„Ve skladbě Č. 36 – ‚NONcert pro lesní roh‘ Richarda Ayrese jde o hudbu svým způsobem programní, respektive o její vtipnou a nekompromisní karikaturu. A zároveň o podívanou scénickou.“

„Dirigent Chuhei Iwasaki s Filharmonií Hradec Králové prokázal smysl pro dramatičnost i nejednoznačnost situace.“

„Teď již jde jen o to, aby se z provedených skladeb nestaly po českých premiérách hned derniéry. Přítomnost rozhlasových mikrofonů však v tomto směru dává naději.“

Vyvrcholením devatenáctého ročníku Hudebního fóra Hradec Králové, festivalu soudobé zahraniční orchestrální tvorby uváděné v českých premiérách, se stal v pátek 3. listopadu třetí koncert, tematicky zaměřený na skladby související s operami tří současných skladatelů, pojmenovaný ovšem po „koncertantním“ dílku uvedeném v jeho středu a výrazně využívajícím divadelních prvků. Publiku v Sále Filharmonie Hradec Králové, ale i posluchačům Českého rozhlasu D-dur, se tak dostalo vzácné možnosti seznámit se s kompozicemi, jejichž živých provedení se zřejmě vyskytne v našich končinách jako příslovečného šafránu i v blízké budoucnosti. Ve všech případech přitom šlo o hudbu sdělnou a posluchačsky vstřícnou, což dokázalo její vřelé přijetí vyjádřené nadšeným, upřímným a dlouhotrvajícím potleskem auditoria. V dobrém světle se opět předvedla domácí Filharmonie Hradec Králové, jejíhož řízení se tentokrát ujal v Česku již řadu let trvale usazený dirigent japonského původu Chuhei Iwasaki.

Program večera byl zahájen zostra. Balábile, tři tance pro dva orchestry německého autora Detleva Glanerta vycházejí z jeho opery Oceana z roku 2019 a jsou založeny na kontrastním projevu dvou přítomných hudebních těles. Zatímco velký orchestr s rozmáchlou intimitou vyjadřuje vnitřní pocity titulní hrdinky opery, oddělené sexteto hráčů na jeho boku virtuózně předvádí stylizovanou taneční muziku. Výsledný tvar je uhrančivý a Chuhei Iwasaki jeho udržením v přijatelné poloze prokázal smysl pro dramatičnost i nejednoznačnost situace. Uřídit tenhle zdánlivý chaos určitě nebylo jednoduché, o to více se však mohl opájet posluchač. Brilantně vyzněla především část valčíková, jež rozhodně nebyla pouhou evokací oblíbeného žánru, své kouzlo však měly i skotská polka a kvapík. Návštěvníci koncertu si během necelých patnácti minut vychutnali i dokonalou baletní performanci Jana Jiráka podle konceptu a choreografie Adama Halaše spoluvytvářející působivý umělecký zážitek.

Hned několika pozoruhodnostmi oplývá půlhodinová skladba Č. 36 – „NONcert pro lesní roh“ (dá se přeložit jako „nejistý“ koncert) britského skladatele Richarda Ayrese dokončená v roce 2002. Jde vlastně o hudbu svým způsobem programní, respektive o její vtipnou a nekompromisní karikaturu. A zároveň o podívanou scénickou, neboť sólista se pohybuje po několika místech hracího prostoru, přičemž především v první části díla ke svým rychlým přesunům, kdy hraje ozvěnu sama sebe, musí vyvinout poměrně značné úsilí. Švýcarský hornista Olivier Darbellay si s nelehkým úkolem poradil impozantně, jeho pobíhání po scéně působilo až rozverně, byť zajímavý autorský nápad nakonec neobsahuje očekávanou pointu, stejně jako postávání před branami (zastoupenými zde zcela obyčejnými reálnými dveřmi instalovanými vedle doprovodného orchestru) ve druhé části skladby, v níž překvapivě přebírají hlavní roli jiné nástroje, úchvatný je například part dvou harf. Působivé finále obsahuje zásadní zcizovací prvek, sólista jako by se zcela vytrácel, neboť na něm zas tak moc nezáleží. Na výkonu interpreta to ovšem nic neubírá, jeho lesní roh stále zní s neochvějnou hráčskou jistotou a porozuměním pro všechny autorem předepsané záludnosti.

Jake Heggie patří ve Spojených státech amerických k zavedeným operním autorům a jeho Mrtvý muž přichází, jímž letos newyorská MET zahajovala svou sezonu a který byl také živě přenášen do kin v České republice, je v posledních dvaceti letech za oceánem vůbec nejhranějším soudobým hudebně-dramatickým dílem. Ve zmíněném přenosu z New Yorku se tvůrce před čtrnácti dny sám charakterizoval jako skladatel sázející na lyriku. Suita z jeho opery Moby Dick z roku 2017, aranžovaná Cristianem Măcelaru, jeho slova plně potvrzuje. Sál na dvacet minut ovládla převážně poetická hudba evokující plavbu na moři, do níž zvolna vstupují dramatické prvky. Dirigent zvolil mírné tempo, v příslušných okamžicích ale neváhal zdůraznit napětí a následné vzedmutí energie. Na orchestru bylo patrné, že s tím nemá sebemenší problém. Jednotlivým nástrojovým skupinám se s přehledem dařilo nahrazovat původně napsané árie a ansámbly a vytvářet dojem osudové cesty kapitána Achaba a jeho posádky za bílou velrybou.

Na úplný závěr letošního královéhradeckého festivalu zazněla Rapsodie Steva Jobse amerického kompozitora Masona Batese, využívající prvky z jeho opery (R)evoluce Steva Jobse s vročením 2021. V té se objevují i motivy swingové muziky, při níž si na své přijdou členové dechové sekce orchestru, pozadu za nimi nezůstávají ani bicisté. Chuhei Iwasaki však dal i v tomto případě dostatečný prostor všem hráčům orchestru a na ploše deseti minut vytvořil poutavý sled epizod naplněný kontrasty a řadou nápadů.

Devatenáctý ročník Hudebního fóra Hradec Králové prokázal smysl a životaschopnost tohoto jedinečného festivalu. Nápaditá dramaturgie lákala i letos posluchače a je sympatické, že mezi nimi přibývá mladých lidí. Pořádající těleso se do nastudování skladeb pouští s velkým úsilím a dnes již také s řadou zkušeností, které jsou i v celorepublikovém měřítku k nezaplacení. Teď již jde jen o to, aby se z provedených skladeb nestaly po českých premiérách hned derniéry. Přítomnost rozhlasových mikrofonů však v tomto směru dává naději.

******

Foto: Jaroslav Klinský