„Zimmermann se s neméně proměnlivým a v rytmech podrobně komplikovaným orchestrálním protějškem výborně propojil.“

„Hudba, jako je Gemrotova neliturgická, hluboce duchovní a neokázalá, až civilní skladba, je v repertoáru vzácností.“

„Odpovědí je v andělsky čistém projasnění vstup dětského sboru přinášejícího naději a vánoční zvěst o narození Spasitele.“

Poslední předvánoční symfonický program České filharmonie obsáhl tři duchovní díla a trochu navíc ještě jeden houslový koncert. Jakub Hrůša vedle Dvořákova slavnostního Te Deum a Honeggerovy moderně krásné Vánoční kantáty velmi pozorně a citlivě uvedl do života novinku od Jiřího Gemrota, intimně ztišenou kantátu Vzkříšení naděje a světla. Středeční program se v Rudolfinu opakuje ještě dnes a v pátek večer.

Houslový koncert od Bohuslava Martinů, první z jeho dvou, Jakub Hrůša jako objev a raritu uvedl letos na podzim s Berlínskými filharmoniky. Za skladbu se tehdy plně jako sólista postavil Frank Peter Zimmermann. Nyní přijel do Prahy, aby výsledek společné práce zúročil i s Českou filharmonií. Je to výsledek obdivuhodný. Bohatě strukturovaný sólový part, velmi živý, skotačivý, plný synkop, není vůbec jednoduchý. Zimmermann ho absolutně ovládl a s neméně proměnlivým a v rytmech podrobně komplikovaným orchestrálním protějškem se výborně propojil. Od Martinů se i u nás hrají mnohé jiné skladby častěji. Houslový koncert č. 1 ze třicátých let byl objeven až v roce 1968, opožděnou světovou premiéru měl v Chicagu před 45 lety; byl tam tehdy v rukou Josefa Suka a dirigenta Georga Soltiho. Není tolik zpěvný jako některá jiná díla našeho klasika. Je silně neoklasický, virtuózní, rychlý, problesknou v něm i říkadlové a lidové motivy patřící ke světu ztělesněnému baletem Špalíček z té doby; jen ve střední větě nachází skladba víc lyrických tónů. Zimmermann je renomovaným umělcem s širokým záběrem. Hudbě Bohuslava Martinů, která v koncertantní literatuře nepatří k mezinárodně sdílenému repertoáru, dal veškerou možnou technickou brilanci drobných smyků, skoků a staccat i pochopení pro skladatelův tehdejší styl s jen kratšími záblesky klasické kantability. Vhodně zvolený byl pak přídavek – Melodie od Bély Bartóka ze sonáty pro sólové housle. Celé Zimmermannovo vystoupení nicméně z rámce večera pocitově vybočovalo. Bylo kontrastem, potřebným kontrastem, ale v kontextu tří zbylých děl marnotratným. Bylo ho škoda. A z opačného pohledu by určitě nutné poodstoupení od tématu a „nádech“ před poslední závažnou skladbou ještě lépe splnila skladba neutrálnější a kratší.

Červenou nití koncertu byly nadcházející křesťanské svátky. Dvořákovo Te Deum mělo premiéru při čtyřstém výročí objevení Ameriky. Je oslavou Boží velikosti, děkovnou skladbou, vznešenou a slavnostní. Jakub Hrůša ale nijak nepřehnal okázalost. Ostatně jeho přístup k hudbě se obecně, i přes vyzařovanou osobní autoritu a energii, vyznačuje spíše přemýšlivou noblesou, rozhodně ne extrovertní povrchností. Také výběr sólistů podpořil nepatetický dojem z díla. Třebaže je mocně založeno na vstupních tympánových úderech a na stejně úderném zhudebnění prvních slov, umožňuje jako celek přístup směřující k laskavějšímu, niternějšímu vyznění. Sopranistka Kateřina Kněžíková přesně tímto směrem šla. Její vstupy byly čisté, upřímné, nezveličované. A barytonista Svatopluk Sem přidal podobný styl – světlejší, rovný a zřetelný, krásně kantabilní.

