„Dialog koncertního mistra violoncell a flétnistky naplnil při interpretaci Fibicha síň takovou dávkou vřelosti, že by bylo vhodné do něčeho ji posbírat, uschovat a užít si ji ve chvílích, kdy člověku není nejlépe.“

„Prolínání jednotlivých Dvořákových motivů si Petr Altrichter opět vrchovatě užil – a s ním i všichni ostatní.“

„Hradečtí filharmonici se do Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů opřeli s náležitou vervou a vtělili jí barevný mnohovrstevnatý zvuk.“

Filharmonie Hradec Králové zakončila ve čtvrtek 5. prosince cyklus koncertů věnovaných Roku české hudby večerem nazvaným Symfonie radosti. Šlo o výstižné pojmenování – nejen z důvodu zařazení Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů, ale rovněž pro angažmá Petra Altrichtera. Jen málokterý český dirigent totiž dokáže vyjadřovat a předávat ze svého stupínku radost tak spontánně, bezelstně a upřímně.

Zatoužil jsem po tom již při úvodní skladbě koncertu, Selance pro orchestr V podvečer op. 39 Hud. 306 Zdeňka Fibicha. Bylo mně, spolu s ostatními posluchači v Sále Filharmonie, dáno sledovat nejen poctivě nazkoušené provedení důvěrně známé kompozice, do detailu vybroušené a udivující přirozenou vřelostí, ale zároveň pohledy členů orchestru upírající se na muže před nimi. V jejich tvářích se objevovala pozornost, obdiv, hravost i radost. Dirigent Petr Altrichter požívá v řadách českých muzikantů vzhledem ke svým zkušenostem zaslouženou úctu, ale i přirozenou touhu po spolupráci, opírající se o jeho takřka nebeskou empatii, vyjadřovanou při práci každičkým pohybem těla či gestem.

Litoval jsem, že v Hradci Králové nemají emporu jako v pražském Obecním domě a Rudolfinu, tak moc jsem chtěl být účasten obrázku, jehož se dostávalo hráčům. Z hlediště bylo vidět do maestrovy tváře jen tu a tam, když se natočil ke skupinám po svém boku. Ale i to stačilo, Altrichterův pověstný temperament zafungoval naplno a strhl všechny přítomné k nadprůměrnému výkonu (pokud jde o orchestr) a pozornému poslechu (jsem přesvědčen, že většinu návštěvníků). Zvláštní ocenění pak z tělesa na pódiu zaslouží koncertní mistr violoncell a flétnistka, jejichž dialog naplnil síň takovou dávkou vřelosti, že by bylo vhodné do něčeho ji posbírat, uschovat a užít si ji ve chvílích, kdy člověku není nejlépe. Petr Altrichter přitom na orchestr nijak netlačil, výsledkem jeho nenapodobitelných gest byla vlastně nenápadná hra, slušící idylické skladbě nejlépe.

Je jen dobře, že v rámci Roku české hudby „znovuobjevují“ dramaturgové i dílo Zdeňka Fibicha, ačkoli roky svého narození a úmrtí mezi jeho „oficiální“ autory de facto nepatří. V Hradci Králové pro popularizaci tvůrce, jenž prožil část svého dětství ve východních Čechách, udělal svého času dost již bývalý šéfdirigent Ondřej Kukal, kéž by na jeho úsilí bylo navazováno pravidelně a častěji!

Jména dalších dvou skladatelů, z jejichž nepřeberných studnic skladeb královéhradecká filharmonie čerpala při tvorbě programu finálního večera jubilejního roku, pak již nepřekvapila. Antonín Dvořák byl zastoupen Suitou A dur op. 98b B 190, překypující půvaby vycházejícími ze spojení autorova bytostně českého fundamentu a hudebních podnětů černošského, respektive indiánského obyvatelstva, jak je vnímal během pobytu na zámořském kontinentu. Prolínání jednotlivých motivů si Petr Altrichter opět vrchovatě užil – a s ním i všichni ostatní. Posluchačům nabídl volnější a uměřenější tempa, což mu ovšem nebránilo dokonale odlišit kontrastní polohy a pochopitelně opět zdůraznit přechody patřičnými gesty. Takže došlo i na jakýsi symbolický, avšak zajisté upřímně míněný polibek na dálku, vyjadřující dotyčné(mu) pochvalu za procítěnou interpretaci.

V Symfonii č. 4 H 305 Bohuslava Martinů z roku 1945, kdy skončila druhá světová válka, je radost bez jakékoli diskuse patrná. Úvodní věta Poco moderato vyjadřuje tehdejší autorovo uvolnění a optimismus zcela otevřeně, bez zábran. Hradečtí filharmonici se do ní opřeli s náležitou vervou a vtělili jí barevný mnohovrstevnatý zvuk. Petrovi Altrichterovi se následně podařilo udržet i lyrickou polohu Scherza, do níž sice tu a tam pronikají prvky vzbuzující hektickou úzkost, leč optimismus vítězí, čemuž odpovídá elegičtější nálada následující části Largo a zejména hutný, téměř až veselý charakter finále Poco allegro. Hudba Bohuslava Martinů je rovněž výslednicí jeho ryzí českosti a zároveň akceptace kosmopolitního přístupu, to podtrhuje její nadčasovost a univerzální použitelnost, i když v případě této symfonie je nutno brát v potaz společenské a historické okolnosti jejího vzniku. Je-li zahrána tak, jak se to podařilo pod pozorným vedením dirigenta v Hradci Králové, přináší věru nezapomenutelný zážitek.

A tak jsem nakonec uznal, že zůstat na svém místě v hledišti také stálo za to. Člověk se mohl koncentrovat na poslech a ten rozhodně nezklamal. Královéhradecké rozloučení s Rokem české hudby proběhlo v důstojné atmosféře a naplnilo záměr stát se událostí v radostném duchu.

Foto: FHK / Michal Dědič