„Dramatický talent a kompoziční jistota mladého Smetany dokážou strhnout.“

„Švédské symfonické básně by se mohly hrát častěji.“

„Osudová má znít trochu slavnostně, ale tady se pořád běželo dopředu…“

Jeden z dramaturgicky nejzajímavějších koncertů letošní Dvořákovy Prahy se odehrál v pondělí 9. září. Bamberské symfoniky znovu řídil Jakub Hrůša a nabídl „švédské“ symfonické básně Bedřicha Smetany a Beethovenovu Osudovou symfonii. Mladý Smetana měl velkolepý účinek, dobře známého Beethovena naopak oslabilo zvolené rychlé tempo.

Je zajímavé, že mladý Smetana během svého pobytu ve Švédsku sáhl třikrát po velkých dramatických látkách. Shakespearův Richard III., Schillerův Valdštejn a ve své době populární Hakon Jarl od dánského dramatika Gottloba Oehlenschlägera. Tyto skladby, jichž si smetanovští životopisci právem cení, známe obvykle jen z nahrávek, z nichž nejsilnější je po mém soudu hned ta první Kubelíkova s Českou filharmonií natočená v čase druhé světové války. Má vlast to ještě není, ale dramatický talent a zajímavá kompoziční jistota mladého Smetany dokážou strhnout. A jako by se tvůrčí odhodlání mladého skladatele potkalo s energií mladého dirigenta. Jakub Hrůša provedl všechna tři díla suverénně, ve velkém zvuku, v promyšlených tempech a dynamických kontrastech.

Úvod Richarda III. byl plný napětí a hned zaujalo hobojové sólo, skladbou se neslo strohé a úsečné hlavní téma a dramatické vrcholy střídaly lyričtější epizody. Místy to znělo opravdu hrozivě, někde se záměrnou tvrdostí, jinde měkčeji. I ve velkých forte zůstal zvuk orchestru kultivovaný a barevný, jednotlivé pasáže měly vnitřní logiku a navazovaly na sebe. K úvaze může být, jestli silných dynamik nebylo přece jenom příliš; zhruba od poloviny už skladba neměla kam gradovat. I z jiných koncertů víme, že Hrůša dovede do orchestru napumpovat mnoho energie, ale už méně se mu daří energii orchestru brzdit.

Valdštýnův tábor je obrazem živého hemžení ve vojenském ležení, které se v jednu chvíli uklidní a nakonec vojsko pochodem odtáhne. Je to neobyčejně barevná skladba, kde se blýskly žestě i flétny, bohatě rozpracované skupiny smyčců, v hýřivé barevnosti to bylo místy až straussovské… Postupně se vystřídaly bukolická zábava, trubkové fanfáry i efektní pochod.

Hudebně nejbohatší je Hakon Jarl, opět postava krutého vladaře a tentokrát nejen drsnost, ale i jakási baladická nálada vládnou kompozici. Skladbou se vine velmi emotivní hlavní téma a k němu se přidávají další epizody, působivá byla sóla basklarinetu, harfy a mnoho kratších sólových pasáží. Přitom se opět podařila sevřenost; hudba promlouvala jasnou řečí. Že by se místy mohlo zkusit ubrat na dynamice, aby hudba jinde vyzněla lépe, to platí i zde.

Švédské symfonické básně by se mohly hrát častěji, je to bezpochyby velmi sdílná a zajímavá hudba. Možná ne všechny tři najednou v první polovině, protože pak se obtížně hledá dílo, které by program doplnilo nebo vyvážilo. Jejich efekt totiž dost dobře nelze stupňovat.

Osudová symfonie se pro takový koncert zdála ideální volbou, byla to volba logická a srozumitelná. Ale je nakonec otázka, jestli té osudové drtivosti není na jeden program příliš; vhodným dílem samozřejmě je i proto, že tušíme podobnosti mezi Smetanou a Beethovenem. Ale ještě méně než dramaturgie mě tentokrát uspokojilo samotné provedení, jehož největším problémem bylo příliš rychlé tempo. Jako by na zkoušení Osudové zbylo v náročném zájezdovém programu nejméně času – efekt, kdy dobře známé dílo uslyšíme jako nové, se tentokrát nedostavil. Je pro mě dlouhodobá otázka, kde se bere taková záliba v rychlých tempech: jestli za to může už Toscanini, stále uspěchanější 20. století i dnešní zrychlená doba, anebo mají vliv soubory hrající na dobové nástroje, které leckde nahrazují romantičtější dramatičnost rychlostí. Hrůšovo provedení tedy bohužel není žádnou výjimkou.

Orchestr si udržel svou zvukovou kvalitu a kulturu, má kultivované smyčce a velmi solidní dechy žesťové i dřevěné, zejména hoboj. Nicméně v tomto tempu by měl problém s celkovou precizností i naprosto špičkový světový orchestr. V první větě se zdálo, že není jediná dramatická pauza, melodie druhé věty se dají úplně jinak vyklenout, jak dynamicky, tak ve frázování. Osudová má znít trochu slavnostně, ale tady se pořád běželo dopředu a všechny krátké noty „padaly pod stůl“. I ze třetí věty jako by se vytratilo napětí; jinak pojatý tajuplný přechod od třetí ke čtvrté větě má potencitál být vrcholem provedení. Nejosudovější následky tak má zvolené tempo ve finálové větě, ze které se stane zběsilý úprk a to, co může znít jako slavnost, zní jako pochod. Publikum samozřejmě na podobnou nálož reaguje s nadšením, které bohužel nemohu sdílet. I to mě vedlo k úvahám, jestli by se ke švédským symfonickým básním nakonec nehodilo spíše něco jiného.

Možná ještě spornější byl nápad zahrát jako přídavek čtvrtou větu Beethovenovy Sedmé symfonie. Je zkrátka otázka, jestli se k Osudové dá vůbec něco přidat a jestli lze jedno dlouhé vygradované finále ještě víc vybudit jiným velkým finále. A tentokrát v naprosto přepáleném tempu, ve kterém už chybí hudební logika. Divím se, že do toho orchestr vůbec šel, navíc obětavě, pořád s nasazením; zaslouží uznání, že se „nerozsypal“. Nepotřeboval bych na opeře po závěru Toscy slyšet ještě závěr Madama Butterfly – tak nějak jsem se cítil. Nemusíme králi nasazovat dvě koruny, abychom věřili, že je to král. Triumfalismu bylo příliš, rychlé tempo není všechno.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská