„Tón Shahamových houslí, pokud měly prostor mezi bravurními virtuózními běhy, akordickými ataky a prodléváním ve vzdušném pianissimu, zněl lahodně a stával se stále zřetelněji vroucným.“

„Je ovšem na místě vzpomenout skvělých rad Brahmsova přítele a houslisty Josepha Joachima, který mu při práci na koncertu vnukl nejen kadenci v první větě, ale i ostatní houslistické finesy.“

„Dirigent Lahav Shani vedl orchestr bravurně, škála jeho gest zprvu neohebných, snad více direktivních, byla pro trochu nezvyklá, ale pravda, dirigoval orchestr, ne publikum.“

Nedělní večer v Rudolfinu dne 10. září zhmotnil slova ředitele festivalu Jana Simona, neboť se tam opravdu symbolicky poprvé setkali Dvořák s Brahmsem. Poprvé v plánovaném programu festivalu, kde by mělo zaznít celkem pět skladeb vídeňského velikána. Festival Dvořákova Praha, Dvořákova síň Rudolfina a Brahmsův Houslový koncert – to je stručné shrnutí události. A připojím-li druhou skladbu programu, Symfonické tance Sergeje Rachmaninova, a interprety, Izraelskou filharmonii, dirigenta Lahava Shaniho a houslového virtuosa Gila Shahama, řekl jsem už vše. A podotýkám, že to dopadlo grandiózně.

V programovém bulletinu a na stránkách umělce jsem se dočetl, že Shaham hraje na Stradivariho housle z roku 1699 zvané Hraběnka Polignac, ke kterým mu pomohl fond Rare Violins In Consortium, Artists and Benefactors Collaborative, a také na Stradivárky z roku 1719. V Rudolfinu držel v rukou tmavě červené housle a je známo, že dříve jmenované stradivárky mají světlý červeno-hnědý lak a mladší housle z roku 1719 jsou oranžovo-hnědé. Tak jsem se šel maestra zeptat, třebaže jsem tušil, že o červených houslích už někdy někde zmínka padla. Padla, ale tváří v tvář charismatickému Newyorčanovi jsem se dozvěděl, že je vyrobil Gab´jen, současný americký houslař arménského původu jménem Andranik Gaybaryan. Gil, který se o houslaři dozvěděl od hudebníků z Bostonského symfonického orchestru, mluví o jeho talentu velmi uznale. Gaybaryan vystoupil s Shahamem roku 2022 na Arménském mezinárodním hudebním festivalu v Jerevanu, kde Gil opakovaně hraje na nástroj od Gaybaryana z roku 2017. V roce 2021 tam přednesl Brahmsův houslový koncert, v neděli 10. září poskytl další úžasné provedení tohoto díla na stejný nástroj v Rudolfinu. Slyšeli jsme tedy koncert, který má Shaham léta interpretačně důkladně zažitý z mnoha a mnoha vystoupení. V rozhovoru s Borisem Klepalem přiznal, že ani neví, kolikrát ho hrál, což je ovšem věc marginální. Zajímavější je jeho sblížení s pojetím orchestru a dirigenta.

Izraelská filharmonie nastoupila na podium Dvořákovy síně zdánlivě uvolněně, řekl bych v pohodě, která naznačovala budoucí jistotu. A umělecky suverénně navodila po příchodu koncertního mistra napjaté očekávání, takže když publikum konečně spatřilo rozzářenou tvář Gila Shahama a široký úsměv dirigenta Lahava Shaniho, přišla úlevná katarze. Jakmile orchestr po úvodních smírných taktech Koncertu pro housle a orchestr, op. 77 Johannesa Brahmse razantně nastoupil, hned mi vytanula na mysli slova Hanse von Bülowa, který dílo označil za „koncert proti houslím“. Svědčily by tomu okamžiky převládajícího orchestrálního zvuku, který doprovázel sólový nástroj, ale obavy pominuly hned v dalších pasážích nabitých virtuozitou. Tón Shahamových houslí, pokud měl prostor mezi bravurními virtuózními běhy, akordickými ataky a prodléváním ve vzdušném pianissimu, zněl lahodně a stával se stále zřetelněji vroucným. Kde mohl, tam Shaham udržoval kontakt s publikem a dirigentem, pokyvoval hlavou v orchestrálních pasážích, v krůčcích postupoval při hře k dirigentskému pultu, ke kraji podia a položením ruky na prsa naznačoval svůj niterný vztah k Brahmsovi. Jeho závěrečná kadence v závěru první věty byla velkolepá ve svém pianissimu, které před nesnesitelností napětí zvlídněla sekce smyčcových nástrojů. První větu uzavřel po tomto mystickém dění pětkrát opakovaný finální akord s houslemi v plénu orchestru.

