„Již prvními takty ukázal Villaume publiku, že má k Brahmsovi hluboký vztah, že si je vědom, v čem důvtip jeho hudby spočívá.“

„Bylo patrno, že zná Emmanuel Ceysson skladbu nazpaměť, že má všechny melodie vryté pod kůži a nic ho nevyvede z míry.“

„Dramaturgicky velmi promyšlený koncept večera dal sezóně vyvrcholit ve třech dílech, které vznikly pouze v pětiletém časovém rozmezí.“

Nedělní majestátní zakončení 29. sezóny PKF — Prague Philharmonia se neslo v duchu německého romantického repertoáru, jenž naplnil Dvořákovu síň Rudolfina. Dvě orchestrální díla Johannesa Brahmse orámovalo virtuózní vystoupení harfisty Emmanuela Ceyssona s Reineckovým Koncertem pro harfu a orchestr e moll. Je třeba vyzdvihnout skvělou dramaturgii koncertu, propojení skladeb podobného hudebního kontextu. Především Brahms orchestru velmi sedl a Villaume jej vedl suverénně a kompaktně.

Ocitáme se v roce 1880. Právě byla dostavěna kolínská katedrála, jsme už několik let ve sjednoceném Německu. Johannes Brahms je v Evropě znám jako dovršitel hudebního odkazu Ludwiga van Beethovena, skladatel zodpovědného i kreativního ducha a zároveň dlouholetý odpůrce programní hudby a skladatelů, kteří se v čele s Richardem Wagnerem přikláněli k tzv. Nové německé škole. V tomto kontextu vytváří svou Akademickou slavnostní předehru u příležitosti získaného čestného doktorátu na Univerzitě ve Vratislavi a v návaznosti na ni svou Tragickou předehru. Předehra měla původně nést název Dramatická a název Brahms změnil, aby umocnil dichotomii těchto dvou děl.

Již prvními takty Villaume publiku ukázal, že má k Brahmsovi hluboký vztah, že si je vědom, v čem důvtip jeho hudby spočívá. Majestátnost doprovázela celou Předehru, dirigent skvěle sjednotil orchestr i jednotlivé nástrojové skupiny, které přesně následovaly jeho pokyny. Dramatická linka provázela posluchače od stěžejních prvních taktů hlavního tématu přes lyričtější vedlejší téma, provedení až k repríze klasické sonátové formy. Dirigent skladbu řídil velmi uvědoměle, procítěně a především provedl dílo jako celek. Věděl, co od jednotlivých hráčů potřebuje a také to získal. Smyčce působily sehraně, přinášely průzračný tón, ať už v lyrických pasážích, nebo i v důrazných momentech hlavního tématu. Jednalo se o velmi kompaktní provedení.

Koncert pro harfu vznikl roku 1884, jen čtyři roky po Brahmsově Tragické předehře. Carl Reinecke byl o necelých deset let starší než Brahms a zarámoval Brahmsova životní data i z druhé strany po Brahmsově smrti. Reinecke, známý i jako vynikající klavírista a dirigent, obdivoval Brahmsovu tvorbu a stal se také tím, kdo v roce 1869 provedl v lipském Gewandhausu premiéru Brahmsova Německého rekviem. Reinecke vedl slovutný Gewandhaus více než třicet let a právě v té době vznikl i jeho Koncert pro harfu, a to u příležitosti zaměstnání vídeňského harfisty Edmunda Schuëckera. Koncert mu měl dát možnost vyzkoušet hráčské umění a virtuozitu a to na moderní pedálovou harfu.

Virtuózně se dá jistě popsat i nedělní provedení Emmanuella Ceyssona. Ceysson s přehledem zvládal všechny rychlé pasáže, kterých je v Koncertu „víc než dost“, především v závažnější první větě. Bylo patrno, že zná skladbu nazpaměť, že má všechny melodie „vryté pod kůži“ a nic ho nevyvede z míry. Nasadil svižné tempo už od začátku a toho se pak držel. Nástroj ovládal sebejistě, stejně jako sebejistý byl scelený zvuk orchestru. Bohužel sehranost se více držela obou těchto škatulek, než aby bylo docíleno skutečné symbiózy mezi orchestrem a sólistou. Na otázku, kdy orchestr harfu přehluší, člověk ani nestačil odpovědět a už se to stalo. Harfa z mého úhlu pohledu nedostala prostor, který potřebovala, a na orchestru bylo poznat, že Brahms mu je o dost bližší. Harfa se neustále pokoušela prosadit se, ač by to nemělo být potřeba tak křečovitým způsobem. O interakci obou Emmanuelů nebyla nouze, je ale otázkou, nakolik byl orchestr na souhru připraven. Na druhou stranu skladbu oba mistři provedli s nezbytným humorem, který se z jejich tváří odrážel i v prezentované skladbě a Ceyssonova hra, ačkoli působila v některých momentech poněkud na sílu, byla protkána velkým umem i láskou k nástroji. Emmanuel Ceysson se s Emmanuelem Villaumem dobře zná a v Praze koncertuje pravidelně. Vzpomeňme na jeho angažmá při závěrečném koncertě 27. sezóny PKF před dvěma lety nebo jeho spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Virtuozita ani francouzský humor skladbě rozhodně nechyběly.

V lyrické tónině e moll se nesla po harfovém koncertě i slavná Brahmsova Čtvrtá symfonie. Jedná se o poslední mistrovu symfonii, kterou skladatel zkomponoval během svého pobytu v rakouském Mürzzuschlagu v Alpách, a to v letech 1884–1885. Dramaturgicky velmi promyšlený koncept večera dal tedy sezóně vyvrcholit ve třech dílech, které vznikly pouze v pětiletém časovém rozmezí.

Návrat k Brahmsovi udělal orchestru tak dobře, jak jsem o přestávce doufal. Z dirigentových gest byl cítit poklid, ale i zmíněný humor, který se do druhé části koncertu přenesl. Brahmsova Čtvrtá je velmi osobitým dílem. Hlavní téma první věty není průrazné, spíš jemné a houpavé. Dirigent ho uchopil hravým způsobem, klidně a pokojně. Snad ve všech větách publikum okouzlily horny, dobře sehrané, čisté a vědomy si toho, jak na nich záleží. Obdobně zaujaly flétny a hoboje, čistým zvukem, precizností a barvou, kterou jim dali vdechnout Brahms i hráči samotní. Velmi osobní vedení dirigenta, jehož mimika mluvila za vše, konalo zázraky. Zmínit je třeba třetí větu symfonie, ze které čišela ta správná nadsázka, ironie, projevující se hned počáteční melodií i poněkud bizarně působící tóninou C dur. Právě v této větě jako kdyby byl Villaume zasažen elektrickým proudem a člověk cítil, jak se skladbě oddává naplno. A kýchnutí z publika vyznělo výjimečně jako ten pravý dodatek k ironii věty.

Čtvrtá věta, hudební formou passacaglia či ciaccona, v tom se názory muzikologů různí, je větou, na kterou jsem se těšil nejvíc. Třičet variací nad ostinátní melodií, údajně inspirovanou Bachovou kantátou Nach dir, Herr, verlanget mich (BWV 150), představuje pro mě vrchol Brahmsovy symfonické geniality. Stále se opakujících osm taktů, tok hudby, motiv, který si předávají jednotlivé nástroje mezi sebou… Právě tam opět okouzlily flétny, hoboje, ale i obecně dechy orchestru. Skladba dospěla k fantastickému majestátnímu závěru tak, jako majestátně a zároveň se srdečnou atmosférou byla završena 29. sezóna PKF – Prague Philharmonia.

Foto: Ivan Malý