„Z počátečního lehkého šelestu se zvedá obrovská masa nesourodého hluku, způsobujícího bolest v uších.“

„Klavírního partu světové premiéry Marka Keprta se zhostil autor osobně.“

„Íránsko-estonský dirigent Arash Yazdani se rovněž zabývá komponováním.“

Šestnáctý ročník mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc, který realizuje Katedra muzikologie Univerzity Palackého, skončil 7. listopadu. Ve spolupráci s Moravskou filharmonií Olomouc se v Redutě konal závěrečný koncert, na kterém byli představeni soudobí skladatelé. Zazněly tři české a jedna světová premiéra. 

Pod heslem Czech it! se uskutečnilo celkem pět koncertů, na kterých se představili mladí skladatelé z České republiky i ze zahraničí. Čtyři se konaly v kapli Božího Těla, která slouží univerzitě jako prostor pro umělecké projekty. Krásné prostředí si říká o niternější a komorní projevy, což předváděná hudba splňovala. Snad i proto se na posledním koncertě dostaly na program skladby podstatně dynamicky výraznější. Velký symfonický orchestr Moravské filharmonie Olomouc, který na koncertě spolupracoval, byl nebývale opulentní jak v obsazení, tak ve zvuku. K realizaci dostal čtyři skladby, z nichž tři byly českými premiérami a jedna premiérou světovou. 

Nejprve zazněla skladba Ondřeje Adámka s názvem Dusty Rusty Hush, kterou složil v roce 2007 a dotyčné provedení bylo českou premiérou. Inspirací pro autora bylo prostředí opuštěné ocelárny v Braniborsku. „V nepřítomnosti do té doby ohlušujícího hluku mělo absolutní ticho tohoto místa svou vlastní přítomnost… tísnivé ticho je tak nabité energií, že se změní v křik…“ vyjádřil se ke skladbě v programu autor. Dvacetiminutová skladba je naplněná děsivým napětím, z počátečního lehkého šelestu se v accelerandu disharmonických glissů a řezavých zvuků zvedá obrovská, agresivní masa nesourodého hluku, chaotického, způsobujícího bolest v uších. Neustále se opakující krátké motivy ke konci ztratily napětí a hudební tok setrvačností dospěl do nejhlubších tónů trombónů, tuby a kontrabasů. Pak už jen dodýchávání, aby se náhle zvedl virbl a začaly vřískat všechny žestě a strhly celý orchestr do posledního výkřiku. Skladba bombastická a přesvědčivá, až příliš evokující představu, že by hudba strojů mohla nahradit hudbu nástrojů. Některé slabší povahy s citlivým sluchovým orgánem po této skladbě opustily sál. Naštěstí jich nebylo mnoho.

Následovala skladba Františka Chaloupky Stockhausen on Sirius z roku 2015. Skladatel se odvolává na německého skladatele 20. století Karlheinze Stockhausena a na jeho tvrzení, že hudba je „(…) umění koordinace a harmonie vibrací…”, které je dokonalé na hvězdě Siriu. Chaloupka svoji skladbu chápe jako „(…) pozdrav Stockhausena ze Siria, jako ambientní pohlednici…”  Skladba hýří zvukomalebnými efekty nástrojů klasických, používá i marimbu a xylofon, chromatické glissy se vzpínají do výšek v sekvencích a zase zpět a postupně se zmnožují disonantní postupy. Hudba je z počátku inspirativní, po určité době se ale stává stereotypem a posluchače začíná jaksi nudit. Naštěstí ne víc než patnáct minut.

Po přestávce se ocitá v centru jeviště klavír a jako první zaznívá světová premiéra, skladba Marka Keprta (rozhovor čtěte ZDE) s názvem lpění vzpění pro klavír a orchestr. Klavírního partu se zhostil autor osobně. Podle textu programu se skladatel snaží „(…) zachycovat nestabilní a těkavý zvukový svět… a je skladatelem přítomného okamžiku hudby…” Skladba z roku 2024 je zpočátku decentní, dvoje housle na chvíli zazáří, aby se v glissech spojily s trombóny. Dynamické vlny protíná nářek anglického rohu, klarinetů a následně žesťů. Švitoření smyčců následuje parlando členů orchestru, kteří se postupně stahují v šepotavé „ššššš“. Skladba je jen pětiminutová, je to spíš hříčka, docela vtipná.

Jako poslední zazněl Klavírní koncert rakouského skladatele Georga Friedricha Haase z roku 2007. Sólového partu se zhostila Rei Nakamura, japonská klavíristka, žijící v Německu. Skladatel se věnuje mikrotonální hudbě a přiznává, že mu nestačí dvanáctitónová stupnice, že potřebuje jemnější nuance. Tento postoj konfrontuje ve skladbě s klavírním temperovaným laděním. V orchestru využívá všechny možnosti souzvuků. Nejprve uvádí posluchače do kontextu jakýmsi „laděním“, klavír udává pomalu jednotlivé tóny, nejprve es, pak tritonus a, pak následovaly chromatické postupy b – h… a po několika tremolech šla zase chromatika směrem dolů. Orchestr tóny opakoval, jako by se chtěl doladit, ale nešlo to, tóny začaly žít vlastním životem. Klavír kontroval akordickými vstupy s neustále se opakujícím motivem, kolem kterého se měnila instrumentace. Svítící flažolety houslí, jasné flétny spolu s hoboji a klarinety zjasňovaly hřmící materii orchestru, ve které pevné základy dávaly hlubokými tóny trombony spolu s tubou a kontrabasy. Náhlé odsazení a po něm přišla pomalá, až meditační část, kdy perlily kapky klavíru, ale následovalo opět crescendo s rozloženými akordy. Další odsazení a virbl malého bubínku následovaly měkké akordy v klavíru až do náhlého nečekaného konce. Klavíristka si interpretaci partu užila, hrála s vervou a emočním nasazením. Stejně tak se pokládal do vyznění skladby i íránsko–estonský dirigent Arash Yazdani, který se rovněž zabývá kompozicí s cílem „(…) vytvářet jedinečné sluchové zážitky osobitým využíváním nástrojů…“ Jeho provedení skladeb mělo emoční ponor a bylo silové i stylové. 

Letošní Festival soudobé hudby přinesl zajímavé pohledy na možnosti interpretace. Byl ukončen efektními skladbami, které odráží aktuální východiska mladých skladatelů na možnosti vyjádření i percepce.

Foto: MfO / Šimon Kadula a Facebook festivalu