„Z hlediska tónového výběru v Pinkasově skladbě převažují diatonické melodické postupy a konsonantní souzvuky, častá jsou témbrově funkční unisona.“

„Klavírní part u Kurze není doprovodem v běžném slova smyslu, ale diskutujícím protihráčem.“

„Bývali jsme zvyklí na to, že při provozování nové tvorby je třeba být vůči kvalitě provedení poněkud tolerantní. Dnešní situace je však již výrazně odlišná.“

Další z dlouhé řady koncertů festivalu Dny soudobé hudby 2024 se konal v úterý 26. listopadu v modlitebně sboru Českobratrské církve evangelické v Praze na Vinohradech. Svojí tvorbou z posledních let se na něm představilo hned osm soudobých skladatelů a na interpretaci se skvělým způsobem podílela plejáda umělců.

Dva členové souboru fama Q, David Danel a Roman Hranička, přednesli na úvod jednovětou skladbu Tanec – duo pro housle od Michaela Pinkase (*1989). Kompozice je to v mnohém originální, nápaditá. Vyznačuje se netradičními, novátorskými postupy v houslové hře, tedy časté flažolety, glissanda, hra pizzicato. Z hlediska tónového výběru převažují diatonické melodické postupy a konsonantní souzvuky, častá jsou témbrově působící unisona, mimořádně důležitá a nečekaně funkční je zde práce s dynamikou. Skladatelem v názvu skladby deklarovaná tanečnost v hudbě sice patrna příliš nebyla, nicméně to byl výborný, kompozičně i interpretačně zdařilý vstup do novinkového večera. 

Druhá skladba Očekávání a naděje – duo pro altsaxofon a klavír pochází z pera zkušeného, renomovaného autora Ivana Kurze (*1947). Zazněla v příkladné, barvité interpretaci saxofonistky Anny Kurzové, nedávné absolventky českobudějovické konzervatoře, a klavíristky Rézy Kahudové, studentky Hudební a taneční fakulty pražské Akademie múzických umění. Skladba zní v jednom tahu, s vnitřním členěním na části Adagio, Moderato, Largo, Allegro. Klavírní part zde není doprovodem v běžném slova smyslu, ale diskutujícím protihráčem, který s jistým odstupem glosuje barvitě koncipovaný part koncertního saxofonu. Obě mladé hráčky byly se skladbou sžity, nehrály ji poprvé, což se projevilo i na jejich skvělých výkonech. 

Naprosto odlišný přístup k současné kompozici reprezentuje skladatel Marios Christou (*1978). Ve své skladbě Dvořák na Kypru pro klarinet a klavír přichází s humorným pohledem. V jeho hudbě slyšíme jak kyperský folklor, tak citáty z díla Antonína Dvořáka. Je to skutečně vtipné, přitom však nikoliv groteskní či zlehčující. Provedení skladby se chopil klarinetista Karel Dohnal s klavíristkou Kateřinou Konopovou. Oba hráli precizně, humornými gesty při tom nešetřili. Evidentně si vzali skladbu „za svou“, už jen pohled na ně byl koncertem pro oči. 

Druhou klarinetovou exhibicí večera se stalo provedení skladby Otázka pro klarinet sólo od mladé skladatelky Darji Kukal Moiseevy (*1998). Ač se jedná o školní práci studentky HAMU, vykazuje již vysoký stupeň zvládnutí skladatelského řemesla. O příznivé vyznění této jednověté skladby se velkou měrou zasloužila interpretka Anna Paulová, která zde nalezla dostatek příležitostí, jak předvést svoje interpretační mistrovství. Doslova každou notu pečlivě vymodelovala a obohatila o procítěný výraz. S naprostou samozřejmostí a lehkostí zvládla i obtížnou vícehlasou hru na sólový klarinet. 

Dlouholetý předseda Společnosti českých skladatelů Zdeněk Zahradník (*1936) zadal do výběrového řízení letošního ročníku Dnů soudobé hudby kompozici Máchovské variace podle veršů Josefa Hory pro housle, klarinet a klavír. Jedná se o transkripci stejnojmenného a často prováděného cyklu písní pro mezzosoprán a klavír. Tu zpracoval přímo pro soubor Mucha trio, jehož členky Ludmila Pavlová (housle), Anna Paulová (klarinet) a Johanna Haniková (klavír) ho okouzlily svou zpěvnou hrou a vcítěným podáním podloženým i vizuální složkou. Textová složka díla se neztratila, neboť každou ze čtyř částí cyklu – 1. Modravý vánek v údolí, 2. Zříš z hor vidiny jižních měst, 3. Chtěla jsem tvoje verše číst, 4. Šeptal jsi mezi růžemi – uvádí recitace příslušné básně. Té se s příkladnou výslovností a pochopením obsahu prvotřídně zhostila Kristina Beyhan, která písně i zpívá, takže je má zažity. Dílo k nám promluvilo jazykem plným lyrismu, blízkým hudbě Josefa Bohuslava Foerstra.

