„Už jako studenti jsme chtěli, aby náš repertoár odrážel také jiné hudební styly, protože každý z nás vzešel z jiné ‚hudební kolébky‘: z jazzu, rocku, popu.“

„Bachovy chorály jsou pro nás jako dát si ráno sprchu nebo vyčistit si zuby.“

„Tehdy jsem pocítil, jak hluboký má hudba smysl, že je cestou ke svobodě a zachraňuje.“

Pevné ebenové dřevo je součástí hudebních nástrojů napříč žánry. Stejně tak se pohybuje francouzské smyčcové kvarteto Quatuor Ébène s neuvěřitelnou lehkostí od klasiky přes jazz až po různé experimenty typu Waves. 25. května se tento soubor poprvé představí na festivalu Pražské jaro, aby zahrál skladby Beethovena, Čajkovského a v české premiéře také kvartet Tetrhappy od svého dlouholetého kolegy Raphaëla Merlina. O tom, jak úžasným a zároveň složitým mechanismem je smyčcové kvarteto, o emotivním projektu Beethoven Around the World nebo o mezzofortissimu Györgyho Kurtága ve velmi upřímném rozhovoru povyprávěl druhý houslista souboru Gabriel Le Magadure.

Smyčcové kvarteto je na první pohled jednoduchý, po hlubším zkoumání ovšem poměrně složitý hodinový strojek. Jak v něm fungují jednotlivé nástroje?

První housle jsou lídr, zpěvák, druhé housle sluha, muž ve stínu, avšak o nic méně důležitý. Druhé housle a viola jsou něco jako srdce a plíce kvarteta, protože tvoří střed akordu. Určují tóninu, tvoří harmonii. A violoncello je jako kmen, stabilita, skelet, bez něhož by byl zvuk prázdný. Vzájemně jsme svázáni a role nikoho z nás nemůže existovat bez ostatních.

Kdybyste měl popsat své kolegy z Quatuor Ébène, co byste o nich řekl?

Pierre (Pierre Colombet, první houslista – pozn. red.) ztělesňuje mix vážnosti, úzkostlivosti, odolnosti, extrémní spolehlivosti, profesionality a ohromné náročnosti, což občas dává prostor k jistému napětí. Ale celkově má obrovské kvality. Hlavně díky němu jsme dnes tam, kde jsme. Pak je tu Marie, violistka, kterou pro mě bude trochu těžké popsat, protože jsme se před rokem vzali. (úsměv) Ale jako o kolegyni bych o ní řekl, že dokáže být náročná, ale zároveň laskavá, stará se, aby mezi námi pořád proudila pozitivní energie. Když v kvartetu vznikne nějaké pnutí, trápí ji to, a když vše funguje dobře, je šťastná. K tomu se k nám před časem přidal violoncellista Yuya. Yuya je ryzí Japonec – klidný, důstojný, nedělá žádné vlny a desetkrát si věc rozmyslí, než ji řekne. Čím víc ho poznáváme, tím víc jsme jím fascinováni a víme, že jsme zvolili správně. Když zkoušíme, moc toho nenamluví, ale pokaždé, když se dotkne nástroje, je evidentní, že se narodil s violoncellem v rukou. Dokáže nás o věcech přesvědčit jen tím, že hraje, což je ohromně příjemné.

A co vy?

Já jsem takový chameleon, což je ale podstata role druhého houslisty – loutkáře, který své kolegy tahá tak trochu za provázky a zkouší, zda jsou v té nejlepší formě. Čerpám z nich energii, abych ji obratem posílal zpět s myšlenkou udržet všechny v pohodě. Jsem houba, která nasává, nasává a nasává, aby nevznikaly konfliktní situace. Což je někdy dost těžké, či dokonce nebezpečné, protože se zákonitě potřebujete občas vyždímat! Jsem zkrátka takový vodič, který se snaží ke všem dopravit tu správnou energii. 

