„Tuším, že nikdo v sále po první skladbě neměl důvod pochybovat o tom, že jsme byli svědky výkonu z levelu nejlepších světových interpretů.“

„Ryan Martin Bradshaw mi vlastně pomohl zbavit se předsudků, které hudební publicista obvykle vůči hře mladších generací má.“

„Recitál Ryana Martina Bradshawa mohu vřele doporučit nejen běžnému publiku, ale také těm, kterým se zdá, že v interpretaci už vědí vše a nemají se čemu naučit.“

V rámci mistrovských Klavírních kurzů Mikulov vystoupil v neděli 22. srpna slovenský pianista Ryan Martin Bradshaw. Klavírní recitál mladého talentovaného umělce se konal v Zámeckém sále mikulovského zámku. Ryan Martin Bradshaw přednesl pouze dvě díla, která však patří k pilířům klavírní literatury a jsou považována za jedny z nejobtížnějších kompozic. Sonáta č. 3 h moll Fryderyka Chopina a klavírní triptych Kašpar noci Maurice Ravela si v podání slovenského interpreta vyslechl posluchači zcela zaplněný sál.

Obvykle je u čtrnáctiletého pianisty důvod psát o školním či studentském výkonu. Není na tom nic hanlivého. I studentský výkon může být po technické stránce vynikající a může splňovat všechny výrazové a stylové atributy. Distinktivní rozdíly slyšíme obvykle v intenzitě vlastního názoru, schopnosti dramaturgické výstavby a pochopení díla.

Tyto aspekty ztrácejí v případě Ryana Martina Bradshawa význam a jakékoli opodstatnění. Ještě než si něco povíme o jeho výkonu na mikulovském recitálu, sluší se připomenout, čeho už stačil tento nedozírný talent dosáhnout. Na klavír začal Bradshaw hrát překvapivě „až“ ve věku sedmi let. O rok později (!) absolvoval své první vystoupení s orchestrem. V deseti začal studovat na prestižní Vysoké škole hudebních a dramatických umění ve Vídni ve třídě vyhlášeného Vladimira Kharina. Výčet jeho prvních cen by zabral podstatnou část naší recenze, připomeňme tedy jen, že Bradshaw je například laureátem soutěží Ference Liszta ve Výmaru, Bély Bartóka v Grazu a vystoupil v nejzvučnějších sálech Evropy.

Na mikulovském zámku měl Bradshaw k dispozici kvalitní piano Steinway & Sons a první skladbou, kterou přednesl, byla Sonáta h moll, op. 58, č. 3 Fryderyka Chopina. Mladý pianista mne zaujal hned od počátku. Jako by se nemohl dočkat, přiložil několikrát ruce ke klavíru, ale ještě si něco rozmyslel a chvíli počkal. Allegro maestoso první věty se v jeho podání rozeznělo jako velkolepá dramatická introdukce. Hutná akordická struktura nepůsobila přepjatě, Bradshaw dokázal skvěle „vypíchnout“ klíčové melodické tóny a barevně nádherně zjemnil a cizeloval kontrastní vedlejší lyrické téma. Jeho hra přitom nepostrádala chopinovsky příznačnou brilanci, lehkost a vzdušnost.

Bleskurychlé běhy věty Scherzo – Molto vivace zahrál noblesně a hladce, s nádhernou výstavbou, která necílila na virtuózní efekt, ale naopak zohlednila melodický tah a agogiku. V následujících legatech tóniny H dur Bradshaw ukázal, jak dokáže hudbu malovat a tříbit barevné kontury prostřednictvím měkkého, sametového úhozu. Jeho interpretace se vůbec vyznačovala neuvěřitelnou zpěvností a kultivovaností, která se v jeho věku neslýchá. Strohé, úsečné oktávy Larga pianista vzápětí vybalancoval tak citlivými a něžnými tóny, až se při nich tajil dech.

Apollinské finale Presto non tanto Bradshaw přednesl jako neustálý svár mezi temnými a dobrými silami, které v závěru vítězí. Jeho hře nechyběla výrazová turbulence, psychologicky přesvědčivé kontrasty a naprostá technická spolehlivost. Rád bych vyzdvihnul zejména skvělou práci s basy v levé ruce, které vyzněly s nevšední razancí. Všechny virtuózní pasáže Bradshaw zasadil do důmyslného kontextu, který sloužil jeho pregnantnímu názoru, nikoli technické exkluzivitě.

