Druhý koncert 33. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby zavedl posluchače ve středu 23. září do olomoucké katedrály sv. Václava. Společně s komorním souborem Barocco sempre giovane se představily sopranistka Helena Hozová a mezzosopranistka Jolana Slavíková. Nevšední zážitek z koncertu zprostředkovala tanečnice Klára Jelínková se svými studentkami z Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Během večera se repertoár soustředil zejména na období baroka a zazněla díla Antonia Vivaldiho, Georga Philippa Telemanna a Giovanni Battista Pergolesiho, pouze závěrečné číslo patřilo skladateli dvacátého století Williamu Gomezovi.

Program koncertu lákal posluchače v první řadě na úspěšný komorní soubor Barocco sempre giovane založený roku 2004 Josefem Krečmerem, který dodnes působí jako jeho umělecký vedoucí. Těleso, jehož název se překládá jako Baroko stále mladé, už dávno přerostlo své jméno a věnuje se autentické interpretaci napříč slohovými obdobími. Středeční koncert zaměřený na barokní tvorbu byl proto jakousi reminiscencí původního záměru.

Zahájení koncertu se ujal emeritní arcibiskup olomoucký a pražský Mons. Jan Graubner. Posluchače mile přivítal a mluvil o tom, že hudba nám může pomoci se vnitřně zklidnit. A právě klidnými tóny celý koncert začal. Nejprve vystoupil samostatně soubor Barocco sempre giovane a uvedl Sinfonii al Santo Sepolcro, RV 169 od Antonia Vivaldiho. Skladba začíná pomalou větou, během které se zdálo, že si hráči pozvolna teprve zvykají na místní akustiku. Druhá věta přinesla kontrast co do tempa i jistoty hráčů. Ačkoli nese označení Allegro ma troppo, hráči se nebáli ji „vystřihnout“ v živém tempu.

Vivaldiho vystřídal další barokní velikán Georg Philipp Telemann. Po Vivaldiho skličující kompozici v h moll přišla radostná Sinfonia Spirituosa, TWV 44:1 v paralelní durové tónině. Během třívěté kompozice se střídala tempa a nálady, ale po celou dobu z díla prýštila hravost a vtip. Barocco sempre giovane předvedlo svoji úchvatnou sehranost v momentech, kdy se hudba překvapivě zastavila a bez zaváhání pokračovala dál. V takových okamžicích bylo nejvíce patrné, jak se oči všech spoluhráčů upírají k první houslistce. Kontakt mezi hráči byl pozorovatelný po celou dobu díla, hráči po sobě výrazně „pokukovali“ a viditelně si hru užívali.

Stěžejním číslem večera však bylo Stabat Mater, P. 77, v němž se k instrumentalistům připojily sólistky-pěvkyně Helena Hozová a Jolana Slavíková. Autorem nejznámějšího barokního zpracování latinské sekvence, uváděné v den památky Panny Marie Sedmibolestné (15. září), je Giovanni Battista Pergolesi, který dílo zkomponoval na sklonku svého života. Ve dvanáctidílné kompozici se střídají duety pro soprán a alt se sólovými áriemi. Obě sólistky si získaly publikum opravdově niterným prožitkem a obecně výtečnou interpretací díla. Od prvních tónů předávaly posluchačům bolestný obsah textu. Bohužel jim akustika chrámu nepomohla prosadit se proti komornímu tělesu a v několika místech je instrumentalisté zastínili. 

Pergolesi skladbu orámoval tóninou f moll, která byla v baroku definována jako tónina plačtivosti a zoufalství. Přestože sekvence přináší samá slova bolesti, Pergolesi tři části zkomponoval v durových tóninách. Ty hudebně i výrazově tvoří kontrast k ostatním částem, jejich dopad na posluchače však není o nic menší. Jednou ze tří durových částí je altová árie Quae moerebat et dolebat (Která truchlila a oplakávala), již sólistka interpretovala s takovým zápalem, až se přítomným tajil dech.

V první a šesté části byl hudební zážitek obohacen o taneční složku. Nejprve se představila samotná Klára Jelínková. Její choreografie souzněla s tokem hudby a jednotlivé pohyby snad měly odrážet bolest Mariiny duše.  

Doznělo poslední Amen ze Stabat Mater a po frenetickém potlesku následovala závěrečná skladba Ave Maria, která v ten okamžik působila jako přídavek. Kompozice kolumbijského skladatele domestikovaného ve Španělsku Williama Gomeze sice navázala mariánskou tematikou, ale hudebně dílo do konceptu večera nezapadlo.  Zatímco předchozí skladatelé komponovali skladby s vnitřní strukturou, poslední kus byl odrazem své doby a připomínal hudbu filmovou. Během poslední skladby byl však dán největší prostor tanečnici Kláře Jelínkové a jejím studentkám, jimž soudobá hudba dávala více možností. Ještě než dozněly poslední tóny, z publika se ozývalo „Bravo“ a plná katedrála nadšených posluchačů pak odměnila všechny účinkující dlouhým potleskem a ovacemi ve stoje. Zaslouženě!

Komorní soubor Barocco sempre giovane si nese ve svém názvu jistý závazek k dokonalé interpretaci barokní hudby, rovněž sopranistka Helena Hozová bývá zvána právě jako znalkyně poučené barokní interpretace, stejně přesvědčivý však byl výkon mezzosopranistky Jolany Slavíkové… Letošní ročník Podzimního festivalu duchovní hudby teprve začíná a nezbývá než se těšit na nadcházející koncerty.

Facebook X E-mail WhatsApp