Téměř patnáct let jste hráli v mužské sestavě. Jak se změnila chemie souboru po příchodu Marie v roce 2014?

Dodalo nám to stabilitu, kterou jsme nikdy předtím neměli. Díky ní mám pocit, že naše vztahy jsou zdravější a vyrovnanější. Zároveň jsme my tři muži, kteří jsme zůstali, trochu zmoudřeli, dospěli, získali více zodpovědnosti. Marie k nám přišla v nejlepší možnou chvíli. 

Váš bývalý violoncellista Raphaël Merlin, jehož nástupcem se stal Yuya Okamoto, řekl: „Často si myslíme, že kvarteto je součet individualit, ale realita je taková, že je to více o popření všeho, co nás charakterizuje, ve jménu soudržnosti celku.“ Souhlasíte s ním?

Já to vidím trochu jinak. Pokud se má soubor vyvíjet jako celek, nemůžete svou individualitu zcela potlačit jenom proto, abyste se vyhnul rozporům, a to jak sám v sobě, tak vůči ostatním. Každý z nás má nejen právo na názor, ale i na to ho měnit, zejména v hudební rovině. Na tom jsme se mezi sebou hned na začátku shodli. Pokud se věci příliš fixují, přichází rutina. Ta může někomu vyhovovat, my ale takoví nejsme. 

Přesto ale musíte dojít k rozhodnutí a smyčcové kvarteto je, zdá se, co se týče rozhodování, velmi problematické uskupení?!

Ano, na jednu stranu jsou čtyři hlasy absolutní katastrofa, na druhou něco zcela mimořádného, protože zakládají rovnost a povinnou demokracii. V triu nebo v kvintetu vždy zbývá jeden, který rozhodne. V kvartetu každý doufá, že drží svých pětadvacet procent pravdy. V tomto ohledu je to až magické. Pro mě je smyčcové kvarteto kulturou „nikoliv absolutního kompromisu“, což znamená, že řešení, které vyhovuje všem, ještě nemusí v konečné fázi znamenat, že z kohoutku „poteče jen vlažná voda“. Stále zde existuje prostor pro práci s extrémními energiemi. Ale ano, pravdou čísla čtyři je, že neprocházíte jen školou hudební, ale i školou života. 

Studovali jste mimo jiné u Gábora Takácse a György Kurtága. Jak vás tyto velké osobnosti ovlivnily?

Jejich přínos vnímám jako obrovský. Gábor a György nám vlastně změnili celý život. Jsou absolutně rozdílní, mají ale jedno společné: opravdovost. S Gáborem jsme strávili ohromné množství času. Má povahu bojovníka a pro mě je to jedna z nejskutečnějších lidských bytostí, kterou jsem kdy potkal. Nejen hudebně, ale i lidsky. Jde o člověka hodného zbožňování, i když má naprosto šílené požadavky, které nikdy nenechá jen tak vyšumět. Dotlačil nás k pochopení, že v hudbě má smysl každá nota, emocionálně i umělecky. S György Kurtágem to pro nás byly ty nejtěžší lekce, kdy jsme na prvních třech taktech Bartókova třetího kvartetu strávili třeba i dvě hodiny a bylo nutné zůstat stále stejně bdělý a náročný jako on. Tehdy se mu už blížila osmdesátka, a přesto byl v daleko lepší formě než my všichni dohromady! Neuběhla ještě ani hodina a byli jsme úplně vyřízení. S ním jsme se naučili, co je to práce a také struktura a jazyk díla. Ke Györgymu jsme jezdili pouze na masterclass, většinou na jeden týden v roce, což ale vlastně není vůbec důležité. Myslím, že až jednou odejde, zůstane po něm jedno obrovsky prázdné místo. Všichni, kdo chtějí pochopit hudební strukturu fráze, by si s ním měli dát alespoň jednu lekci v životě. To, co jsme s ním zažili, vám ani nedokážu popsat, tolik v tom je dojmů, které bylo strašně krásné prožít, ale slovy se popisují jen velice těžko. Vzpomínám, jak na nás byl jednou velmi, velmi tvrdý. Hráli jsme mu Beethovenův Razumovského kvartet č. 1 a on nám řekl, že neumíme než fortissimo nebo pianissimo, že neznáme než extrémy. „Nevypěstovali jste si žádné mezzoforte a mezzopiano!“ Stále nám opakoval, že musíme hrát mezzofortissimo, což jinými slovy znamená „s absolutní angažovaností“, kdy jste pánem jak svého těla, tak toho, co chcete říct. Považuji tuhle frázi za fenomenální, často ji teď používáme, když učíme naše žáky. 

