„Putsova tvůrčí invence se zde omezila na pouhé kladení melodicky primitivních, většinou po diatonické stupnici rozložených ostinát, nad nimiž se jakoby v mlhách potácela bezcílně tápavá hra sólových houslí.“

„Do čela orchestru se postavil Joshua Bell, který z přeslavného výhonku dvořákovské geniality utvořil afekty vzedmutou a pastelově hutnou akustickou malbu.“

„Orchestr v Mozartově symfonii vsadil na pečlivé odstiňování jednotlivých částí hudební formy, aniž by tím zamlčel vnitřně relační provázanosti a kontinuální souvislosti skladby.“

Festival Dvořákova Praha dne 21. září uvedl na rudolfinské pódium světově uznávaný orchestr Academy of St Martin in the Fields, jenž v barvité a umělecky přínosné interpretaci představil publiku historicky osvědčená a z posluchačského hlediska bezpečná koncertantní a symfonická díla z Mozartovy a Dvořákovy tvůrčí dílny. Svěží vítr do programové koncepce přinesla rok stará skladba Earth od Pulitzerovou cenou ověnčeného amerického skladatele Kevina Putse. Těleso přistoupilo ke všem třem dílům uvážlivě a zodpovědně, třebaže se mohlo zdát, že formální stránku skladeb chvílemi upozaďovala horečnatá snaha houslového virtuosa Joshuy Bella o docílení emočně koncentrovaného efektu. 

Symfonický ansámbl Academy of St Martin in the Fields má k tuzemskému kulturnímu prostředí blízko. Kromě vřelého a cenného gesta uvést na Dvořákově Praze kompozici největšího českého mistra melodické fantazie, se může těleso pochlubit řadou vysoce ceněných nahrávek, v nichž vedle Antonína Dvořáka figurují takoví velikáni skladatelského pera jako Pavel Josef Vejvanovský nebo Leoš Janáček. Kromě toho je orchestr natrvalo vryt do dějin české a americké kinematografie na základě prvotřídního provedení Mozartových skladeb pro Formanův oscarový majstrštyk Amadeus. Díky úctyhodným interpretačním výkonům, vyznačujícím se zejména nebývale zodpovědným vztahem ke stylové identitě a charakterové jedinečnosti prováděných děl, je toto těleso vítáno v těch nejprestižnějších koncertních sálech a nahrávacích studiích. Je proto velkou událostí, že orchestr Academy of St Martin in the Fields vstoupil do pražského koncertního prostoru, a inspirativně tak vzpružil jeho kulturně uměleckou úroveň.

Academy of St Martin in the Fields byl založen legendárním anglickým dirigentem sirem Nevillem Marrinerem v roce 1958 a již od svého počátku byl veden cestou maximální žánrové a stylové různorodosti. Jeho repertoárový inventář sahá od tak specializovaného oboru, jako je baroko nebo klasicismus, přes modernu 20. století až k postmoderním výstřelkům století nynějšího. Mimořádnou hráčskou flexibilitu, s níž jednotliví muzikanti vyhmatávají jednotlivé stylové rozdíly a zároveň budují duchovní mosty mezi hudebními slohy, si mohl posluchač plně vychutnat i během sobotního koncertního večera, během něhož anglické těleso opětovně dokázalo svůj proslulý hudební jemnocit a jednoznačně stvrdilo svou svrchovanou pozici na špici světových orchestrů. 

Koncert odstartovala rozsahem nevelká skladba Earth, jíž významný představitel střední skladatelské generace Kevin Puts přispěl do kolektivního díla The Elements majícího na půdorysu pěti vět evokovat hlavní charakteristiky základních přírodních živlů. Úvodní věta Kevina Putse zazněla na koncertě v řemeslně poctivém provedení, přičemž naznačila interpretační aspekty, s jejichž pomocí soubor rozezněl následující koncertní čísla. Samotná kompozice neměla po tektonické či hudebně formální stránce jasnějšího myšlenkového ukotvení. Jejím ústředním rozlišovacím rysem byla úsporná strukturní diferenciace, jež potlačovala dělící linie mezi jednotlivými celky skladby, a naopak stavěla na různě fázovaném vrstvení zvukových, po melodické stránce spíše meditativně působících ploch. Následkem jejich vzájemného spolupůsobení vznikaly různě zahuštěné souzvuky, jež ovlivňovaly pohybovou charakteristiku díla. Sólo houslí, o něž se s potřebnou vnitřní iniciativou postaral Joshua Bell, nebylo v rámci celé skladby nijak dominantní, ale spíše podporovalo dynamické dění v orchestru. Bellova úloha se tím prakticky omezila toliko na melodické vyplňování přelévavých a lyricky rozklížených harmonických vrstev, jež s různě odstupňovanou intenzitou vytvářely citově nasycenou akustickou vibraci. V těchto emocemi rozměklých pasážích dílo působilo obzvlášť myšlenkově zvětrale, dutě a kompozičně povrchně. Putsova tvůrčí invence se zde omezila na pouhé kladení melodicky primitivních, většinou po diatonické stupnici rozložených ostinát, nad nimiž se jakoby v mlhách potácela bezcílně tápavá hra sólových houslí. Tento deficit se Putsovi podařilo alespoň částečně vykompenzovat v prostřední části, v níž se dosavadní rytmická a melodická forma sjednotila do prudce akcentovaných výpadů dechové a bicí sekce. Zde v plné síle zazářila schopnost symfonického tělesa dialogicky propojit jednotlivé hráčské skupiny do jednoho, organicky fungujícího celku.  

