovat Japonskem. Devízou této opery je pucciniovská zpěvnost a nádherné dlouhé fráze, které známe i z jeho jiných děl. V partituře nicméně nacházíme i východní pentatoniku, ale také třeba experimenty s netradičními hudebními nástroji. Zároveň je ale třeba myslet na to, že tehdy nebyl svět tak globalizovaný a spojení s Dálným východem bylo poměrně komplikované, spousta prvků je tak založená spíš na Pucciniho představách o japonské hudbě. Používá v partituře neobvyklé hudební nástroje, zejména bicí, z nichž některé v klasických evropských orchestrech nemáme, a tak jsme museli trochu improvizovat.

Takže dnes nevíme, jaké nástroje byly součástí premiéry?

Četl jsem nedávno zajímavý článek o tom, že v Tokiu upravili Pucciniho instrumentaci této opery tak, aby bicí v opeře zněly skutečně autenticky. Například použili obřadní zvonky, které nacházíme v buddhistických chrámech, ale museli je intonovat tak, aby ladily s ostatními nástroji v orchestru i všemi tóninami, kde zazní. Puccini ale nebyl novátorský jen v bicích, použil také podobně jako Janáček v té době violu d’amore, která byla tehdy populární, ale dnes už se používá v klasickém orchestru zřídka a není moc hudebníků, kteří ovládají hru na ni.

My musíme samozřejmě vycházet z toho, co máme k dispozici v našich středoevropských podmínkách. Nejsme třeba úplně schopni kvůli jednomu představení přivézt obrovský gong z buddhistického chrámu nebo si nechat na míru vyrobit obřadní zvonky vyladěné do určitého tónu. Chvíli jsem zvažoval například tradiční tibetské mísy, které se dokonce dají na internetu sehnat vyladěné do konkrétních tónů, ale to jsem brzy zavrhl, protože i ty se pohybují v astronomických částkách, což by mi v rozpočtu určitě neprošlo. A co se týče violy d’amore, tak naše statečné violistky se ten part naučily na klasickou violu, přestože je napsán podstatně výš, než je pro tento nástroj obvyklé.

V jaké části se tento motiv objevuje?

Je to nádherné místo na konci druhého jednání, kde sbor zpívá brumendo za scénou. V některých divadlech se ten violový part úplně vynechává a nechá se jen sbor, jinde se toto sólo hrají na housle, což mi obojí přijde škoda. My jsme zvolili náročnější variantu klasické violy se sordinou, aby byla jemnější a trošku připomínala zvuk té „d’amorky“. Samozřejmě je to pro muzikanty náročnější, protože je to v mnohem vyšší poloze, než v jaké normálně viola hraje, ale dámy se s tím popasovaly naprosto skvěle.

Butterfly je po Tosce váš druhý Puccini, kterého v divadle dirigujete. Co pro vás tato inscenace znamená? Je to opera, kterou jste si přál nastudovat?

Někteří říkají, že je to nejlepší Pucciniho opera. Například Janáček ji měl prý z Pucciniho úplně nejraději. Já vlastně nevím, jestli to můžu říct, protože každá jeho opera je krásná něčím jiným. Samozřejmě mám rád všechny, ale je pravda, že tato je něčím výjimečná, je velmi novátorská a má naprosto dokonalou instrumentaci.

Ale také přiznávám, že když se zrovna do něčeho ponoříte do hloubky, tak v tu chvíli to milujete nejvíc na světě, je to taková profesní deformace. Takže teď je pro mě tato opera zkrátka ohromná.

Jaké je režijní pojetí Jakuba Šmída?

Mám z něj velkou radost, jsme opravdu v Japonsku a vlastně všechny vztahy a všechny emoce jsou opravdu takové, jak jsou napsané v partituře. V inscenaci jsou tradiční japonské kostýmy, gejši doprovázející Cio-Cio-San, japonské líčení, a dokonce i tradiční japonské dřeváky, ve kterých se pěvci učili chodit maličkými krůčky. I když se samozřejmě nejedná o nějaké muzeum, inscenace je svým způsobem i moderní a myslím, že bude mít velký úspěch jak u tradičnější, konzervativnější části publika, tak i u mladých lidí.