Vašimi prvními učiteli byli členové Quatuor Ysaÿe, vycházíte tedy z francouzské interpretační tradice. Je na ní něco specifického, na co navazujete nebo co byste si chtěli uchovat? 

Na to odpovím, že od dob Quatuor Calvet nebo Quatuor Capet se tato tradice velmi internacionalizovala. Ani my jsme v tomto ohledu nezůstali stoprocentními Francouzi, protože jsme hned od počátku studovali také v zahraničí – v Německu, v Maďarsku. Jak jste zmínila, ve Francii jsme začínali pod vedením Quatuor Ysaÿe, jediného francouzského smyčcového kvarteta, které ve své generaci udělalo mezinárodní kariéru. Jejich úspěch a vliv zafungoval ve Francii jako pyramidový či dominový efekt, jehož výsledkem je, že zájem o tento typ hudby je dnes ve Francii téměř posvátný, zatímco předtím to byla spíše elitářská záležitost. Mohu vám vyjmenovat možná desítku mladých francouzských souborů na začátku kariéry, což vnímám jako něco úžasného, neboť to říká, že komorní hudba, obzvláště ta kvartetní, má ve Francii své legitimní místo. Teď by to ještě chtělo více koncertních příležitostí, ale bohužel nabídka a poptávka nejsou, co se týče smyčcových kvartet, ve Francii vždy v souladu. Takže mladým souborům přeju hodně odvahy. 

Jak se historicky zrodilo obsazení smyčcového kvarteta? Je pravda, že s ním přišel Joseph Haydn?

Mnoho čtyřhlasé hudby existovalo již před Haydnem, například Bachovy chorály, v nichž je podle mě ukryto tajemství vyváženého zvuku smyčcového kvarteta a my jim mimochodem věnujeme velkou pozornost. Jsou pro nás jako dát si ráno sprchu nebo si vyčistit zuby. Klidně nad nimi strávíme i hodinu nebo dvě, abychom ozdravili svoje myšlenky a popracovali na přesné, vyvážené intonaci. Haydn tohle všechno načerpal, než položil základy smyčcového kvarteta – demokratického uskupení se čtyřmi zcela rovnocennými hlasy.

V našem rozhovoru výrazně zmiňujete slovo demokracie. V ní vidíte krásu smyčcového kvarteta? V rovnosti hlasů?

V upřímnosti. V tom, že kolegům nesmíte lhát, což s tím souvisí. Nemůžete se schovávat za toho, kým byste chtěl být, ale být tím, kým skutečně jste. Zkrátka musíte být opravdový – v hudbě i jako člověk. Buddhismus říká, že cesta je důležitější než cíl, a totéž platí v kvartetu. Cíl je skvělá věc a my samozřejmě dobře víme, čeho chceme dosáhnout, dnes stejně jako za třicet let. Ale prvořadá je cesta, kterou jako ansámbl půjdeme, protože na ní strávíme většinu času. Proto spolu musíme jednat pravdivě, a proto říkám upřímnost. Ta je základem krásy každého takového uskupení.

Quatuor Ébène vznikl v roce 1999, existuje tedy více než čtvrtstoletí. Máte rodiny a další projekty… Nastavili jste si nějaká pravidla, jak skloubit pracovní a soukromý život?

