„Krakow Guitar Quartet odehrál na festivalu důstojný koncert.”

„Eduardo Fernández v Brně jednoznačně potvrdil pověst jednoho z nejrespektovanějších kytarových interpretů planety. Učinil tak s velkou skromností a pokorou.”

„Melodické ozdoby samozřejmě odpovídaly poučené znalosti barokní ornamentiky, přitom se ale Fernández nevyhýbal občasnému vibratu, které vždy využíval s citem pro míru.“

Mezinárodní kytarový festival Brno i v letošním roce přilákal do moravské metropole přední světové interprety. Na koncertě v pondělí 31. července vystoupilo kvarteto Krakow Guitar Quartet a poté v samostatném recitálu proslulý uruguayský kytarista Eduardo Fernández, který bezesporu potvrdil svou pověst špičky oboru.

Krakow Guitar Quartet působí od roku 2006 a patří k nejvyhlášenějším souborům svého druhu. V loňském roce vyšla nahrávka Musical Landscapes, jejíž dramaturgie je vysloveně populární: Braniborský koncert Johanna Sebastiana Bacha, Musorgského Noc na Lysé hoře a Peer Gynt Edvarda Hagerupa Griega. Podobně posluchačsky vstřícné je Rêverie Clauda Debussyho. Francouzský tvůrce hudebního impresionismu se pustil do klavírní tvorby o dost později než do orchestrální.

Rêverie pochází z roku 1890 a její úprava pro kytarový kvartet nijak nesetřela opalizující zvukové kouzlo klavírního originálu. Krakow Guitar Quartet zahrál první kompozici s podivuhodnou dynamickou výstavbou zejména co se jemnější dynamické škály týče. Volba témbrů hovořila o smyslu pro estetiku impresionismu. Po stránce tónové kultury se kvartetu rovněž povedlo najít optimální výrazové prostředky s důrazem na celkové vyznění více než na detaily.

Méně přesvědčivé bylo provedení tří kompozic španělského skladatele Isaaca Albénize. Jeho Cordoba, Asturias a Tango vznikly nejprve také jako klavírní kompozice pod vlivem pozdního romantismu, ovšem s osobitými folklorními stopami. Oblíbené Asturias pochází z Španělské suity č. 1 a hrává se často v sólové kytarové úpravě. Slyšel jsem ji nedávno v podání španělské virtuozky Anabel Montesinos a nutno říci, že jejímu úchvatnému stylovému podání se kvarteto nepřiblížilo. Naopak vkusné pak bylo Baiao de Gude brazilského současného skladatele Paola Bellinatiho a také Introduction and dance srbského Dušana Bogdanoviče, v níž polský soubor neztratil jistotu ani v strukturované rytmice 9/8 taktu.

Krakow Guitar Quartet odehrál na festivalu důstojný koncert. Nemyslím, že by se zařadil k největším okamžikům, ale ani vysloveně nezklamal. Byl prostě dobrý a měl silné okamžiky i méně výrazné momenty. Občas poněkud chyběla větší technická jistota a prokreslenější role všech nástrojů. Jednotlivé hlasy kvarteta nejsou bohužel vždy rovnocenné. Naopak je třeba vyzdvihnout promyšlenou výstavbu jednotlivých skladeb, precizní souhru a komunikaci. Rozhodně se jednalo o velice příjemný koncert.

Druhá polovina koncertu patřila legendě klasické kytary, kterou je, a to bez nadsázky, Eduardo Fernández. Uznávaný uruguayský virtuóz, jehož umělecká kariéra je předmětem nejedné diplomové práce, vystoupil v Brně v sólovém recitálu s díly Johanna Sebastiana Bacha a Manuala María Ponceho. Ačkoli německého a mexického skladatele dělí dvě staletí, jejich hudba má k sobě blízko. Fernández se Bachovým dílem zabývá intenzivně už několik desetiletí a na jeho interpretaci je to markantně znát. Nejprve v jeho podání zazněla Suita g moll BWV 995 ze sbírky čtyř loutnových suit. Hra uruguayského kytaristy se vyhýbá jakékoli výrazové manýře, ale i přehnaným pokusům o domněle autentickou interpretaci. Melodické ozdoby samozřejmě odpovídaly poučené znalosti barokní ornamentiky, přitom se ale Fernández nevyhýbal občasnému vibratu, které vždy využíval s citem pro míru.

Nebylo nejmenších pochyb o jeho perfektní znalosti výrazových dispozic nástroje a zejména technických možností. Fernández zahrál Bachovu suitu s obrovským nadhledem; během hry se vůbec nedíval na hmatník, přestože jeho levá ruka občas zdolávala extrémní výměny poloh. První tři části suity kytarista doprovodil zdrženlivým, ostřejším a spíše sušším tónem, který byl asketicky strohý, přesto vyhovoval naturelu skladeb. Následující Sarabandu v kontrastu k předešlému Fernández vymodeloval v neobyčejně barevné škále s citlivou agogikou. Vynikající rytmickou jistotu předestřel v následujících dvou Gavotách a závěrečné Gigue. Málokdy se v provedení sejde tak jasný interpretační názor a skálopevná technika, která ovšem slouží dílu, nikoli exhibici kytaristy.

Bachovu suitu následovala Ponceho Sonáta Clásica z roku 1928. Dílo, které je poctou španělskému velikánovi Fernando Sorovi zahrál Fernández opět s obdivuhodnou přesvědčivostí, která měla po úvodním Allegru ještě progresivní tendenci. Eduardo Fernández si vysloužil v Brně mohutné ovace publika a musel ještě dvakrát přidávat. Hudbě Sora zůstal věrný i v jednom z přídavků, kdy zahrál Etudu č. 17, op. 29. Jejím provedením opět potvrdil svou jedinečnost a univerzální umělecké cítění. Hudba v pojetí uruguayského mistra je ukázkou mistrovství, která jde ke kořenům díla.

Výrazové prostředky Fernándeze nejsou nikdy přehnané, přeslazené a expresivní. Racionální pohled vždy vyvažuje citlivé momenty, které vyplují na povrch jako překvapivé ostrůvky jemných, ale stále mužných emocí. Eduardo Fernández v Brně jednoznačně potvrdil pověst jednoho z nejrespektovanějších kytarových interpretů planety. Učinil tak s velkou skromností a pokorou. Tak to bývá, když je pro někoho hudba posláním, nikoli „pouhou“ kariérou.

Foto: Zbyněk Maděryč

Facebook X E-mail WhatsApp