Vnesl režisér do představení nějakou inovaci nebo nečekanou interpretaci?

Jeho pojetí přináší jednu novou symbolickou postavu – jmenuje se Duch meče a je spojena s mrtvým otcem Butterfly a onou tradicí, kterou zavrhla. Objevuje se ve vypjatých momentech a ačkoli jej vidí pouze Buttefly, v jistém smyslu také několikrát hýbe dějem. A nejen dějem, doslova také scénou – máme tam točnu, kterou opravdu pohybuje jeden člověk. Je to náš skvělý tanečník Zdeněk Mládek a je neuvěřitelně dobře stylizovaný do japonského starce.

Vizuál také hodně pracuje s motivem květin, který odkazuje na duet Butterfly a Suzuki. Je to motiv, který je pro inscenaci klíčový? Třeba i hudebně?

Duet s květinami je velmi silný a pro mě je závěr druhého jednání vlastně emočně nejvypjatější scénou právě tím, že vás nechce rozplakat. Možná je tím i emotivnější než samotný závěr. Jako diváci už víme, že se Pinkerton neplánuje vrátit, i Suzuki to ví – jen Cio-Cio-San ještě pořád věří, doufá, odmítá si připustit, že by to bylo jinak. Je to velmi intimní, krásná, výsostně ženská scéna. A je velmi něžná i v instrumentaci, zatímco například motiv meče a smrti je hodně temný, jsou tam žestě a spodní smyčcové nástroje, tady se najednou objevuje zvonkohra, pikola, je to celé posazené ve vyšších, světlejších polohách. Naoko je vše krásné, po třech letech marného čekání konečně doufáme, smějeme se, zdobíme dům květinami, protože je přece jasná věc, že se Pinkerton vrací.

Jenže divák už ví, že ne. Butterfly na něj čeká celou noc, ty květiny jsou tam všude a postupně vadnou. A do toho se spolu s přicházející nocí ozve i onen vzdálený sbor z přístavu. Líbí se mi, že to vůbec není popisné, nikdo tam nepřijde a nehlásí „podívejte se, on nepřijede, teď všichni plačte“. My diváci to tušíme, ale na jevišti je nevinná krása těch květů a těch ženských hlasů, které ještě pořád doufají, že to dobře dopadne.

Jaké další silné hudební momenty v díle nacházíte?

Duet Butterfly a Pinkertona v závěru prvního jednání je ohromně rozsáhlý a hudebně i pěvecky prostě fantastický. Ale stejně tak krátká Bonzova scéna, ten člověk se objeví na jevišti na pouhé dvě minuty, ale je nezaměnitelný, strašně silný a to jeho odsouzení je nesmírně tvrdé a hudebně i emocionálně vypjaté. A samozřejmě samotný závěr. Myslím, že to je takový ten zralý Puccini, který už opravdu dokázal z každé scény vytěžit emočně naprosté maximum. 

Tato opera se na repertoár Jihočeského divadla vrátila po více než třiačtyřiceti letech. Jak je to možné? Nebylo do vhodné obsazení? Volily se jiné tituly?

Ano, vrací se po velmi dlouhé době a na orchestru je hned od první zkoušky poznat, že jej práce na Butterfly moc baví a muzikanti ji hrají opravdu rádi. Určitě může ta dlouhá pauza souviset se sólisty, protože dlouho bylo zvykem tolik nezvat hosty, spíše využívat „domácí“ ansámbl a tato opera je zejména pro hlavní dvojici pěvců extrémně náročná. Může to souviset i s dramaturgickým plánem, krásných a zajímavých oper je spousta. My jsme od začátku do této sezóny chtěli veristickou operu, chtěli jsme Pucciniho a možná i ta dlouhá pauza byla jedním z důvodů, proč jsme sáhli právě po Butterfly.