Postupem času jsme skutečnému životu stále otevřenější, ale v prvních deseti letech, a myslím, že to byl i důvod, proč od nás odešel Mathieu (Mathieu Herzog, violista kvarteta v letech 1999–2014 – pozn. red.), mělo kvarteto absolutní přednost, což bylo pro naše osobní životy dost těžké. Navíc jsme v té době byli „bandou“ čtyř mladíků, kteří žili hodně divokým způsobem. I to byl možná důvod si v jednu chvíli říct, že by to chtělo více serióznosti. Jak se ale chovat seriózně, když jste neustále pod tlakem očekávání? V té době jsme museli nastudovat obrovské množství repertoáru, protože jsme akceptovali vše, co se naskytlo, abychom si vybudovali jméno a kariéru. Dali jsme kvartetu absolutní prioritu, ale vlastně nám to nedělalo dobře. Neuvědomovali jsme si, kam až to může zajít, jaké negativní pnutí to kolem nás může vytvořit. Nakonec jsme dospěli do bodu, kdy bylo nutné začít více přemýšlet o našich koncertních závazcích, abychom byli spokojení. Takže už například nezkoušíme o víkendech, což je poměrně nedávné rozhodnutí, které jsme udělali před čtyřmi nebo pěti lety. Dvacet let úsilí, než jsme se konečně dopracovali k tomu mít volné víkendy! Také jsme si dopřáli privilegium malinko zkrátit zkoušky na čtyři až pět hodin denně. Dříve jsme hráli třeba i osm. Dnes intenzivně cvičíme půl dne a půl dne si necháváme pro samostatnou práci nebo děláme něco jiného. Věnujeme se například administrativě kvarteta a podobným nezáživným věcem, na které je ale nutné udělat si čas. 

Na vašem zatím posledním albu Milestones figuruje ještě Raphaël Merlin. Natáčeli jste ho ale již v době, kdy s vámi hrál nový violoncellista Yuya Okamoto, nebo ne? 

Ne ne, tohle album jsme nahráli, ještě když byl Raphaël naším členem – jako rozloučení; chtěli jsme ho vydat ideálně ještě předtím, než odešel. Pak se ale protáhl střih a montáž, také se dlouho dojednávala autorská práva, až jsme z toho byli nakonec trochu smutní, protože když nahrávka konečně vyšla, byl s námi už rok a půl Yuya. Kvůli němu nám to bylo opravdu líto, že ho vlastně „vítáme“ starým albem. Ale přijal to s ledovým klidem, nenechal nás topit se v obavách a všechno nakonec dopadlo moc dobře. Milestones je jazzové album, protože jazz byl vždy formující součástí našeho extrémně klasického prostředí a Raphaël byl po této stránce pro kvarteto zásadní, protože pro nás tuto hudbu komponoval a aranžoval. Navíc hraje na cello stylem jazzového kontrabasisty, má skutečně tu schopnost zahrát dokonalé pizzicato jako kdyby ho hrál jazzman. Díky němu hrajeme jazz, a tak jsme se s ním chtěli rozloučit projektem, nad kterým by držel ochranou ruku. Vydat tuhle nahrávku bylo velmi emotivní a na druhou stranu velmi uklidňující, protože jsme si dali krásné sbohem. Z jeho odchodu jsme byli všichni velmi smutní, ale rozuměli jsme jeho rozhodnutí. A hudba to všechno řekla za nás, nebylo zapotřebí slov. Raphaël nám chybí. Mně chybí. Možná, že se ho dnes na obědě zeptám, jak to cítí on. Ale myslím, že si byl jistý svým rozhodnutím. Nechtěl už tolik cestovat a měl také mnoho jiných zájmů, kterým se kvůli kvartetu nemohl naplno otevřít, protože nám věnoval sto procent času. On byl ale vždy jako „volný elektron“. Čehokoliv se dotknul, byl v tom kus geniality: skladby, dirigování, sólového hraní, zkusil v tomto ohledu prakticky všechno a potřeboval jít dál. Myslím, že je šťastný ve své volbě. 

