V úterý 7. dubna se olomoucká Reduta proměnila v taneční salón. Jednoduchý titul koncertu Klavírní recitál Marka Kozáka v sobě skrýval obsáhlý program plný skladeb, jež pojí motiv tance. Mladý český klavírista, varhaník a skladatel, který slaví úspěchy na domácí i zahraniční půdě, si pro posluchače připravil rozmanitý program zahrnující skladby od 18. do 20. století. V jeho podání zazněla díla Johanna Sebastiana Bacha, Bedřicha Smetany, Maurice Ravela a Franze Liszta.

Marek Kozák se v Olomouci nepředstavil poprvé, s Moravskou filharmonií Olomouc spolupracoval již v minulosti. Před dvěma lety společně uvedli Klavírní koncert g moll, op. 33 od Antonína Dvořáka, v roce 2010 vystoupil jako varhaník a stal se nejmladším účastníkem Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc. Tentokrát nabídl, jak i název koncertu napovídá, klavírní recitál.

Večer zahájila Partita B dur, BWV 825 od Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Šestidílná taneční suita obsahuje kromě úvodního Preludia taneční části Allemande, Courante, Sarabande, Menuet a Gigue. Bach skladbu vydal v roce 1726 během působení v Lipsku a tehdy byla určena pro cembalo. V cembalovém duchu k interpretaci přistoupil úterního večera i Marek Kozák. Hned od prvních tónů strhl pozornost na svoji úchvatnou techniku hry. Jednotlivé hlasy byly nádherně čitelné a současně se dokonale doplňovaly. V jednotlivých částech suity dokázal vystihnout jejich charakter, a přitom podtrhnout kontrast mezi danými tanci.

Od Bacha pak následoval velký skok do české hudby devatenáctého století, a to k nikomu jinému než Bedřichu Smetanovi (1824–1884). Z jeho pozdní tvorby zazněly čtyři skladby z Českých tanců, op. 21. Interpret si vybral části Oves, Cibulička, Obkročák a Furiant. V kompletním cyklu se nacházejí v jiném pořadí, ale takto kontrastně poskládané výborně gradovaly do závěru první části koncertu. 

Kompozice pod rukama interpreta přenesla posluchače do úplně jiného světa. Ke klavíru už bylo přistupováno klavírně, nikoli cembalově. Interpret se do skladby zcela ponořil a viditelně si vychutnával jednotlivá témata. V této skladbě již měla prostor rozmanitější dynamika, která vyvrcholila v posledním tanci – navíc v takovém tempu, že prsty místy běhaly tak rychle, že přestávaly být vidět. Vrchol první poloviny večera byl jedním slovem monumentální.

Po přestávce se dostal ke slovu valčík. Francouzský skladatel Maurice Ravel (1875–1937) měl španělské kořeny, ale obdivoval vídeňský valčík. Tyto dvě skutečnosti propojil ve své kompozici Valse nobles et sentimentales. Do skladby proniká ravelovská živelnost a harmonická nespoutanost doby. Ravel dílo napsal roku 1911 a o rok později svůj osmidílný cyklus instrumentoval pro baletní představení Adelaide aneb Řeč květin. Přestože měl sólista k dispozici „jen“ klavír, pracoval s ním takovým způsobem, že výsledný zvuk evokoval rozmanitou barvitost orchestru.  

Závěr večera patřil maďarskému skladateli Franzi Lisztovi (1811–1886). Ve své tvorbě se opakovaně vracel k námětům tragédie Faust ať už v podání Johanna Wolfganga Goetheho nebo Nikolause Lenaua. Marek Kozák si pro posluchače vybral Mefistův valčík č. 1 „Tanec ve vesnické hospodě“. Opět dokázal, že bravurně ovládá techniku, což v tomto případě bylo nezbytné pro vykreslení bujaré hospodské nálady. Během této skladby mohli posluchači ocenit i práci s různorodou barevnou škálou rejstříků, kterých je klavír schopen. Možná se do této skutečnosti promítá zkušenost s dalším hudebním nástrojem, který Marek Kozák ovládá, tedy varhanami. 

Po posledních tónech Lisztovy skladby publikum propuklo v hlasité ovace a bylo zřejmé, že sólistu bez přídavku nepustí. Interpret na to hbitě zareagoval a přidal skladbu opět tanečního charakteru, Polku de W.R. od Sergeje Rachmaninova (1873–1943). Ačkoli tímto už koncert opravdu skončil, interpretovi ještě stále ve vzduchu běhaly prsty.

Během celého večera ze sólisty vyzařovala pokora před uvedenými kompozicemi. Ke každé z nich přistupoval zcela odlišně tak, aby vyzněla autenticky dle autorova zápisu a s ohledem na dobu, v níž byla komponována. Sólista klavír představil jako univerzální nástroj, na němž lze vykouzlit věrohodný dojem různých slohových období. Na posluchače, zejména ty, kteří mu viděli na ruce při hře, udělal velký dojem i pohled na to, jak přirozeně a s jakou jistotou se ruce po klaviatuře pohybují, a to i v těch nejrychlejších tempech. Interpret a nástroj se při hře stávali jedním.

Vzhledem k tanečnímu charakteru vybraných skladeb a s ohledem na jejich špičkovou úroveň provedení, udržel sólista pozornost publika v napjatém očekávání až do konce. A tak posluchačům nezbývá než se těšit, kdy a s čím Marek Kozák do Olomouce přijede příště.

foto: MFO / Filip Jančo

Facebook X E-mail WhatsApp