Je něco, co vás nějak zvlášť inspirovalo při práci na této konkrétní inscenaci? Ať už třeba ze scénografie nebo nějaký prvek, který jste tam třeba nově objevil?

My dirigenti to máme trošičku těžší oproti režisérům a scénografům, kteří mají tvůrčí svobodu přece jen větší. Musíme přísně vycházet z partitury, ale i tak máme spoustu možností výkladu, ať už tempového nebo na co dát důraz. Pro mě bylo velmi hezké objevování souvislostí napříč partiturou, protože Puccini často cituje, často používá stejný motiv v jiném kontextu. Moc mě bavilo toto čistě hudební ponoření do díla a zkoumání Pucciniho práce s tématy, s instrumentací, jak i u orchestru vychází z pěvecké linky. U Pucciniho si mohou zpěváci dovolit koruny a „počkáta“, to k němu naprosto patří a je to něco, co je mu blízké a co kdybychom chtěli najednou učesat do přesných kolejí, tak to tím zabijeme. Takže tohle je věc, kterou já si taky vlastně trošku užívám, protože si můžete dovolit vézt se na vlně fráze, počkat si, natáhnout si vrchol…

Je pro vás ale třeba náročnější na pozornost, když má v opeře zpěvák větší svobodu v pěveckém projevu?

Nijak zvlášť – je to věc, kterou jako operní dirigenti musíme dělat vlastně pořád, ale zároveň tomu musíme dát nějaké mantinely. Puccini sám už napsal do partitury velký počet poznámek, aby svůj záměr co nejlépe vystihl, což je něco, co bychom jako umělci měli respektovat. Zároveň se bavíme o době, která nám není až tak vzdálená a nemusíme tedy detektivně hledat autentickou interpretaci, ale ve velké míře můžeme detaily autorova záměru nalézt přímo v partituře. A navíc, díky tomu agogicky volnějšímu, výsostně romantickému charakteru se dokonce můžete inspirovat konkrétním zpěvákem i tou konkrétní chvílí, když ucítíte, že to unese to dílo a že to nebude příliš.

Máte nějaké oblíbené nahrávky této opery nebo oblíbené interprety?

Výborných nahrávek je obrovské množství a obdivuju spoustu z nich. Ať už je to známá nahrávka s Herbertem von Karajanem, Lucianem Pavarottim a Mirellou Freni z roku 1974, která sice má svůj věk, ale je ohromně poctivá, dokonale vypracovaná a pěvci báječní, z těch novějších mám moc rád nahrávku Antonia Pappana s Jonasem Kaufmannem a Angelou Gheorghiu z roku 2009. A na YouTube je samozřejmě řada živých nahrávek, například ze skvělé nejnovější inscenace Metropolitní opery z loňského roku. V čase můžeme pozorovat určitý tempový vývoj, jako u řady jiných oper – ty novější nahrávky jsou trošičku živější, samozřejmě ale i tempa souvisí s konkrétními pěvci.

Nahrávky jsou ale vždy jen určitou inspirací, nedají se kopírovat, můžeme se nechat ovlivnit v nějakém dílčím prvku, ale člověk to vždycky nakonec musí poctivě promyslet a udělat po svém.

Je publikum Jihočeského divadla něčím specifické? Zohledňujete to v dramaturgii?

Budějovické publikum je asi jako ve všech regionálních divadlech spíše tradičnější, ale velmi dobře přijímá i nové projekty. Uvádíme zde s velkým úspěchem klasické velké romantické opery, zároveň se ale snažíme repertoár poněkud rozšířit na obě strany, jak třeba do baroka s Händelovým Mesiášem, nebo naopak do soudobé opery – každý rok uvádíme světovou premiéru úplně nového díla – a například na našem představení Komenský je vidět, že lidé přijmou i naprostou novinku s velkým nadšením, pokud se udělá po všech stránkách výborně.

Zároveň jsou České Budějovice městem takové velikosti, že tady dobře funguje „šeptanda“. Lidé si navzájem doporučují dobrá představení, což je samozřejmě ta nejlepší reklama.