Na Pražském jaru uvedete českou premiéru jeho skladby Tetrhappy. O čem to bude?

Myslím, že v ní tak trochu popisuje, jak nás vidí. Už jsem zaregistroval v partituře nějaké ty vtípky! Bude to plné harmonií, jazzu a Henriho Dutilleux, který je pro Raphaëla velkým inspiračním zdrojem. A za vším bude samozřejmě Mingus! (Inspirací k této skladbě se stala jazzová kompozice Self-Portrait in Three Colors jazzového kontrabasisty Charlese Minguse – pozn. red.)

Pojďme se u jazzu ještě chvíli zastavit, protože je to poměrně důležitá součást identity Quatuor Ébène.

Už jako studenti jsme chtěli, aby náš repertoár odrážel také jiné hudební styly, protože každý z nás vzešel z jiné „hudební kolébky“: z jazzu, rocku, popu. Pierre hrál na basovou kytaru v jedné rockové kapele, Mathieu byl chvíli kytaristou a frontmanem funkové skupiny, Raphaël hrál na klavír v jazzovém kvartetu. Všechno tohle utvářelo naši identitu, a nakonec se stalo i naším druhým chlebem, kterým sytíme každodenní tvrdou práci na klasickém repertoáru. A naopak klasika se stala zdrojem inspirace pro jazzové projekty, které jsme chtěli vždycky dělat se stejnou profesionalitou. 

V roce 2020 jste realizovali projekt Beethoven Around the World, v rámci kterého jste natočili kompletní kvartetní tvorbu Ludwiga van Beethovena. Jak jste vybírali destinace?

Přáním bylo zahrát si a natočit Beethovena na více kontinentech, a to i na těch, kde jsme ještě nikdy nebyli. V realitu to pak proměnili naši neuvěřitelní agenti. Velmi komplikované to bylo například s Afrikou. Dojednali jsme projekt v Mali, ale vypukla válka. Zkusili jsme Jihoafrickou republiku, ale také tam vznikly problémy, až jsme nakonec našli možnost uspořádat koncert v Keni díky pomoci francouzského velvyslanectví a několika kulturních institucí. 

Nakonec jste procestovali Severní a Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii, Asii a Evropu. Co vás na vaší cestě nejvíce zasáhlo?

Velmi silnou vzpomínku mám právě na keňské Nairobi, kde jsme hráli ve slamu v jedné škole, v ostrůvku světla obklopeném hrůzou. Zachraňují tam děti před drogami, násilím, smrtí… Touha těch dětí žít je tak obrovská! Mozart je pro ně něco jako zachránce. Když o něm mluvíte, třpytí se jim v očích hvězdy. Pravda, která se děje v okamžiku a je nesmírně silná. Celý život hrajeme v koncertních sálech pro publikum, které si toho cení, které je vzdělané a hudba je mu důvěrně známá, protože tito lidé vyrůstají v určité kultuře. Ale nikdy jsme nezažili publikum jako v Keni. Stáli jsme tam před mladými lidmi, pro které byla hudba otázkou přežití. Tehdy jsem pocítil, jak hluboký má hudba smysl, že je cestou ke svobodě a zachraňuje. To jsem nikdy předtím nezažil. A nikdy předtím jsem se necítil tak blízko Beethovenovu poselství, které chtěl světu předat prostřednictvím své hudby. Stejně mě ve vztahu k lidem zasáhla Austrálie a Nový Zéland, kde jsme něco podobného zažili na maorské koleji. Studenti místní školy nám na přivítanou připravili tanec haka, který úplně naháněl strach! My jsme jim pak na oplátku zahráli Beethovena. Ve Filadelfii jsme točili první disk, takže si vybavuji hlavně velký tlak a mnoho problémů, protože to byl začátek celého našeho dobrodružství. Měli jsme obrovský strach, že nás ten projekt přesáhne. Byl to strašlivý stres. Z Vídně mi zůstala ve vzpomínkách velká únava, protože jsme nahrávali ještě i po koncertě až do půlnoci. Velkým překvapením pro mě byla Brazílie, protože jsem měl pocit, že jsme hráli velice špatně, ale sál byl natolik skvělý, že se všechny problémy schovaly. Takže když jsem si pak nahrávku poslechl, říkal jsem si: „Wow, fantastické!“ Také publikum bylo velmi vnímavé a laskavé. A co ještě chybí? Paříž! Konec naší cesty, domov a poslední disk. Paříž byla momentem zklidnění a uvolnění, protože projekt úspěšně skončil. Zažili jsme opravdu nevídané věci a naše životy se začaly počítat na období před a po Beethovenovi. Beethoven měl utopickou myšlenku, že jednoho dne se všechny lidské bytosti semknou a budou si naslouchat, a my jsme se v našem malém měřítku pokusili tuto zprávu předat světu. 