Tuším, že nikdo v sále po první skladbě neměl důvod pochybovat o tom, že jsme byli svědky výkonu z levelu nejlepších světových interpretů. Ryan Martin Bradshaw však toho večera neřekl ještě poslední slovo. V druhé půli večera totiž zaznělo dílo, které vyvolává samo o sobě esenci obdivu, obav a mystiky. Triptych Kašpar noci Maurice Ravela je považován za jedno z nejobtížnějších děl klavírní literatury. Jeho třetí větu Scarbo Ravel kromě programního kontextu (cyklus je inspirován básnickými fantaziemi sbírky Aloysia Bertranda) koncipoval s cílem, aby svou technickou náročností překonala proslulou klavírní fantazii Islamey Milije Alexejeviče Balakireva.

Ryan Martin Bradshaw však ukázal, že i Ravelův osobitě tvarovaný impresionismus, křížený s neoklasicismem a baskickými folklorními prvky, umí pochopit a zahrát jako myšlenkově koncizní hudbu plnou tajuplných témbrů, valérů a nitkovitých odstínů. S úžasem jsem sledoval, jak odlišnou barevnost dokázal z nástroje získat v první části Ondine, kde si pohrál se zřetelností melodie v akordech i přesností obouručních běhů. Jak krásně Bradshaw odlišil všech pět stěžejních témat a jak svou hrou přirozeně asocioval představu zurčící vody!

Ani druhá část Le Gibet nepostrádala imaginativní rozměr, který se v Ravelově představě tentokrát odvíjí panoramatickou scenérií nevlídné pouštní krajiny s mrtvolou oběšence v krvavém zapadajícím slunci. Pro tuto představu pianista zvolil zvukově drsný a neobyčejně napínavý rejstřík, který vyvolával vzrušení a znepokojení. Jak úžasně Bradshaw zachytil zlověstně strnulý, neměnný pohyb umíráčku v tónu b, který prostupuje celou skladbou v předtuše něčeho bolestně tragického!

Závěrečné obávané Scarbo pianista vylíčil ve shodě s obrazem jakéhosi démonického skřítka goblina, který je znepokojivým nočním přeludem. K jeho vystižení Ravel využil příznačné tremolové pasáže, spočívající v rychlém opakování jednoho a téhož tónu. Scarbo klade extrémní až zlomyslné nároky na techniku pianisty a Bradshaw zahrál tuto „kládu“ s obdivuhodným nadhledem a bravurou. Dokázal přitom krásně malovat a otevřít svou fantazii dokořán v interakci s Ravelovou intencí. Po této smršti kaskád a pitoreskních rejů našel slovenský pianista ještě sílu na přídavek, který zahrál po bouřlivém aplausu stojícího hypnotizovaného publika. Kupodivu zvolil opět slušnou divočinu! Etuda, op. 42, č. 5 Alexandra Skrjabina byla působivou tečkou za tímto mimořádným klavírní recitálem.

Ryan Martin Bradshaw mi pomohl zbavit se předsudků, které hudební publicista obvykle vůči hře mladších generací má. Jeho komplexní interpretace se ani vzdáleně nepodobala studentskému výkonu, ale naopak splňovala všechny parametry, které jsou příznačné pro pianisty světového významu a renomé. Samozřejmě jsou jisté odlišnosti, které mladá mysl vždy procítí a vyjádří jinak, ale nikdy nešlo o věci proti smyslu konkrétní skladby. Ovšem byly tu jisté znaky, které u klavírních celebrit už neuvidíme. Čistá nepředstíraná radost, která se po každé povedené skladbě zrcadlila v jeho obličeji. Oči, rozsvícené jako dva plamínky, které hoří touhou vydat ze sebe to nejlepší. Ani náznak arogance, egoismu, hvězdných manýrů či sebestřednosti, která se rozchází se záměrem skladatele.

Recitál fenomenálního Ryana Martina Bradshawa mohu vřele doporučit nejen běžnému publiku, ale i těm, kterým se zdá, že v interpretaci už vědí vše a nemají se čemu naučit. Vždy je šance někam posunout vlastní limity a geniální mladý umělec Ryan Martin Bradshaw je toho dokonalým příkladem. Mikulovským klavírním kurzům lze k podobnému koncertu jen blahopřát.

Foto: Vladimír Halíček