„Semele je oratorium na světské téma, které Händel napsal během jednoho letního měsíce v roce 1743.“

„Režisér Guth ctil hudbu a veškeré akce na jevišti důsledně vycházely právě z dokonalé znalosti Händelovy partitury a z respektu, který k ní Guth chová, což je u dnešních režisérů spíš ojedinělé.“

„Guthovy nároky na ztvárnění jednotlivých rolí byly značné a všichni je bez problémů zvládli.“

Pokud operní soubor v kterémkoliv divadle vede vzdělaná umělecká osobnost, na repertoáru nejsou jen opery od Mozarta po Pucciniho, ale i opery barokní – před Mozartem existovala opera již více než 150 let. Dále klasika 20. století i díla zcela současná (podotkněme, že od smrti Pucciniho v příštím roce uplyne už sto let). To mají na paměti například v Bavorské státní opeře v Mnichově. Současný intendant Serge Dorny přinesl do repertoáru Purcellovu operu Dido a Aeneas a Händelovu Semele. Druhá jmenovaná se stala jednou ze dvou premiér letošního Mnichovského operního festivalu, kdy byla uvedena celkem pětkrát před beznadějně vyprodaným hledištěm Divadla prince regenta. Premiéra Semele se konala 15. července 2023.

Repertoár Bavorské státní opery je velice bohatý. Byl to právě její intendant sir Peter Jonas, který v letech 1994 až 2006 cíleně uváděl barokní opery. K jejich provozování zval specialisty na poučenou interpretaci i režiséry, kteří tato často čtyřhodinová díla (většinou se neškrtalo) dokázali inscenovat tak, že dnešního diváka nenudila. Za Jonasova vedení byly uvedeny Händelovy opery Giulio Cesare, Xerxes, Ariodante, Rinaldo, Acia a Galatea, Saul, Rodelinda, Alcina a Orlando. Protože u publika zájem o barokní operu jako takovou nesmírně vzrostl, byl dále uveden cyklus tří oper Claudia Monteverdiho i díla Rameauova, Cavalliho a další. I Jonasův nástupce Nikolaus Bachler uváděl některé barokní opery, z Händela Tamerlana a Agrippinu.

Inscenace Semele byla svěřena zkušenému týmu. Dirigentem byl Gianluca Capuano (místo původně avizovaného Stefana Montanariho) a režisérem Claus Guth. Semele je vlastně oratorium na světské téma, které Händel napsal během jednoho letního měsíce v roce 1743, tedy v době, kdy už opery nekomponoval, neboť o ně nebyl takový zájem, jakému se jeho díla těšila v době, kdy přišel do anglické metropole, tedy zhruba o třicet let dříve. Semele je jeho dvanáctým oratoriem a svou kompoziční strukturou má hodně blízko právě k operní formě (ne nadarmo se mnohá Händelova oratoria dnes inscenují na jevišti jako opery, např. Saul nebo Mesiáš). Semele zazněla poprvé 10. února 1744 v Královském divadle Covent Garden v Londýně, kde byla většina Händelových oratorií premiérována.

Námět Semele není původní a před Händelem byl zhudebněn několikrát, např. skladatelem Johnem Ecclesem (1706) nebo Marinem Maraisem (premiéra 1709 v Paříži). Antický námět byl zpracován římským básníkem Ovidiem v třetí knize jeho Proměn. Podle tohoto pramene napsal pro Johna Ecclese operní libreto William Congreve, které se po desetiletích stalo libretem i k Händelovu oratoriu, byť upravené (nevíme kým).

Semele, přestože se má vdát za prince Athamase, se stane milenkou Jupiterovou, kterého chce vidět jako hromovládce, což jí poradila Jupiterova žárlivá manželka Juno. Jupiter její přání splní, nicméně tím založí požár, při kterém Semele porodí jeho dítě (Dionýsa) a zahyne. Athamas se nakonec žení s Ino, sestrou Semele.

Jeden z nejvýznamnějších a nejnápaditějších režisérů současnosti Claus Guth (v roce 2007 v Mnichově skvěle inscenoval Verdiho Luisu Miller a v roce 2022 Haasovu operu Bluthaus) celý antický příběh zasadil do naší současnosti. Naprosto ctil hudbu a veškeré akce na jevišti důsledně vycházely právě z dokonalé znalosti Händelovy partitury a z respektu, který k ní Guth chová, což je u dnešních režisérů spíš ojedinělé. Všech devět sólistů (a celý sbor, který má v tomto díle poměrně velkou úlohu – sbormistryně Sonja Lachenmayr) byli nejen vynikajícími a stylově zpívajícími pěvci, ale také dokonalými herci. Guthovy nároky na ztvárnění jednotlivých rolí byly značné a všichni je bez problémů zvládli. Sólisté nejen zpívali a hráli (zážitkem bylo sledovat jejich mimiku, kterou by ocenila především kamera), ale často také tančili, např. skvělý představitel Jupitera Michael Spyres, na jehož taneční kreaci v druhém jednání navázal, nejprve nesměle, ale později stále ohnivěji, představitel Athamase Jakub Józef Orliński (nebál bych se jeho tanec moderně označit za „breakdance“). Některé výkony přecházely z tanečních výkonů až k akrobatickým, např. Iris ve třetím jednání (vynikající Jessica Niles). Divák se při představení ani chvíli nenudil. Přestože se v podstatě jedná o tragický příběh, v jeho zpracování je i mnoho komického, což Claus Guth bezezbytku využil a vůbec celé oratorium inscenoval tak, že mělo potřebný spád. V úvodní scéně byla nesmírně vtipná záměna písmen, která jsou přinášena na jeviště a z nichž je mylně sestaveno slovo Ole, později změněné na Love. Každá akce měla svůj smysl, každá důsledně vycházela z hudby. Jen fotografování sboru v úvodní svatební scéně si mohl režisér ušetřit, to jsme viděli v operních inscenacích, zejména ve finále oper, již nesčetněkrát. Guth pracoval také s čitelnými symboly (Jupiter se promění v orla a jeho černá pera padají na jeviště). Vedle sólistů a sboru v inscenaci účinkoval i balet (choreografie Ramses Sigl) a početný soubor statistů (číšníci a služky). Řekl bych, že Guthova režie měla i jasnou barevnou dramaturgii v kostýmech i svícení (bílá, černá, barevná), podle nálady té které scény. Ostatně při závěrečné děkovačce sklidil Claus Guth takový aplaus, jaký se dnes režisérům dostává jen zřídka. O inscenaci by se dalo psát ještě dlouho, musíme zmínit funkční projekce Rolanda Horvatha, nápaditou scénu Michaela Levineho a kostýmy Gesine Völlm.

Již jsem zmínil, že všichni sólisté zpívali nesmírně stylově. Přestože na začátku představení byla oznámena indispozice Brendy Rae, představitelky titulní role, její výkon byl nesmírně poučný v tom, jak dokázala technicky zpívat, jak si rozložila síly, aby celou velice náročnou roli zvládla (téměř nesejde z jeviště). A po opatrném začátku ji zpívala tak, že by nikdo nehádal, že překonává indispozici. Polský kontratenorista Jakub Józef Orliński „nekňoural“, jak mnoho pěvců kontratenorového oboru, ale zpíval plným a velice znělým hlasem s nesmírně pečlivě artikulovanými koloraturami a bezpečnou intonací. Stejně obdivuhodný výkon byl Michaela Spyrese v roli Jupitera. Tento pěvec širokého repertoáru (Mozart, Rossini, Berlioz) má pevné výšky a výborným způsobem zpívá i koloratury. V ostatních rolích zpívali Juno Emily D´Angelo, Apolla Jonas Hacker, Ino Nadezhda Karyazina, Cadmuse a Somnuse Philippe Sly a velekněze Milan Siljanov. Nejen árie zazněly virtuózně, ale i ansámbly, například hned kvartet v prvním dějství nebo duet Semele a Ino v závěru druhého dějství – koncert pro uši všech v hledišti. Händelova Semele se v nové inscenaci Bavorské státní opeře po všech stránkách povedla a patří tak k tomu nejlepšímu, co lze v dnešním operním divadle vidět. Nebál bych se při jejím hodnocení užít slova dokonalá.

————–

Pozn. red.: Händelovu Semele právě v těchto dnech na festivalu v anglickém Glyndebourne hudebně řídí zakladatel Collegia 1704 Václav Luks. Tam měla premiéru 23. července.

********

Foto: Monika Rittershaus, Wilfried Hösl