Na americkou skladatelskou novinku navázala stálice tuzemského koncertního provozu, totiž nesmrtelný Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka. Do čela orchestru se opět postavil Joshua Bell, který z tohoto přeslavného výhonku dvořákovské geniality utvořil afekty vzedmutou a pastelově hutnou akustickou malbu, jíž dominovala pružně vlnivá agogika a přelévavá dynamika. Ze zpěvného, témbrově spíše usedlého díla se tak stalo bitevní pole protichůdných výrazových koloritů a přes sebe se valících kontrastních pohybů. Kdysi zpěvný a folklorně taneční Dvořák se proměnil v pravověrného romantika, který si ničím nezadal s emocionální rozmáchlostí téměř lisztovské úrovně. Již během první věty Bell prostřednictvím neobvyklých dynamických řešení smazal pevné hranice oddělující od sebe jednotlivé fráze a naopak – podobně jako v předchozí skladbě – zdůraznil jejich pohyblivou kontinuitu a plynulý tok nenuceně ze sebe vyplývajících melodických linií. Tento formální prvek pak americký houslista vyplnil rozervaným citovým obsahem, jimž pouze umocnil často upozaďovaný romantický aspekt Dvořákovy tvorby. Výsledkem byl do značné míry novátorský interpretační výkon, jenž se nezalekl ani znatelných výrazových zásahů do vlastní struktury díla. Tuto logiku těleso následovalo v dalších třech větách. Druhá věta vstoupila do rudolfinského akustického prostředí klenutou kantilénou, jež v Bellově pojetí zněla spíše jako osobně emotivní zpověď, v níž promlouvala houslistova vášnivá snaha o maximální výrazovou otevřenost a bezprostřednost. Sólista realizoval tento svůj záměr pevnou a dynamicky jemně vycizelovanou hrou nevyhýbající se občasným intonačním nepřesnostem a technickým nedokonalostem, jež silně posílily romanticky se rozvíjející interpretační perspektivu tělesa, avšak v určitých místech i zahladily formální a bytostně dvořákovský rozměr díla. Obsah tak občas vítězil nad hudební formou. Do třetí věty následně orchestrální těleso vstoupilo houpavým a folkloristicky poskočně zpracovaným tematickým tvarem. Symfonické těleso zde prokázalo, že si dokáže bez problémů poradit i s melodicky petrifikovaným materiálem, jemuž nechybí potřebný vnitřní puls a rytmicky přesné frázování. 

Symbolickou korunou koncertu byla dozajista Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ Wolfganga Amadea Mozarta. Čelný představitel a podle nejednoho hudebního myslitele i svrchovaný završitel hudebního klasicismu napsal jednu ze svých nejoceňovanějších symfonií ve slavnostním, vítězném, místy však i melancholickém a vnitřně rozpolceném duchu. Tento čtyřvětý diamant symfonické hudby, v jistých ohledech připomínající první symfonická čísla Ludwiga van Beethovena, se v podání Academy of St Martin in the Fields výrazově rozjasnil a hudebně rozvinul do uchvacujícího proudu myšlenkově komplexních melodických, harmonických, v poslední větě i kontrapunktických hudebních sestav, v nichž se snoubila klasicistní lehkost s přísnou logickou zákonitostí. První věta tyto klady zúročila zejména úderným začátkem, z něhož vyplynuly ukázkově dynamicky odstíněné melodické linky. Orchestr zde vsadil na pečlivé odstiňování jednotlivých částí hudební formy, aniž by tím zamlčel vnitřně relační provázanosti a kontinuální souvislosti skladby. Druhá věta zazněla ve zvukově zeslabeném modu, přičemž jednotlivé tematické a motivické ostrůvky skladby orchestrální hráči uměřeně a posluchačsky jímavě, dynamicky mistrně modelovali. Ve třetí větě ansámbl vynesl na povrch tanečně odvázanou a symetricky konstruovanou stavbu díla, nesoucí se v pružném trojdobém rytmu. Finální věta následně v mozartovsky přímočarém pulzačním tahu nabídla posluchači prvotřídní mix racionálně kontrapunktické strukturace s étericky odhmotněným melodickým uměním. Tyto momenty se organicky propojily do myšlenkově závratného a díky technicky skvostné hře orchestru neskonale působivého závěru.

Repertoár, jejž Academy of St Martin in the Fields uvedl v rámci Dvořákovy Prahy, nebyl z hodnotového hlediska kdovíjak vyvážený. Putsova skladba apelovala na posluchače spíše svým mimohudebním programem než skladatelskou invencí. Její důraz na budování náladových atmosfér, jimž k uskutečnění stačí pár mírně kolorovaných orchestrálních ploch, byl ve srovnání s Dvořákovými a Mozartovými díly pouhým instrumentačně zajímavým pokusem, jemuž k dokonalosti chybělo ještě mnoho. Navzdory tomu zůstává nezpochybnitelnou skutečností, že těleso pod vedením Joshuy Bella přišlo s prvotřídní a mnohdy objevnou interpretací stylově rozrůzněných skladeb, které tím opětovně získaly neotřelý punc novosti a přitažlivosti.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská, ilustrační / Benjamin Ealovega