A my jsme zase moc rádi, že v tom budete pokračovat i v Praze, kde, jak již bylo řečeno, vystoupíte poprvé na Pražském jaru. Jak přijímáte tuto výzvu? 

Tak především je to pro nás velká čest moct se poprvé prezentovat na takto známém festivalu, o kterém nám již vyprávělo mnoho našich přátel a kolegů z hudebního světa. Takže na jednu stranu se moc těšíme a na druhou máme samozřejmě obavy, protože nás pražské publikum ještě nezná a musíme být přesvědčiví! Ale uděláme maximum. Je to jako se sportovci. Před velkým závodem se připravují, trénují a říkají si: „Jdi do toho a ukaž, co v tobě je!“ 

…………….

Hvězda francouzského Quatuor Ébene začala stoupat po vítězství na soutěži ARD v Mnichově v roce 2004. Během následujících dvaceti let soubor koncertoval ve všech prestižních sálech světa od Berlínské filharmonie přes londýnskou Wigmore Hall, Carnegie Hall v New Yorku, Suntory Hall v Tokiu, Labskou filharmonii až po Théâtre des Champs-Elysées v domovské Paříži. Získal také několik mimořádných ocenění: Cenu Belmont 2005, Cenu Borletti-Buitoni Trust 2007 a jako první ansámbl v historii v roce 2019 Hudební cenu města Frankfurt. V roce 2020 natočilo kvarteto zcela jedinečný komplet Beethovenových šestnácti smyčcových kvartetů na pěti kontinentech: ve Vídni, Filadelfii, Tokiu, São Paulu, Melbourne, Nairobi a v Paříži. V diskografii souboru, kterou zdobí ocenění jako Gramophone Award, BBC Music Magazine Award, Midem Classic Award, Choc Classica či Diapason d’Or, jsou dále alba s hudbou Debussyho, Ravela, Bartóka, Mozarta, Dvořáka, Schuberta nebo Henriho Dutilleux. Od počátku jsou součástí repertoáru souboru také crossoverové projekty, jež odráží muzikantskou zkušenost hráčů kvarteta s rockovou a jazzovou hudbou. Tyto žánrové „výlety“ daly vzniknout řadě pozoruhodných nahrávek: Brazil se Stacey Kent a Bernardem Lavilliersem, Eternal Stories, Fiction nebo zatím poslednímu albu Milestones.

Quatuor Ébène hraje ve složení Pierre Colombet (první housle), Gabriel Le Magadure (druhé housle), Marie Chilemme (viola) a Yuya Okamoto (violoncello). V Praze představí své vzácné nástroje z dílny Antonia Stradivariho, Giuseppa Guarneriho a milánského mistra Giovanniho Grancina.