Tradičním jazykem k nám promlouvá i hudba Ivana Zelenky (*1941). Jeho Tři písně s hobojem a kytarou na verše Li Pa – 1. Perly a růže, 2. Když čekala jsem, 3. Co je to, ale, chlapci rozmilí – zazněly v podání souboru s názvem Kerberos Ensemble – Kristina Beyhan (mezzosoprán), Magdaléna Kyselovičová (hoboj), Nikola Liederhaus (kytara). Vysokou interpretační úrovní těchto umělkyň se autor nechal inspirovat. V jeho hudbě nelze přeslechnout náznaky pentatoniky, k asijským asociacím nepochybně přispívá i uplatnění podmanivého témbru hoboje ve spojitosti s jemným drnkacím doprovodem.

Hluboce meditativní inspirace jsou podkladem pro skladbu Čtyři úhly pohledu – trio pro housle, violoncello a klavír skladatele Michala Müllera (*1956). Má čtyři části Allegretto ma non tropo, Maestoso, Andante cantabile a Andante. Ve světové premiéře ji provedla Marie Hasoňová (housle), Alžběta Vlčková (violoncello) a Slávka Vernerová (klavír). Müllerovo hudební myšlení se opírá o širokou škálu vyjadřovacích prostředků Nové hudby, svoji atonalitu však vždy kompenzuje smírným tonálním zakončením frází. 

V poezii našel tvůrčí inspiraci i poslední autor večera Jan Beran (*1959). Jeho Hlasy věčné a mírné pro violoncello a klavír přednesli členové Tria Bergerettes, tedy Tomáš Strašil (violoncello) a Barbora Sejáková (klavír). Dílo má jemný, pozvolný nástup v čisté diatonice, violoncello hraje ve skladbě dominantní roli, přičemž klavír má převážně doprovodný charakter. Časté jsou dlouhé prodlevy smyčcového nástroje, které do pomalého hudebního toku vnášejí dramatické napětí. Ve druhé polovině díla převládá hudba toccatového charakteru. Oba interpreti podali skvělý výkon. 

Během koncertu tedy zaznělo celkem osm skladeb od skladatelů tří generací. Tu nejstarší reprezentují Zdeněk Zahradník a Ivan Zelenka, střední Ivan Kurz, Michal Müller a Jan Beran. Generaci těch nastupujících zastupují jména Marios Christou, Michal Pinkas a výrazně nejmladší Darja Kukal Moiseeva. U těch nejstarších se pochopitelně setkáváme s tradičním hudebním jazykem a výrazovou orientací. Pozvolný přechod k novějšímu hudebnímu myšlení je patrný u Jana Berana a Michala Müllera, sebejisté stylové zakotvení a dokonalé zvládnutí kompoziční techniky v této souvislosti nesporně vykazuje skladba Ivana Kurze. Zajímavá je situace v generaci tech nejmladších, kde se setkáváme jak s pokračujícími trendy Nové hudby – Michael Pinkas a Darja Kukal Moiseeva – tak s návratem do více než sto let staré estetiky v díle Mariose Christou. 

Z hlediska zaměření festivalu, který se orientuje v prvé řadě na kompoziční tvorbu, je interpretační stránka zcela pochopitelně věcí až druhotnou. Bývali jsme zvyklí na to, že při provozování nové tvorby je třeba být vůči kvalitě provedení poněkud tolerantní. Dnešní situace, jak i ukazují koncerty festivalu Dny soudobé hudby, je však již výrazně odlišná. Neslyšeli jsme zde jediný slabý interpretační výkon. Všichni instrumentalisté byli perfektně připraveni a hráli evidentně s chutí. Bylo jich nemálo. U klavíru se vystřídaly hned čtyři dámy, všechny dobře disponované technicky s pochopením pro komorní souhru, navíc všechny okouzlily svým kultivovaným zjevem a přirozeným šarmem. Výrazně a neobyčejně kvalitně byly v průběhu večera zastoupeny jednoplátkové dechové dřevěné nástroje. Vedle dvou excelentních klarinetistů jsme slyšeli i pohlazení altsaxofonem. Perfektní byly všechny smyčce, pochvalu si zaslouží i hráčky na hoboj a kytaru. 

Přestávku koncertu vyplnily gratulace i zaujaté diskuse. Nepochybně i právě tento večer splnil oprávněnost existence a dramaturgického zaměření festivalu Dny soudobé hudby.

Foto: Natalia Vasileva