„V oratoriu Theodora ožívají hluboké lidské emoce, založené na vzájemné lásce a respektu, které ústí do smrti jako největší hodnoty života.“

„Režie Stefana Herheima, současného intendanta Theater an der Wien, překvapila úměrností, vycházející z emočního hnutí postav a koncepční prací se sborem.“

„Scéna se po celou dobu trvání příběhu nemění, je stále stejně funkční, ať se příběh odehrává ‚v katedrále, či v katakombách‘.“

Theater an der Wien uvedlo 19. října další premiéru. Tentokrát bylo vybráno oratorium Georga Friedricha Händela Theodora na libreto Thomase Morella. Recenzované představení, konané jako první repríza 21. října, bylo na špičkové úrovni a bylo euforicky přijato publikem.

Z dvaceti tří oratorií, které napsal Georg Friedrich Händel, je Theodora předposlední a měla premiéru v roce 1750. Velkému ohlasu se netěšila a nedočkala se ani při dalších uvedení. Zdá se, že její poselství jsme schopni chápat až dnes, v době proměny hodnot a hledání kořenů naší civilizace. Střet kultury římské despocie s vizionářskou naivní blouznivostí prvních křesťanů, již neváhali pro svoji víru zemřít, má své konotace i v dnešní době. V oratoriu Theodora ožívají hluboké lidské emoce, založené na vzájemné lásce a respektu, které ústí do smrti jako největší hodnoty života.

Realizace se ujal režisér Stefan Herheim, hudební nastudování a provedení řídil dirigent Bejun Mehta. Autorkou scény je Silke Bauer, kostýmy vytvořila Gesine Völlm. V stěžejních rolích vystoupili jako Theodora Jacquelyn Wagner, jako Didymus Christopher Lowrey, Septima zpíval David Portillo, Irenu Julie Boulianne a Valense Evan Hughes. Zpíval Arnold Schoenberg chor se sbormistrem Ervinem Ortnerem, hrál La Folia Barockorchester.

Režie Stefana Herheima, současného intendanta Theater an der Wien, překvapila funkčností a úměrností, vycházející z emočního hnutí postav, koncepční prací se sborem, který se ústrojně zapojuje do dění, má neustálý pohyb, byť jen jako pantomimu, včetně účinných střihů s využitím stronza. I když hudebně jsou zachovány árie da capo a jednání postav je střídmé, děj neztrácí na napětí a mysl diváka je stále více vtahována do příběhu, který vrcholí hudebním veletokem. Jediným centrálním prvkem, využitým k akcím, je kulečníkový stůl. Všechny akce do sebe zapadaly a dohromady fungovaly přirozeně a přesvědčivě. Jen snad ten anděl s křídly a v obleku, stojící na úplný závěr představení na střeše nad vším, s hořícím ohněm v rukou, byl poněkud mimo styl představení.

Hlavním hybatelem dění i mysli posluchače je hudba. Melodická a laskavá, dramatická i polyfonní, s dlouhými kantabilními plochami a áriemi da capo, běžící neustále jako nezachytitelný čas. Drážďanský La Folia Barockorchester s koncertním mistrem a zakladatelem Robinem Peterem Müllerem, hrál na originální barokní nástroje s podmanivou měkkostí, hutným souzvukem a obdivuhodnou intonační jistotou. Dirigent Bejun Mehta vedl orchestr s citem pro barokní senzitivitu i pro potřeby pěvců. Sám působí i jako kontratenorista a svoje pěvecké zkušenosti zúročoval při práci se sólisty. Smysl pro dlouhé fráze a pro kantabilní pěveckou linku uplatnil i v ansámblových scénách a vytvářel široké plochy, gradující do efektních závěrů. Sborové scény, ve kterých účinkoval Arnold Schoenberg Chor, připravený sbormistrem Erwinem Ortnerem, byly neobyčejně plné, s kompaktním zvukem, zachovaným i při neobvyklých hereckých kreacích sboru.

Práce s protagonisty ze strany režie je ve stejném modu. Uměřené jednání, vztahy mezi partnery jsou jen v náznacích, postavy mají dostatek prostoru pro pěvecké výkony. Všechny jsou to beze zbytku vynikající, skvělé hlasy s perfektní technikou, s jasnou barvou, nesoucí se do publika volně a s krásným volumenem. Platí to pro představitelku Theodory Jacquelyn Wagner, s kulatým, měkkým a nosným sopránem, schopným niterného výrazu. Pěvkyně je přesvědčivá i mimickým vyjádřením, které v první části převažuje nad pěveckým. Její přítelkyně Irena je psána pro alt, zpívá ji Julie Boulianne, malá vzrůstem, ale s objemným, hutným a barevným altem. Přítel Didymus je role pro kontratenor a Christopher Lowrey předvedl pevný hlas s neobvykle barevným témbrem. Jeho přítel Septimius v podání Davida Portillo zpíval znělým tenorem a oba hlasy se obdivuhodně barevně pojily. Z této čtveřice se vyčleňoval Valens, jehož představoval Evan Hughes. Jeho bas zněl tvrdě a nekompromisně, což konvenovalo roli římského diktátora. Všechny hlasy odpovídaly charakterům svých postav a společně vytvářely dokonalou barevnou souhru.

Na inscenaci nejprve zaujala scéna Silke Bauer, obrovský prostor vídeňského Café Central, kde se odehrává v současných kostýmech Gesine Völlm příběh, korespondující na první pohled například se situací v době nastupujícího nacismu. Scéna se po celou dobu trvání příběhu nemění, je stále stejně funkční, ať se příběh odehrává ‚v katedrále, či v katakombách‘. Dává prostor především hudbě a jednání postav a situaci podkresluje. Hlavním motivem pro jednání postav a změnu jejich chování je svlékání. Postavy jsou zaměstnanci kavárny, oblečení do uniforem číšníků, což z nich činí podřízené osoby. Zbavení se šatů je totéž jako zbavení se stigmatu. Ve spodním prádle nejsou postavy směšné, ale naopak dostávají svoji pravou identitu a získávají svobodu. Výměna šatů je také způsob záchrany pro Theodoru. Příběh je z Antiochie za dob císaře Diokleciána, kdy římský místodržící Valens nařídí, aby každý člověk v den oslavy narozenin boha Jupitera přinesl, pod trestem smrti, nějakou oběť. Římský voják Didymus proti dekretu protestuje, jeho přítel Septimius s ním sympatizuje. Theodora je členkou křesťanské sekty a je na protest připravena opustit tento svět, neboť považuje smrt ne za trest, ale vykoupení. Její přítelkyně Irena jí pomáhá v nastalé těžké situaci. Valens přichází totiž s trestem daleko horším než smrt. Odsuzuje Theodoru k potupě, má se stát prostitutkou a sloužit římským vojákům. Didymus ji chce zachránit a ve vězení si s ní vymění šaty a umožní jí tak útěk. Ale není kam utéct, Valens oba odsuzuje k smrti. Hlavním hybatelem a poutem mezi čtyřmi přáteli je láska, ne tělesná, ale ve smyslu duchovního spojení – po celou dobu děje si je dávají najevo. Tohle poselství je silné a srozumitelné a jistě také přispělo k euforickému přijetí inscenace.

Foto: Monika und Karl Forster