„Dílo Petr Wajsara klade značné nároky na moji dirigentskou přípravu a jistě nebude snadné ani při provedení sólového partu.“

„Velice rád bych někdy poměřil síly s některou ze symfonií Bohuslava Martinů.“

„Všechno v životě má ale svůj začátek i svůj konec, takže jsem se rozhodl, že příští festivalový ročník hannoverských Kunsfestspiele, pro mě desátý, bude zároveň mým posledním.“

Roku 2005 vydal stejnojmennou knihu, v níž skládá hold skladatelům 20. století. Před čtenářem defilují Luigi Nono, Charles Ives, Karlheinz Stockhausen a další. Že k nim má sedmašedesátiletý dirigent a múzický manažer, ale také klavírista a muzikolog, hannoverský rodák Ingo Meztmacher blízko, nepřekvapí. Vždyť svoji pódiovou kariéru zahájil jako jeden z protagonistů německého souboru Ensemble Modern, zaměřeného na interpretaci soudobé hudby. Bohatou mezinárodní kariéru, ve které ovšem se nezříká ani nastudování děl klasiků od Beethovena přes Verdiho či Čajkovského po Dvořáka, následně zahájil roku 1988. A úspěšně trvá dodnes. Právě začínající sezóna zavede činorodého Metzmachera do Labské filharmonie, milánské Scaly, ale ještě předtím dvakrát do Rudolfina na Dvořákovu Prahu.

Maestro, první z vašich dvou pražských koncertů se odehraje 19. září, druhý o pět dní později. Setrváte zde po celou dobu?

Aby ne! Budeme mít co zkoušet, protože ve druhém ze zmíněných večerů, který je zároveň festivalovým epilogem, se pod mojí taktovkou představí Česká studentská filharmonie. A s ní tři mladí, ale zároveň už ostřílení sólisté, houslistka Alexandra Conunova, cellista Pablo Ferrández a klavírista Dmitry Shishkin. Společně předneseme slavný Beethovenův Trojkoncert pro tyto nástroje a orchestr. Po něm pak, symbolicky na úplný závěr Dvořákovy Prahy, zazní Mistrova Symfonie č. 8 „Anglická“.

Také na prvním z vašich koncertů si v podání České filharmonie a sólisty Václava Petra vyslechneme skladbu určenou pro violoncello s doprovodem orchestru. Jedná se o shodu okolností anebo o skrytou poctu vašemu otci, který byl respektovaným členem Mnichovské filharmonie, první cellista Rudolf Metzmacher?

Vidíte, to mě ani nenapadlo, ale když o tom mluvíte, získávají pro mě moje pražské večery další náboj… Jejich dramaturgie nicméně vznikla tradiční cestou, tedy díky návrhům, které předložilo vedení České filharmonie. A následně dohodou o tom, co přesně a s kým a v jakém pořadí budeme hrát. Rád bych ovšem v této souvislosti upozornil na jednu ze tří skladeb, kterou diváci uslyší 19. září. Jedná se, pokud se nemýlím, o světovou premiéru ryze soudobé skladby českého autora Petra Wajsara, který bude jejímu provedení osobně přítomen. Dopředu nechci příliš prozrazovat, ale přiznávám, že dílo klade značné nároky na moji dirigentskou přípravu a jistě nebude snadné ani při provedení sólového partu. Už její název Violonceloops napovídá cosi o neobvyklosti této skladby. Nemám ovšem sebemenších pochyb, že se s ní Václav Petr, který navzdory svému mládí vede cellovou sekci vašeho prvního orchestru, vyrovná na výbornou.

Ještě předtím, úvodem koncertu, ovšem zazní jímavá skladba Bohuslava Martinů Památník Lidicím, o které se ve festivalovém programu trefně píše, že „hluboký respekt k obětem vypálených Lidic jako by nahradil minutu ticha za všechny, kteří zbytečně umírají v současných válkách“. Vnímáte to, Maestro, podobně?

Samozřejmě. A ještě k tomu jako Němec, který v sobě nikdy zcela nepotlačí pocit viny za to, čeho byli schopni mnozí z našich předků. Navíc se nesmírně těším na to, že budu moci dirigovat alespoň nevelkou část z odkazu Bohuslava Martinů, s jehož dílem jsem se dosud na pódiích bohužel příliš nesetkával. A velice rád bych někdy poměřil své síly s některou z jeho symfonií.

Jistě by to bylo obohacením vašeho úctyhodně širokého porfolia, ve kterém kromě památného provedení Šesté symfonie Hanse Wernera Henzeho najdeme například záznam představení opery Vojcek Albana Berga, který přiměl recenzenta BBC Music Magazine k ódě na váš „bezprecedentně přesný, ale přitom jiskřivý výkon“…

Dirigent nikdy nic nedokáže bez skvělých sólistů, pěveckého sboru a orchestru. V tomto, ale v řadě jiných případů jsem těžil ze zázemí hamburské Státní opery a tamního symfonického orchestru, které jsem měl tu čest řídit jako generální hudební ředitel od roku 1997 po dalších sedm let. A často jsem spolupracoval s vynikajícím operním režisérem Peterem Konwitschnym. Rád dodnes vzpomínám i na naše dnes už legendární novoroční koncerty, bylo jich v letech 1999 až 2004 celkem pět. Vzepřeli jsme se při nich obvyklému pojetí, které bývá spíš rozverné, a vydali se objevnějším směrem. Což myslím zřetelně dokládal už jejich název, který zněl Kdo se bojí hudby 20. století? 

Až vejdete na pódium Dvořákovy síně pražského Rudolfina, vstoupí tam s vámi bezpočet zkušeností, které jste nabyl vedením různých institucí i hudebních či operních těles. Působil jste jako šéfdirigent orchestru Nizozemské národní opery v Amsterodamu; stejnou roli, navýšenou o pozici uměleckého ředitele, jste zastával v letech 2007 až 2010 v berlínském Deutsches Symphonie-Orchester; kromě toho jste jako hostující dirigent hudebně nastudoval řadu operních produkcí. Namátkou ve Vídeňské státní opeře či v pařížské Národní opeře, ale také na festivalech od Salcburku po Aix-en-Provence. Řídil jste filharmoniky v Berlíně i ve Vídni, v Clevelandu i v Chicagu. Co z tohoto výčtu vás výjimečně inspirovalo, obohacovalo?

Svoji odpověď rozdělím, dovolíte-li, do dvou částí. Odjakživa mě láká samotný koncept koncertů coby přímého setkávání s diváky, bezprostředního kontaktu mezi pódiem a hledištěm, mezi muzikanty a jejich příznivci. Víte, můj tatínek, ročník 1906, vzpomínal na své útlé mládí, kdy u nich doma nebyl ještě rozhlasový přijímač, o gramofonu ani nemluvě. Jediná hudba, která k němu doléhala, byla ta, kterou slýchal v provedení svého otce, učitele hudby Augusta Metzmachera. Tedy napřímo. A později ji dychtivě přijímal v koncertních síních, kam ho rodiče brali s sebou. Dnes jsme zavaleni, doslova bombardováni nejrůznější hudbou, často spíš hudebním smogem, který k nám doléhá z nejrůznějších technických vymožeností, televizí počínaje a sociálními sítěmi konče. To vše ale postrádá přímý styk mezi umělci a jejich publikem, ve kterém dochází ke vzájemnému jiskření, jaké sebedokonalejší nahrávka neumí zprostředkovat. Před časem jsem se podílel na koncertním cyklu zaměřeném především, ale nejen, na mladé lidi. Mohli přicházet v naprosto neformálním oblečení, cítit se uvolněně, bezprostředně. Před každým koncertem jsem jim krátce přiblížil to, co uslyší. A po každém jsem si pak všímal, že byli nejpozornějším a nejvnímavějším publikem, jaké jsem kdy zažil. Zcela otevření zbrusu novým vjemům, dychtiví nových prožitků.

A teď ta druhá část vaší odpovědi, Maestro?

Ach ano, chtěl jsem se zmínit o tom, že mě velice baví projekty, ať už v opeře nebo s orchestrem. Případně v součinnosti s baletním, tanečním, výtvarným uměním. Proto jsem se v polovině minulé dekády ujal s potěšením funkce uměleckého ředitele každoročního festivalu, který se koná v historickém areálu Herrenhausen mého rodného města Hannover, kam jsem se obloukem po letech vrátil. Probíhá od počátku května do začátku června v různých prostředích, které areál nabízí, a nikoli náhodou se jmenuje Kunstfestspiele. Nikoli tedy jen hudební, ale umělecká přehlídka, která nabízí produkce, představení, projekty nejrůznějšího rozsahu i obsahu. Musím přiznat, že příprava jednotlivých ročníků, jejich náplně, pestré dramaturgie, mě velmi naplňovala. Všechno v životě má ale svůj začátek i svůj konec, takže jsem se rozhodl, že příští festivalový ročník, pro mě desátý, bude zároveň mým posledním.

Doslechl jsem se, že svou činnost v čele hannoverského Kunstfestspiele zakončíte provedením ikonického díla Charlese Ivese Nezodpovězená otázka, Unanswered Question, které mě fascinuje tím, jak hudba znázorňuje hledání. Na pozadí pomalých, tichých smyčců nastoluje zásadní otázky lidské existence sólová trubka, zatímco dechový kvartet na ně marně, a proto stále disonantněji, hledá odpovědi. Rozmístěny na pódiu či dokonce mimo něj, zdánlivě na sobě nezávislé, snaží se tyto tři složky o konečný soulad, harmonické vyznění… Mluvím o tom, Maestro, tak obšírně, protože mě zajímá, zda ve vás, zralém muži a úspěšném umělci, dosud také hárají nezodpovězené otázky?

Ach, těch je tolik, věřte mi… Například to, co bude, a jestli vůbec něco bude, po smrti. V tom vidím nesmírné tajemství, záhadu. Anebo, mám-li se naopak odpoutat k čemusi všeobjímajícímu, co je to vlastně vesmír, kde končí, v jakém rozsahu jsme jeho součástí?

Jste věřící?

Nikoli v běžném chápání tohoto slova. Jsem spirituální, a to je něco jiného.

Foto: Felix Broede, Martin Divíšek