„Kdo čekal tradiční model spočívající na formálně striktně koncipovaných skladbách známých či méně známých jmen barokní hudby, byl zřejmě hodně překvapen.“

„Solamente naturali a Barokksolistene dohromady sestavili těleso o počtu pouhých devíti muzikantů, ale jejich zvuk byl místy tak mohutný, vrstevnatý a vášnivý, jako by před lidmi seděl velký orchestr.“

„Nezáleží na tom, v jakém čase se nacházíme. Stejně to nemůžeme změnit. Důležité je, jestli se dovedeme radovat z toho, co hudba přináší.“

Svůj jedenáctý ročník letos Olomoucké barokní slavnosti otevíraly nekonvenčním způsobem. Prestižní hudební a divadelní festival zahájily soubory Solamente naturali ze Slovenska a Barokksolistene z Norska. Název koncertu One Music není nutné překládat. Sluší se jen dodat, že premisa „hudba je jen jedna“ byla toho večera dokonale naplněna.

Hudba a její melodie nás provází po celý život. Často nevíme, jak jsou vlastně staré, ani odkud pocházejí. Spojené soubory Solamente naturali a Barokksolistene v olomouckém Arcibiskupském paláci rozezněly hudbu barokní éry, která má několik společných rysů. Prezentované kompozice se nachází převážně v Uhroveckých sbírkách z let 1720, 1730 a 1742. Barokní skladby na koncertě doplnila díla současných autorů navazující na lidové barokní tradice aktuálními vyjadřovacími prostředky.

Kdo čekal tradiční model spočívající na formálně striktně koncipovaných skladbách známých či méně známých jmen barokní hudby, byl zřejmě hodně překvapen. Devítičlenný ansámbl od prvních tónů rezolutně ukázal, co myslí formulací „One Music“. Úvod koncertu vyplnilo iniciační preludium, jehož meditativní táhlé tóny podvědomě známe z různých oblastí folkloru. Reprezentovaly je vláčné basové prodlevy kontrabasu Johannese Lundberga, nad kterými kroužily sólové linky houslí.

Na „intro“ bezprostředně navázaly živelné uherské a norské taneční melodie. Jednu z nich uvodil norský perkusionista Helge Norbakken úchvatnou improvizací, do níž jako rytmický prvek zapojil svůj vlastní dech. Tento okouzlující postup Norbakken využil také v dalších skladbách, které doprovodil svou vynalézavou hrou. Sólové party obstarali vedoucí obou ansámblů, houslisté Miloš Valent (Solamente naturali) a Bjarte Eike (Barokksolistene). Oba se předvedli jako špičkoví interpreti a perfektně sehraní kolegové, kteří své nástroje umí rozeznít lidovým i klasickým způsobem.

Valent se během koncertu ujal i průvodního slova, kdy vysvětlil dramaturgii a společné vnímání hudby. V pojetí „One Music“ není barokní hudba chápána jako uzavřené projevy jednotlivých národností, ale jako živá komunikativní díla, jež jsou výsledkem synergie různých etnických skupin. Nezáleží na tom, v jakém čase se nacházíme. Stejně to nemůžeme změnit. Důležité je, jestli se dovedeme radovat z toho, co hudba přináší.

Několikrát se sólově představil i Ján Kružliak, který housle střídal s mandolínou, přičemž na oba nástroje hrál virtuózně. Cimbál a rozličné lidové dechové nástroje poutavě rozezněl multiinstrumentalista Jan Rokyta, jehož schopnost hladce zapadnout do jakéhokoli hudebního stylu je obdivuhodná. Čerstvý závan svěžího větru do staré hudby zprostředkovaly klávesy, na které hrál Hans Knut Sveen. Jeho basso continuo počítalo se zvukem cembala a akordeonu, norský hráč se nezalekl ani elektronických prvků, které v živelné interpretaci vyzněly přirozeně a konsekventně.

Jména skladatelů jako Michal Paľko a Ion Balke nejsou příliš známá, přesto jejich kompozice dokázaly současnými i tradičními prostředky upoutat tak, že odezva publika byla pokaždé velmi hlasitá a dlouhá. Přitom se hudba mnohokrát dostala za zenit klasických pravidel, když připomínala témbrovou hudbu, minimalismus a musique concrète. Jindy zase evokovala populární fúzi klasiky, folkloru a jazzu. Kompozice působily kompaktně, přesvědčivě a měly přirozenou logiku vývoje: od meditativních souzvuků přes projevy nespoutané euforie až k smutku a melancholii vedla jediná společná cesta.

Za nejsilnější momenty koncertu osobně považuji svobodné mísení „akademického“ a „neortodoxního“. Spontánního a přesně organizovaného. Výstižně to demonstroval Bjarte Eike během poslední skladby, kdy oba principy střídal jako jin a jang bezprostředně za sebou. Velký respekt si zaslouží rozsáhlá improvizace kontrabasisty Lundberga, jehož excelentní hra během častých proměn metrického pulzu byla tmelem celého souboru. Pro úplnost dodejme ještě violoncello Kristíny Chalmovské, která využívala i kytarový způsob držení nástroje a spolehlivou violu Petera Vrbinčíka.

Slabší místa se tentokrát hledají jen obtížně, osobně by mi možná vyhovovalo více koncepční průvodní slovo. Během koncertu se stalo, že na sebe jednotlivé kompozice navazovaly bez přerušení. Nebylo jasné, o jakou skladbu se jedná. Miloš Valent i Jan Rokyta jsou fascinující vypravěči, mohli by své osobité vnímání hudby využít také k moderaci a tím i pohodovější orientaci posluchačů.

Z koncertu člověk obvykle odchází s různými pocity. Nejčastěji snad převládá spokojenost. Ze zahajovacího koncertu Olomouckých barokních slavností jsem si osobně odnesl kromě spokojenosti euforii, radost a spoustu viditelných a slyšitelných úsměvů. Jediné co tentokrát chybělo, byla nuda a předvídatelnost.

Solamente naturali a Barokksolistene dohromady sestavili těleso o počtu pouhých devíti muzikantů, ale jejich zvuk byl místy tak mohutný, vrstevnatý a vášnivý, jako by před lidmi seděl velký orchestr. Hudebníci strhli intenzitou hry i prožitku, jednomyslnou souhrou a lehkostí provedení. Tato cesta je inspirativní, tvořivá a pochopí jí úplně každý. One Music v prezentovaném pojetí dává smysl, protože dělá svět pestřejší jen přirozeným kontaktem a nenásilnou spoluprací. V překrásné akustice arcibiskupského sálu neměla hudba k obecenstvu dalekou cestu; možná proto nikdo příliš nespěchal domů. Zasloužený a vděčný potlesk muzikanty nadobro vyprovodil z pódia až po přídavku.

Foto: Panda Foto – Daniel Berka