Koncert, který bude posluchačům doznívat v uších ještě mnoho dní, se poslední lednový čtvrtek konal v sále Reduty v Olomouci pod názvem Zlaté vzpomínky. Bach, Britten, Schumann. Společně s Moravskou filharmonií Olomouc pod vedením jejího šéfdirigenta Zsolta Hamara se představili klavíristé Igor Ardašev a Renata Lichnovská, kteří od roku 1994 společně vystupují jako Duo Ardašev.

Igor Ardašev patří k předním českým klavíristům. Studoval u Inessy Janíčkové, Paula Badury-Skody ve Vídni a Rudolfa Serkina v USA. V minulém století se stal laureátem významných evropských soutěží, roku 1990 získal 1. místo na soutěži Marie Callas v Aténách. Účastní se mezinárodních hudebních festivalů. Vedle koncertní činnosti od roku 2012 vyučuje na JAMU v Brně. Jeho diskografie čítá přes dvacet titulů. Na některých spolupracoval se sólistkou večera Renatou Lichnovskou. Klavíristka studovala rovněž u Inessy Janíčkové a své znalosti zdokonalovala na kurzech u osobností jako Rudolf Kehrer, Vera Gornostaeva a Lev Naumov. Jedním z jejích soutěžních úspěchu je ocenění The Gordon Trust Prize na The International Scottish Piano Competition v Glasgow. Jako sólistka vystupuje s předními českými i zahraničními orchestry, ale je vyhledávanou klavíristkou i pro komorní hru. Také ona vyučuje na JAMU v Brně.  

Zahájení koncertu proběhlo v komornějším duchu kompozicí Johanna Sebastiana Bacha. Koncert pro dva klavíry c moll, BWV 1062 z roku 1736 Bach v původně zkomponoval jako Koncert pro dvoje housle d moll, BWV 1043 kolem roku 1730. K transpozici o tón níž se musel uchýlit kvůli rozsahům cembala. Během premiéry v Drážďanech hrál sólový part na cembalo vedle Bacha pravděpodobně jeden z jeho starších synů nebo žáků. Zatímco sólové party klavíru/cembala jsou samozřejmě rozšířené, doprovodné party jsou v zásadě totožné.

Sólisté nastoupili s naprostou přesností, které se po pár taktech vyrovnal i orchestr Moravské filharmonie Olomouc, a dále již skladba příjemně plynula. Dirigent Zsolt Hamar měl výborný kontakt s oběma sólisty, protože byl otočený čelem k nim, a mohli tak na sebe nepřetržitě reagovat. Na sólistovi bylo vidět, že je interpretací zcela pohlcen a nehledě na publikum si broukal. Možná i díky naprostému soustředění byl jeho projev tak niterně pravdivý. Oba sólisté disponují pregnantní technikou. To umožnilo autentickou artikulaci, jíž publikum velmi ocenilo. Zejména ve druhé větě si oba sólisté citlivě vyhráli s ozdobami.

Orchestr byl naprosto soustředěný a bedlivě sledoval každé dirigentovo gesto. Výsledkem byla věrohodná barokní interpretace. Smyčcový orchestr znamenitě plnil funkci continua a ani v nejvypjatějších místech nepřevyšoval sólisty. Naopak byly síly vyrovnané a posluchačsky velmi příjemné.  

Druhé číslo večera přeneslo posluchače z vrcholného baroka do první poloviny 20. století. Skotskou baladu pro dva klavíry a orchestr, op. 26 napsal britský skladatel Benjamin Britten v Kalifornii pro klavíristy skotského původu, manžele Ethel Bartlett a Johna Rae Robertsona. Za zmínku stojí, že československou premiéru v roce 1964 uvedla právě Moravská filharmonie Olomouc, a to za přítomnosti autora. Britten skladbu koncipoval jako jednovětou fantazii, v níž se nechal inspirovat skotskými melodiemi Turn Ye To Me a Flowers of the Forest. 

V této skladbě se ještě víc projevila dokonalost souhry sólistů. Klavíry byly postavené tak, že sólisté vlastně seděli vedle sebe. Ač na dva klavíry, hráli „jako jeden muž“. Až do zadních řad mohli účastníci koncertu sledovat, jak na sebe navzájem reagovali, čekali a předávali si téma tak, že ani nebylo sluchově rozpoznatelné, že k výměně tématu mezi sólisty došlo. Nebyli to pouze sólisté, kdo byl ponořen do skladby tak, že nevnímal svět okolo sebe. I orchestr, do něhož se pro tuto skladbu připojila už i dechová a bicí složka, skladbu citlivě přednesl. Z celého díla na posluchače interpreti předávali lehkost a nadhled. Dílo prezentovali kultivovaně i ve vypjatých částech a z klavírů se nesla příjemná barva. Za svůj úchvatný výkon si účinkující vysloužili nekončící potlesk a sólisty si nazpět publikum vyžádalo hned čtyřikrát!

Po přestávce už klavíry na scéně nebyly. Na závěr večera zazněla symfonická skladba německého skladatele Roberta Schumanna. Sám Schumann byl výborný klavírista a před touto skladbou komponoval zejména pro klavír. Tohoto večera zazněla jeho symfonická prvotina, jednalo se o Symfonii č. 1 B dur, op. 38 „Jarní“. Mohlo by se zdát, že skladba předběhla roční období, ale Schumann ji komponoval právě v lednu a únoru 1841. Původně dal jednotlivým větám programní názvy (I. Probuzení jara, II. Večer, III. Veselí kamarádi, IV. Plnost jara), které později vyměnil za tempová označení (I. Andante un poco maestoso – allegro molto vivace, II. Larghetto, III. Scherzo: molto vivace, IV. Allegro animato e grazioso), protože došel k názoru, že tato hudba nepotřebuje žádný program, sama je všeříkající.

Orchestr se na pohled zdál být mnohem jistější než před přestávkou. Hrál s mnohem viditelnějším entuziasmem. I na dirigentovi bylo vidět, že si tuto skladbu užívá a používá osobitější gesto. Ať už si skladba žádala jakékoli zpomalení nebo náhlé odsazení, všichni naprosto přesně „šli na ruku“. 

Když symfonie skončila, celý sál propukl v mohutný potlesk. Zaslouženě! Moravská filharmonie Olomouc pronesla díla citlivě a podle dobových tradic. Jako by se posluchači snažili prodloužit prožitek z nadějeplné hudby alespoň v doznívajícím potlesku. Nebo se jim možná nechtělo se z radostného jara vracet zpátky do zimy.

Foto: archiv Moravské filharmonie Olomouc

Facebook X E-mail WhatsApp