„Iannarelli ví, jak zahrát své skladby tak, aby oslovily posluchače.”

„Máximo Diego Pujol byl vřelým přijetím evidentně zaskočen. Dojetí bylo vidět na jeho tváři mnohokrát a v jeho očích se dokonce zaleskly slzy.”

„Recitály na Mezinárodním kytarovém festivalu Brno potvrdily, že současná kytarová scéna nepostrádá výrazné skladatelské osobnosti.”

Dvaatřicátý Mezinárodní kytarový festival Brno v prvním srpnovém týdnu opět přivítal v moravské metropoli zásadní osobnosti kytarového světa. Mezi ně nepochybně patří i Máximo Diego Pujol a Simone Iannarelli. Sólové recitály obou významných skladatelů, kteří své kompozice sami ztvárnili, se odehrály na Nové radnici. Večer plný kontrastů ukázal, že současná klasická kytara a její autoři dokážou oslovit publikum.

Na úvod koncertu zahráli vítězové devatenácté mezinárodní kytarové soutěže Guitartalent. V juniorské kategorii vyhrál Jakub Chachura z Polska. Patnáctiletý fenomenální talent zahrál Contemplacion Augustína Barriose Mangoré vynikajícím způsobem. Bez jediného zaváhání, zato s naprostým nadhledem a noblesou v náročných tremolových pasážích. Dobře si vedl i vítěz starší kategorie Brno Tokio Mark Zemlianskyi z Ukrajiny, který pro své vystoupení zvolil Sevillu Isaaca Albénize. Oba mladí umělci zahráli na nové nástroje, které pro soutěž vyrobili a jí věnovali kytaráři Jan Schneider ml. a Masaki Sakurai.

Simone Iannarelli a Máximo Diego Pujol patří k nejpopulárnějším žijícím kytarovým skladatelům. Jejich skladby oslovují široké spektrum hudebních nadšenců. Jsou atraktivní pro posluchače a současně pomáhají v uměleckém rozvoji interpretům, kterým ukazují cesty k jiné zvukové barvě a výrazovým možnostem.

Iannarelli se narodil v Římě a studoval kytaru pod vedením Massima Delle Cese a Rolanda Dyense. Je považován za nejvýznamnějšího kytarového skladatele své generace. V současné době žije v Mexiku, kde působí jako profesor klasické kytary. Innarelli recitál z vlastních skladeb zahájil etudami, které sice mají v názvu „Fáciles” (Snadné), ale jsou určeny celé paletě interpretů. Hned od počátku v jeho přístupu zaujaly dvě věci: neklasický způsob držení nástroje a zejména netradiční ladění jednotlivých kompozic. Každá Ianarelliho skladbě má specifické, kdy nejčastěji basové struny se tónovou výškou odchylují od standardu.

Italský skladatel zahrál také několik kousků ze svého nejpopulárnějšího cyklu Italian Coffee, které jsou věnovány fenoménu kávy. Vysvětlil motivaci jednotlivých skladeb inspirovaných nejen tímto nápojem, ale také vnějšími okolnostmi a momentálními prožitky. Vrcholem jeho recitálu byla kompozice s názvem Tribute to Keith Jarrett. Tato hudební pocta legendárnímu jazzovému pianistovi využívá pestrou škálu kytarových technik včetně flažoletů a glissanda. Spodní basová struna je přeladěna na tón es, což dodává výsledným souvukům specifické harmonické možnosti.

Iannarelli ví, jak zahrát své skladby tak, aby oslovily posluchače. Během koncertu se kytarista bohužel potýkal s naladěním svého nástroje. Věnování se tomuto problému bylo mezi jednotlivými čísly poměrně zdlouhavé, přesto se ne vždy podařilo najít optimální výšku všech strun. Jako interpret svých skladeb je Iannarelli spíše introvertní typ. Jako by netoužil po intenzivním kontaktu s posluchačem, působil spíš zahloubaně a zasněně. Má to svou logiku; jeho hudba je meditativní a lyrická. Přitom nejde o nic prvoplánově konvenčního. Hledá neotřelé zvukové souvislosti a působí na psychiku posluchače s trochou nadsázky jako neznámá a záhadná krajina.

Máximo Diego Pujol připravil posluchačům diametrálně odlišný zážitek. Jestli se recitál Iannarelliho vyznačoval spíše tlumenými barvami, v hudbě argentinského mistra vytryskl gejzír sytých a zářivých emocí. Pujolovy kompozice jsou možná méně rafinované a víc přímočaré. Využívají mnohem častěji postupy běžné v argentinské i obecně populární hudbě. Mají impozantní rockový feeling a spalující rytmiku, která dokáže posluchače strhnout.

Kytarista zahrál nejen své vlastní skladby, ale i kompozice stěžejní osobnosti argentinské lidové hudby Ástora Piazzolly jako například Adios Nonino. Z vlastního díla Pujol uvedl cykly Tří preludií a Historias sin palabras, za nímž se skrývaly dvě nádherně roztančené milongy. Během koncertu argentinský mistr navázal bezprostřední kontakt s publikem. Chvíli lidem i zatrnulo, když se během hry na židli posouval na okraj pódia a hrozilo, že se jedna noha židle ocitne za hranou. Duchapřítomný zásah ředitele festivalu Vladislava Bláhy naštěstí zabránil možnému úrazu.

Máximo Diego Pujol byl vřelým přijetím evidentně zaskočen. Dojetí bylo vidět na jeho tváři mnohokrát a v jeho očích se dokonce zaleskly slzy. Pocity byly oboustranné; skvěle a náruživě hrající kytarový velikán okouzlil publikum, nechyběly přídavky a standing ovation. Podobně energické, dynamické a vášnivé provedení člověk často neslyší ani u generace mladých interpretů. Jediné, s čím se Pujol podobně jako předchozí interpret potýkal, bylo optimální naladění nástroje. Můžeme polemizovat, jestli to bylo způsobeno specifikou ovzduší v sále nebo novými strunami. Nicméně na posluchačském komfortu se mírně rozladěný zvuk kytary do určité míry podepsal.

Oba sólové recitály na Mezinárodním kytarovém festivalu Brno potvrdily, že současná kytarová scéna nepostrádá výrazné skladatelské osobnosti. Ať to jsou témbrově mnohotvárné skladby Iannarelliho nebo impulzivní a rytmicky turbulentní kompozice Pujola, ohlas publika jasně ukázal, že pro takovou hudbu má pochopení. Psát srozumitelně není vždy totéž, co dělat kompromisy a ústupky.

Foto: Zbyněk Maděryč