Okouzlující úvod druhé věty naprosto rehabilitoval tradovaný Brahmsův symfonismus houslového koncertu. Legendární prohlášení Sarasateho, kvůli kterému nechtěl koncert hrát, totiž že nechce stát na podiu s houslemi v rukou a poslouchat, že jedinou melodii v adagiu hraje hoboj, jsem správně pochopil v tu chvíli, kdy se ozvala. Jak by musel tento famózní sólista trpět, kdyby takovou božsky velebnou krásu nehrál on jako první, ale až poté co by hobojistu vynesla do nebe. Shaham je ale skromný a empatický umělec a hlavně miluje Brahmse, takže jsme tento kompoziční dar mohli prožít v plné kráse a odevzdání vrcholného umění hudbě a publiku. Je ovšem na místě vzpomenout skvělých rad Brahmsova přítele a houslisty Josepha Joachima, který mu při práci na koncertu vnukl nejen kadenci v první větě, ale i ostatní houslistické finesy. Brahms nazval tuto větu, kterou nahradil původní dvě části ve čtyřvěté koncepci díla, „slabým adagiem“. Byl to známý neruda, a tak za tím zříme jen nevoli, že musel opustit svou ideu a dát prostor houslím, které v tomto trojdílném, líbezném hudebním intermezzu skýtají emočně cenný zážitek.

Ve třetí energické větě s veselým hlavním tématem, dvojhmaty a rytmizovanými melodickými postupy, slyšíme ten Brahmsův symfonismus, který byl koncertu předhazován. Tam, kde se komorní sólistické vstupy střídají s velkým orchestrálním zvukem a kde housle více vidíme než slyšíme. Zejména v závěru skladby, která je ukončena třemi akordy v D dur. Dirigent Lahav Shani vedl orchestr bravurně, škála jeho gest, zprvu neohebných, snad více direktivních, byla pro trochu nezvyklá, ale pravda, dirigoval orchestr, ne publikum. Až na jednu výjimku ve finálním aplaudování na konci koncertu. Gil Shaham byl bouřlivým potleskem vyvoláván až ke kýženému přídavku, který zahrál spolu s dirigentem zasednuvším ke klavíru. Ten stál na pravé straně podia za orchestrem a čekal na svou příležitost v další skladbě programu. Hráli Krásný rozmarýn od Fritze Kreislera. Ani poté potlesk neustával, a tak přidal Shaham Gavotte en rondeau z Partity pro sólové housle č. 3 E dur, BWV 1006 Johanna Sebastiana Bacha.

Druhou část večera naplnily Symfonické tance, op. 45 Sergeje Rachmaninova. Lahav Shani zahájil první tanec Non allegro, s citací autorovy první symfonie, energicky s vystřelovanými impulzívními gesty. V následujícím volnějším tempu lyrického charakteru, s dominancí dřevěných žesťových nástrojů, měl sólo altový saxofon, často byla traktována flétna, zněla arpeggia harfy, basklarinet a bicí nástroje. Rytmicky vedené pasáže střídal vláčný pohyb smyčců, proměňovala se dynamika. Druhý tanec v přerývaném a tempově proměnlivém valčíkovém rytmu byl zabarven zvukem žesťových nástrojů s dusítky a v úvodu protkám nástrojovými sóly pro housle či hoboj. Třetí věta tempově dotvořila obraz celku. Její partitura využívá i zde autorových dřívějších skladeb. Středověkou sekvenci Dies irae, traktovanou krátce po zahájení věty, citoval už dříve v mnoha svých kompozicích. A je zde také zpěv Blahoslavený jsi, Pane z jeho Celonočních vigilií. Finale, za plného zvuku orchestru s bicími nástroji a lesku žesťů, uzavřel rázný akord s přeznívajícím chvěním tělesa gongu. Při potlesku nadšeného publika, po postupném vyzdvihování jednotlivých sólistů a instrumentálních skupin, obrátil se náhle Lahav Shani, šéfdirigent a umělecký ředitel Izraelské filharmonie, do hlediště a stejným gestem zdvihl ze sedadel i publikum. Izraelští filharmonikové přidávali nejprve úryvek ze suity Romeo a Julie od Sergeje Prokofjeva a na závěr – kdo by si to troufl? – přidali v pizzicatu smyčců Anenskou polku Johanna Strausse.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská