„Sebedůvěra je určitě jiná, když člověk před konkurzem absolvuje tříkolovou soutěž, kde je finále s orchestrem a ještě mu výsledek napoví, že jde správnou cestou, než když si půl roku cvičí doma sám a pak vyleze rovnou ‚s kůží na trh‘.“

„Já bych si neuměl představit živit se jen jako sólista, protože to není jen sólová role na pódiu, ale prostě i život solitéra, který jezdí po světě a je na něm sám.“

„Vždycky z legrace říkám, že tohle byl můj poslední koncert s orchestrem, a pak se naskytne zase ještě další.“

Ivan Vokáč patří mezi stálice české hudební scény a na svůj mimořádný talent upozorňuje už od útlého mládí. Absolutní vítězství v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga, které získal společně s houslistou Jakubem Junkem v roce 2006, je jen jedním z mnoha jeho soutěžních triumfů. Ještě za studií na HAMU v Praze ve třídě prof. Miroslava Petráše úspěšně vykonal konkurz do violoncellové skupiny České filharmonie, kde později působil jako zástupce koncertního mistra. Na konci letošního června mu pak konkurz na vedoucí pozici přinesl jednoznačné vítězství a stal se tak druhým koncertním mistrem violoncell v České filharmonii.

Kromě toho působí společně s houslistou Janem Mráčkem a klavíristou Lukášem Klánským v úspěšném Lobkowicz triu, je členem posluchačsky velmi žádaného crossoverového violoncellového kvarteta Cello Republic a v neposlední řadě působí jako klavírista v Escualo kvintetu – souboru, který se věnuje autentické interpretaci argentinského tanga. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz jsme si povídali nejen o uplynulém konkurzu, ale také o výhodách multižánrového zaměření, způsobech relaxace v nabitém diáři nebo o tom, jaké cesty mohou vést k violoncellu.

Ivane, začnu trochu obšírněji. V současné době slýcháme mezi hudebníky diskuze o přínosech a negativech dětských a studentských hudebních soutěží. Tys před několika dny vyhrál svou možná zatím nejdůležitější soutěž v životě – konkurz na post koncertního mistra violoncell našeho nejvýznamnějšího orchestru. Myslíš si, že ti pomohlo, že sám máš velké množství zkušeností z interpretačních soutěží už od dětství, nebo je konkurz na pracovní pozici něco nesrovnatelně jiného?

Zkušenosti z interpretačních soutěží mi jednoznačně pomohly, ačkoliv konkurz je zároveň něco úplně jiného… Když si vzpomenu na svůj první konkurz do filharmonie (který byl mimochodem také na post koncertního mistra), tak jsem tam šel vlastně v ideálním rozpoložení, protože jsem dva týdny předtím vyhrál Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně, takže jsem si říkal, že snad už nemůžu být na konkurz lépe připraven. Sebedůvěra je určitě jiná, když člověk před konkurzem absolvuje tříkolovou soutěž, kde je finále s orchestrem a ještě mu výsledek napoví, že jde správnou cestou, než když si půl roku cvičí doma sám a pak vyleze rovnou „s kůží na trh“. Ale pak stejně přišlo první kolo za plentou, což je něco, na co žádná soutěž nepřipraví, a mě to strašně svázalo. Sál vypadal jinak, cello znělo jinak a celkově se mi hrálo opravdu příšerně. Ale myslím, že podobné pocity mají za plentou všichni uchazeči.

Druhé kolo už je opravdu jako koncert. Tam žádná plenta není, v sále sedí lidi, navíc specifikum konkurzu na koncertního mistra České filharmonie je to, že se druhá kola hrají s doprovodem orchestru. Obyčejně se totiž na konkurzech hrají jen samotné orchestrální party a člověk si tam připadá doslova jak na zkouškách ve škole. S tím orchestrem je to ale něco docela jiného, tam se dělá muzika, i když pod drobnohledem komise. A třeba v tom si myslím, že jsou ty soutěže ideální – člověk má pocit, že už něco podobného před tím zažil a tolik ho to nezaskočí.

Bude to pro tebe velká změna posunout se z pozice zástupce koncertního mistra na tu „první židli“?

Chce se mi říct, že to takřka žádný rozdíl nebude, protože v posledních sezónách jsem se z pozice zástupce koncertního na tu první židli dostával celkem pravidelně. Měl jsem možnost zahrát si i větší sóla, z první židle jsem hrál třeba i novoroční koncert, přenášený Českou televizí. Takže ty vypjatější chvíle, se kterými se člověk setkává na první židli, už jsem zažil. Zároveň znám i pracovní prostředí, už to není nástup mezi skupinu cizích lidí. Kolektiv je skutečnou „alfou omegou“ a musím říct, že cellová sekce České filharmonie je ten vůbec nejlepší možný kolektiv. My jsme tak dobrá parta kamarádů-kolegů, scházíme se pravidelně i mimo pracovní dobu… Navíc od většiny z nich jsem cítil podporu a důvěru už před konkurzem. Takže pro mě se opravdu vůbec nic nemění, určitě si nebudu najednou hrát na někoho důležitějšího. Hlavní změna asi bude, že se celkově ve filharmonii budu objevovat o něco méně, protože úvazek koncertního mistra je kratší.

Když se podívám na výčet tvých hudebních aktivit, vypadá to, že tvůj pracovní týden musí mít o něco více než sedm dní. Jak se ti daří kombinovat komorní hru v klasickém klavírním triu, crossoverové pódiové „řádění“ ve violoncellovém kvartetu, plný úvazek hráče ve filharmonii a ve volných chvílích ještě roli klavíristy v „piazzollovském“ kvintetu? Necítíš se už občas ve svém multižánrovém světě trochu „schizofrenně“?

To vůbec, já myslím, že bych se cítil o poznání hůř, kdybych dělal jen jedno z těch jmenovaných povolání. To je právě jedna z věcí, která člověka strašně osvěžuje, to střídání žánrů a souborů.

Ale je pravda, že skládat pracovní kalendář je čím dál těžší. To jsme nedávno konstatovali s klukama z tria, že scházet se po nocích v Rudolfinu, abychom si zazkoušeli na koncert ve Slovinsku, není úplně to, po čem jsme toužili… Naštěstí v triu působím s Honzou Mráčkem, který je koncertním mistrem ve filharmonii, takže s ním se díky tomu mnohem snáze sejdeme na termínu, kdy nemůžeme… (smích)

Dokážeš říct, který z těch jmenovaných žánrů je ti nejbližší? A pomáhá ti nějak zkušenost z klasiky v těch odlehčenějších žánrech a naopak?

Pro mě je ta možnost „kousat do všech těch koláčů najednou“ něco, co mě na tom baví nejvíc. A pomáhá to jednoznačně. Já si myslím, že to musí pomáhat každému muzikantovi. Principy z interpretace klasické hudby se dají výborně využít i v rockové, jazzové, populární nebo třeba filmové hudbě. To jsou pravidla natolik univerzální, že se dají použít ve kterémkoliv žánru. Jen některé zákonitosti jsou patrnější v té klasice a nenapadne tě hledat je i v tom jazzu nebo populární hudbě.

Naopak to samozřejmě funguje taky. Jazz vyloženě provokuje k improvizaci, což sice zdánlivě v klasice tolik nevyužiješ, ale je třeba si uvědomit, že improvizace se netýká pouze melodie nebo motivické práce, ty můžeš improvizovat s náladou té fráze nebo s dynamikou či jinou charakteristikou – při tom pořád můžeš ctít zápis skladatele. Těch možností je tam pořád tolik… Z klasického vzdělání jsme spíš zvyklí na to, že si připravíme doma během cvičení jeden interpretační plán a ten se pak bezezbytku snažíme plnit na koncertě. Kdežto zkušenosti z jazzu tě můžou inspirovat k tomu, že na jednom koncertě to chceš zahrát takhle a na druhém úplně jinak.

Možná ta otázka u renomovaného umělce, jako jsi ty, bude znít už trochu nepatřičně, ale prozradíš, jak ses jako malý chlapec vlastně dostal k violoncellu? Protože to nebyl tak úplně nástroj, který sis vybral…

Je pravda, že moje cesta k violoncellu je docela poetická. Vyprávěl jsem to už mnohokrát – já jsem byl dle svých rodičů jako malý fascinovaný kontrabasem, a to tak moc, že kdykoliv se objevil kontrabas třeba v televizi, tak jsem si stoupl metr před obrazovku a zíral na ní, jaký to je neuvěřitelný nástroj. Možná už tehdy začala moje láska k jazzu, protože mě prý fascinovali především černošští jazzoví kontrabasisté. V tom byli mimochodem moji rodiče úžasní, protože tenkrát se nedalo všechno poslechnout na internetu a na Spotify a ty zajímavé koncerty a dokumenty dávali v televizi většinou v nočních hodinách. Tak rodiče vždy zapnuli natáčení videa, aby mi to mohli druhý den pustit.

A když jsem pak stejně jako předtím mé dvě starší sestry dostal jako první nástroj do rukou housle, nikdy jsem je nestrčil pod krk, ale vždycky jsem je opřel o postel a hrál na ně jako na kontrabas. Jenže, dej čtyřletému klukovi do rukou kontrabas, to bych byl asi první… Takže mám dojem, že mě tehdy rodiče přesvědčili, ať zatím hraju na violoncello, že jak porostu, poroste se mnou i můj nástroj až do toho kontrabasu. Pak už jsem na to zapomněl, že mě takhle „podvedli“, a nakonec jsem za ten podvod samozřejmě rád.

Zdá se, že tvou hlavní doménou je nyní komorní a souborová hra, podle pokonkurzních referencí byl však tvůj výkon ve Dvořákově violoncellovém koncertu „zcela mimořádný“. Přehoupne se teď tvoje zaměření s pozicí nejvyššího funkčního hráče více k sólové dráze?

Upřímně řečeno bych se tomu nebránil, sólová hra mě baví taky moc. Ale neuměl bych si představit živit se jen jako sólista, protože to není jen sólová role na pódiu, ale prostě i život solitéra, který jezdí po světě a je na něm sám. A v tomhle směru by mi ty soubory určitě chyběly… Ale ještě o něco pestřejší rozložení mých pódiových aktivit by mi určitě nevadilo.

Já se i teď, byť sporadicky, k sólovým koncertům nějak průběžně stále dostávám – vždycky z legrace říkám, že tohle byl můj poslední koncert s orchestrem, a pak se naskytne zase ještě další. Ale to je i tím, že mně je strašně cizí to „sebeprodávání“. Nemám webovky, i když už od studií přemýšlím, že bych si je měl založit. Ale vždycky si tak naivně romanticky říkám, že bych byl radši, kdyby za mě hovořily moje výsledky, než řádky mnou napsané na internetu.

Při takovém širokém pracovním záběru, jaký máš, je určitě taky někdy potřeba vypnout a tzv. „dobít baterky“. Máš nějaký zaručený způsob relaxace, nebo na nic takového ve tvém diáři není čas a relaxuješ prostě během koncertů?

Ne, určitě relax být musí a já si myslím, že na relaxování jsem dost velký odborník. Rozhodně se nepovažuju za workoholika a když se rozhodnu odpočívat, tak to dokážu dělat dobře a dlouho. Baterky dobíjím obyčejně sportem, což je v mém případě hlavně fotbal a tenis. Ale to jsem si právě před konkurzem zakázal, protože nejsem extrémně nadaným sportovcem a bál jsem se, že bych si mohl při tom sportu ještě ublížit, i když se mi to zatím nikdy nestalo. Takže po tuto dobu byl mým jediným a hlavním relaxem Playstation. A samozřejmě náš kocour, to je přímo terapie a balzám na duši…

Tvoje žena Markéta je také členkou České filharmonie a nepochybuju o tom, že ti u konkurzu velmi fandila a podporovala tě. Nicméně jak se u vás doma projevila skutečnost, že se z tebe stal nový koncertní mistr, jakoby její nadřízený?

To není úplně správně položená otázka, protože ani formálně jejím nadřízeným nebudu, to by musela hrát na cello. A samozřejmě protože se na funkčním místě objevuju už roky a manželka navíc sama také zastává funkční místo, tak to určitě není tak, že by naslouchala ona mně. Většinou to spíš doma funguje tak, že ona mně vytkne: tady jsi dělal tohle špatně, tady neokřikuj své kolegy, je to otravné, a tak podobně… (smích) Myslím, že tohle se nezmění.

Podporu jsem od ní samozřejmě měl velkou, nesměla hodnotit, takže hrála v doprovodném orchestru a byla tedy se mnou i na pódiu. Ale přiznám se, že v tu chvíli jsem neměl vůbec kapacitu vnímat, kdo sedí za mnou, a snažil se soustředit jen na hudbu a na to navodit si co největší klid. Nicméně co se týká té změny, tak ta největší byla u nás právě před konkurzem, protože jsem skutečně doma pobýval velmi málo. Já, založením noční člověk, jsem nejraději cvičil po večerech a do noci, takže jsem doma trávil strašně málo času a jen díky manželčině velkorysosti jsem si to mohl dovolit. Předkonkurzní servis jsem měl ukázkový a za to své ženě moc děkuji.

Foto: Česká filharmonie, Lobkowicz Trio / Facebook, Cello Republic / Facebook, Escualo Quintet / Facebook