Jihočeské divadlo nemá vlastní divadelní sál a uvádí své tituly v domě kultury Metropol. Je to omezující?

Jde o provizorní stav, který trvá už od padesátých let, kdy se mělo začít stavět nové divadlo na Mariánském náměstí, ale už několikrát z toho sešlo. Budova Metropolu, kromě svých akusticky naprosto nevyhovujících vlastností, ve kterých hrát operu je téměř nemožné, navíc bohužel nepatří městu ani Jihočeskému divadlu a neslouží jen nám, ale také komerčním pronájmům, koncertům a dalším kulturním akcím. Jsme tam vždy jen polovinu měsíce, což je velmi komplikované, protože odzkoušíme a odehrajeme dvě premiéry a v podstatě nemůžeme hrát dál, protože musíme sál nechat dalším pořadatelům.

Dochází pak často k poměrně paradoxní situaci, kdy máme hotové inscenace, na něž máme zpěváky, orchestr je na ně připravený, po premiéře sklidily úspěch, lidé by na ně rádi chodili, my bychom je rádi hráli více, ale nemůžeme, protože nemáme kde. 

Jaké jsou vaše plány do konce sezóny a na tu příští?

Na Velký pátek budeme dělat tradiční koncert v kostele na Piaristickém náměstí a stejně jako v loňském roce tentokrát uvedeme nádhernou Dvořákovu kantátu Stabat Mater. V létě na otáčivém hledišti bude letos naposledy uveden Händelův Mesiáš, kterého jsme tam úspěšně hráli dvě sezóny a také natočili pro Českou televizi.

Na rok 2026 chystáme pro Otáčivé hlediště zajímavou operu Malý princ podle slavné knihy Antoina Saint-Exupéryho. Autorkou hudby je britská skladatelka Rachel Portman, známá především svou filmovou hudbou, získala například Oscara za hudbu k filmu Emma. V posledních letech je tato opera s trochou muzikálových prvků uváděna v operních domech po celém světě, natočila ji i BBC a my chystáme českou premiéru v českém překladu. Je tam spousta dětských rolí, velký dětský sbor. Samotný Malý princ je role napsaná opravdu pro malého chlapce, což je krásné, ale zároveň trochu náročné, protože musíte sehnat zpěváka, který už to zvládne zazpívat, ale zároveň během zkoušení nezačne mutovat.

Na Půdě, což je naše komorní scéna, chystáme Deník Anny Frankové Grigorije Frida, což je samozřejmě velmi závažné téma. Je to komorní opera pro jeden hlas a jen velmi malý komorní orchestr. Kdysi jsem v Brně nastudoval českou premiéru tohoto díla a moc se na něj těším i tady. Zároveň jsme na hlavní roli vypsali konkurz, třeba díky tomu objevíme nějakou novou, ještě neznámou mladou zpěvačku.

Je toto podle vás úloha regionálních divadel? Dávat příležitost mladým talentům na začátku kariéry?

Rozhodně. Jsou tituly, kde to nejde, třeba zmiňovaná Madama Butterfly je velmi náročná role, kterou nemůžete svěřit nováčkovi, o němž nevíte, zda utáhne celé představení. Ale toto je komorní, intimní monodrama, kde není třeba tak obrovský hlas, zároveň je potřeba, aby byla hlavní představitelka mladá (byť je samozřejmě jasné, že to nebude čtrnáctiletá dívka jako Anne Frank). Třeba objevíme někoho talentovaného, koho třeba ještě neznáme. Samozřejmě také děláme čas od času předzpívání, to je myslím jeden z úkolů regionálních divadel, je do jisté míry naše povinnost hledat nové lidi a dát jim šanci.

Zároveň jsem ale rád, že máme v Česku zavedenou praxi hostování renomovaných sólistů, protože si i v regionálních divadlech mají návštěvníci možnost poslechnout skutečně špičkové pěvce – byť pro nás s rizikem, že ne vždycky budou mít čas.

Facebook X E-mail WhatsApp