„Filharmonici vzali otěže do rukou, nasadili svižné tempo a zahájili koncert, jako kdyby měla následovat celá opera.“

„Hudební projev uskupení Time for Three spojuje různé styly a tradice, popírá limity a konvence a poslech jejich hudby znamená pozvání do zcela svébytného světa.“

„Nicolas Kendall zakončil koncert: ‚Ze zcela zaplněného Hradčanského náměstí je poznat, že toto město miluje svůj orchestr!‘“

Je čas letního slunovratu, čas nejdelšího dne a nejkratší noci, čas magický a ověnčený pověstmi. Na Hradčanech se již počasí vybouřilo, nastává pomalu večer a tisíce Pražanů i dalších milovníků léta a České filharmonie míří na Hradčanské náměstí na tradiční open-air koncert. Jeviště poblíž Pražského hradu orientované na západ je plné muzikantů, kteří spolu se svým publikem slaví příchod léta.

Letošní open-air České filharmonie byl výjimečný hned v několika aspektech. Právě před deseti lety Česká filharmonie uskutečnila první koncert této tradice velkolepého zakončení sezóny pro širší publikum mimo své domovské Rudolfinum. Koncert se tehdy uskutečnil na Staroměstském náměstí, a to s legendárním Bobbym McFerrinem. Již tradičně je koncert každoročně věnován bývalému šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi. Letos se také jednalo o poslední koncert s Františkem Lhotkou a Ivanem Sequardtem, dvěma vynikajícími hudebníky, kteří se po čtyřicetileté službě se svým orchestrem loučí.

Především se ale jednalo o skvěle prokomponovaný večer s hudbou více epoch i hudebních žánrů. O to se postarala Česká filharmonie pod vedením amerického dirigenta Keitha Lockharta, operní hvězda nastupující generace Petr Nekoranec, nekonvenční Trio Time for Three a báječné moderátorské vstupy Jitky Novotné.

První část večera byla tvořena operní klasikou mistra, kterého si spojujeme s Prahou snad úplně nejvíc, s hudbou božského Amadea. Figarova svatba, Don Giovanni i La clemenza di Tito jsou velmi úzce spjaty s Prahou a jejím hudebním publikem. Z Figarovy svatby, jedné z největších komických oper vůbec, zazněla její známá předehra. Filharmonici vzali otěže do rukou, nasadili svižné tempo a zahájili koncert, jako kdyby měla následovat celá opera.

Zdravice ministra kultury, Martina Baxy přinesla především poděkování České filharmonii za vydařenou sezónu i za reprezentaci české kultury na zahraničních pódiích. Orchestr má v končící sezóně za sebou koncerty v Paříži, Lucemburku, Bruselu, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Mnichově, Essenu, Grazu, Vídni, Budapešti, Záhřebu, Udine, Milánu či Aix-en-Provence. Jako rezidenční umělci sezóny v různých formátech vystoupili Magdalena Kožená a Sir Simon Rattle.

Jedenatřicetiletý Petr Nekoranec, který se klidně a procítěně chopil árie „Dalla sua pace“ z Dona Giovanniho, má již hvězdnou pozici i mnoho operních závazků. Vyzdvihnu jeho angažmá v říjnu loňského roku ve Florencii jako Oronte v Händelově Alcině, kde stanul po boku Cecilie Bartoli. Hned o měsíc později vystoupil v Praze jako hudební partner Diany Damrau. Árie „Dalla sua pace“ je árií Ottavia, snoubence Anny, kterou se Don Giovanni pokusil svést. Slova árie o společném snášení dobrého i špatného v partnerské lásce jsou tak klidná a hluboká, jako byl Nekorancův přednes. Zajímavé je, že árii přidal mladý Mozart až po úspěšné pražské premiéře pro následující vídeňská představení.