Pražský filharmonický sbor si tento večer užil víc než jindy, účinkoval postupně ve třech více než dvacetiminutových skladbách. Po Dvořákovi, zvukově přece jen v tutti opulentnějším, přišel na řadu opačný pól. Jiří Gemrot napsal na objednávku České filharmonie symfonicky, nicméně přesto ztišeně koncipovanou kantátu, vokální meditaci, kterou nazval Vzkříšení naděje a světla. Neliturgická, zároveň hluboce duchovní a přitom neokázalá, až civilní hudba podobného záměru a účinku je v repertoáru vzácností. Premiéra na první poslech zaujala, Jakub Hrůša jí podpořil s plným pochopením. Textovým základem, přímo podstatou díla, jsou slova Kateřiny Penkové, skladatelovy dcery, profesionální houslistky a sympaticky formulující básnířky. Slova obdobně zklidněná, bez okázalosti a věcně, naprosto opravdově vyjadřující postoj stranící dobru, lásce, pokoře. S narozením Ježíše přišlo na zem „světlo a s ním velký test, zda lid je schopen změnit se…“ O křesťanských hodnotách se tu hovoří s necírkevním odstupem, ale zároveň jako o něčem, o čem není diskuse. A Jiří Gemrot tato slova citlivě vložil do své hudby, která plyne a vypráví, která zachycuje, vyvolává a podněcuje přemítání. Napsal velmi přístupné dílo, v němž je – a v podání tohoto sboru bylo – dobře rozumět textu, dílo, které vzácně rezignuje na oslavné tóny. Graduje slyšitelně a jen na okamžik, když se oznamuje narození Ježíše Krista. Směřuje z ticha do ticha, z něhož se vynořují nejprve pochybnosti a do něhož se po „vzkříšení naděje a světla“ zase pohrouží upozornění, že je třeba bdít nad čistotou, která je tak křehká. Jde o obecně sdělné, zejména pro vánoční čas mimořádně vhodné hudební dílo, které slouží myšlence a upozaďuje vše ostatní – okázalou invenci, výboje, líbivou instrumentaci i kontrastní vývoj. Důležitý není ani sloh. Jen lidsky zralé sdělení ukazující i hudbou k dobrotě a pokoji.

Při poslední skladbě večera, po Martinů, se k Pražskému filharmonickému sboru vedenému Lukášem Vasilkem přidal liberecký dětský pěvecký sbor Severáček, jehož sbormistryní je Silvie Pálková. Vánoční kantáta Arthura Honeggera, magické dílo z počátku padesátých let, je až hmatatelným příkladem toho, jak lze hudbou vyjádřit nejen emoce, ale do určité míry i ideje. Začíná v temnotě, voláním a hledáním. Odpovědí je v andělsky čistém projasnění vstup dětského sboru přinášejícího naději a vánoční zvěst o narození Spasitele. Hudba se dále prosvětluje, ozývají se útržky známých německých vánočních písní, přichází barytonové sólo a pak úžasně připravená proměna v rytmicky pregnantní, rychlý a radostný chvalozpěv smíšeného sboru se slovy „Laudate Dominum omnes gentes“, při souběžném cantu firmu v dětských hlasech – odlišném, běžícím v jiném pásmu – směřující až kamsi k nebi. A pak postupně nastává opětovné ztišení, orchestrální dohra s variacemi na další píseň, až do klidných tónů varhan, obdobných těm úvodním, ale už úplně jiných, smířených, projasněných, s jistotou danou ve víře. Jakubu Hrůšovi, Svatopluku Semovi, oběma sborům a Janu Kalfusovi u varhan se podařilo vyklenout nádherný oblouk, nenásilně intenzivní, přitom proti jiným známým interpretacím výrazově docela úsporný, krásně v prolínání písňových melodií zdůrazňující vánoční poselství, ale připomínající zároveň v celkovém zarámování určitou strohostí Stravinského Žalmovou symfonii. Dlouhý, téměř už sváteční, vzácný večer.

Foto: Petra Hajská