Snad ještě barevněji zazářil tenorový hlas Petra Nekorance v následující árii „Se all’impero, amici Dei“ z Mozartovy poslední opery La clemenza di Tito. Snad k tomu přispěl i hlt dobře vychlazeného piva, které mu pro osvěžení přinesla Jitka Novotná; bylo vidět, kolik emocí, vypilované techniky a přesně mířené intonace Nekoranec do árie vložil.

Na Rumunských lidových tancích se mohl výrazově projevit orchestr, a to v různých formacích i sólech. Dílo složil maďarský skladatel Béla Bartók v roce 1915. Prvotně se jednalo o klavírní dílo, o dva roky později ho zaranžoval pro orchestr. Skladba se zakládá na více rumunských melodiích v šesti tancích, které byly původně interpretovány na housle nebo sefardskou flétnu. Melodie Bartók poznal při svých známých cestách po balkánských zemích – a na tyto narazil v Transylvánii, která tehdy patřila pod Maďarsko, čili Rakousko-Uhersko. Proto nesly tance prvně jméno Rumunské lidové tance z Maďarska. Po roce 1920, kdy se Transylvánie stala součástí Rumunska, byl název zkrácen tak, jak jej známe dnes.

Následně byla v rámci koncertu předána letošní Cena Jiřího Bělohlávka, díky níž vystoupil v letošním roce i její loňský laureát Petr Nekoranec. Letošní Cenu převzal nadějný mladý violoncellista Vilém Vlček, absolvent Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy ve třídě Mirka Škampy a Martina Škampy a student Hudební akademie v Basileji. Cenu převzal z rukou Anny Fejérové, choti zesnulého šéfdirigenta prvního českého orchestru.

Na píseň „Be My Love“ Nicholase Brodszkého se na pódium vrátil Petr Nekoranec, aby ukázal svůj um i v muzikálovém kontextu, po kterém toužil už od dětství. Zvládl ji s přehledem a se vší bravurou.

Obě dvě poslední skladby prvního letního večera se tematicky dotkly filmu Contact z roku 1997. Alan Silvestri, americký skladatel a dirigent, je znám jako autor filmové hudby k mnoha oceněným snímkům, mimo jiné k Forrestu Gumpovi či právě k filmu Kontakt. Speciálně pro tento večer složil Silvestri hudební suitu Contact, složenou z částí filmového soundtracku. Skladbu napsal pro velký orchestrální aparát a díky vynikající práci kamerového týmu mohlo publikum nejen slyšet, ale i na plátnech vidět detailní záběry na hudebníky při jejich sólech.

Druhou skladbu Contact poté představilo fantastické hudební trio Time for Three s doprovodem orchestru. Tři vynikající hudebníci Charles Yang, Nicolas Kendall a Ranaan Meyer ve složení housle-housle-kontrabas představili skladbu, která byla sepsána přímo na jejich objednávku, a to Pullitzerovou cenou poctěným Kevinem Putsem. Premiéru měla v roce 2022. Time for Three se vyznačují nevšední barvou nástrojů v kombinaci s hlasovým projevem, jímž kromě své instrumentální hry všichni tři disponují. Jejich sehraný a virtuózní hudební projev spojuje různé styly a tradice, popírá limity a konvence a poslech jejich hudby znamená pozvání do zcela svébytného světa. Poslední, čtvrtá věta díla vznikla v interakci s balkánskou lidovou hudbou a vlivy Bély Bartóka a utvořila tak spojnici mezi touto skladbou a předešlými Rumunskými tanci.

Koncert byl zakončen bouřlivým potleskem a slovy Nicolase Kendalla: „Ze zcela zaplněného Hradčanského náměstí je poznat, že toto město miluje svůj orchestr!“ Těmito slovy jako by vytvořil spojnici k Mozartovým úspěchům v Praze a jeho slavnému výroku „Mí Pražané mi rozumějí.“ Postavil pomyslný most mezi zahájením a zakončením koncertu a završil tak 127. sezónu České filharmonie.

Foto: Česká filharmonie / Petr Kadlec