středa, 16 červen 2021 09:49

Závěrečný koncert sezóny PKF – Prague Philharmonia

Autor:

„Muzika je to na první dojem posluchačsky nenáročná, ovšem to neznamená, že je jednoduchá na souhru a že neskýtá nejednu záludnost pro samotné hráče orchestru.“

„Ceyssonův záběr je velmi pevný, ale umělec umí vytvořit velmi tichou rozjímavou náladu, na kterou orchestr navázal s absolutním soustředěním, a společně tak vytvořili skutečně mysteriózní dojem v závěru první části.“

„Za mě osobně byl nesilnějším zážitkem večera Ginasterův Harfový koncert, ale Dvořákova hudba nesměla chybět. Publikum oprávněně nadšeně tleskalo a dokonce bylo slyšet ‚Bravi‘.“

 

111

 

V sobotu 12. června uspořádal ve Dvořákově síni Rudolfina orchestr PKF – Prague Philharmonia Závěrečný koncert své sedmadvacáté sezóny. Na místě byl i audiovizuální tým České televize, který hudební večer zprostředkoval divákům stanice ČT art. Na programu byly skladby Ervína Schulhoffa, Alberta Ginastery a Antonína Dvořáka. Jako sólista se představil mezinárodně úspěšný harfista Emmanuel Ceysson a vše řídil šéfdirigent a hudební ředitel PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume. KlasikaPlus níže svým čtenářům přináší reflexi.

Orchestr přivítal potlesk obecenstva, které samotnému koncertu dodalo na důstojnosti a na pocitu, že už se snad blížíme k normálnímu způsobu života, na který jsme byli zvyklí před koronavirovou krizí. Úvodní skladbou byla Suita pro komorní orchestr, op. 37 Ervína Schulhoffa, rodáka z Prahy pocházejícího z německy mluvící židovské hudební rodiny, který zemřel v roce 1942 v bavorském koncentračním táboře Wülzburg. Tanečně a jazzově laděná suita z roku 1921 dává ve svých šesti částech s názvy jako Ragtime, Valse Boston, Tango, Shimmy, Step a Jazz orchestru prostor hned od začátku užívat si hudbu naplno, jenomže ono to není zcela jasné… Skladatel totiž do své suity vložil jakousi nálož pesimismu, možná i sarkasmu. Muzika je to na první dojem (ale pouze na první) posluchačsky nenáročná, ovšem to neznamená, že je jednoduchá na souhru a že neskýtá nejednu záludnost pro samotné hráče orchestru. Myslím, že úvodní Ragtime mohl vyznít více optimisticky, ale to je věc osobního vnímání. Velmi zajímavý byl Valse Boston, který tempovým a výrazovým pojetím vyzněl nostalgicky. První zástupci smyčcových skupin předvedli krásný zvuk, na který nastupovaly ostatní nástroje tělesa. Velmi křehká a zároveň zemitá hudba. Tango se svými sólovými houslovými vyhrávkami jasně přiznávalo autorovu identitu, skoro až bolestně. Spíš než tanec připomínalo pochod na smrt. Část Schimmy opět působila těžkopádně, ale tato „zatíženost“ prostupovala vlastně skoro celou suitou, i kratičkou částí Step, která připomínala vojenský pochod a patřila pouze bicí sekci. Závěrečná část Jazz z popisované těžkopádné nálady vystoupila a přinesla jakési pozitivní resumé.

 

113

 

Politická situace měla na Schulhoffa fatální dopady a to jej spojuje s argentinským skladatelem Albertem Ginasterou, jehož kariéru velmi omezoval Perónův režim, pod nímž se Argentina v polovině dvacátého století ocitla. Ginasterův Koncert pro harfu a orchestr, op. 25 měl světovou premiéru v roce 1965, devět let po svém vzniku. Tehdy hrál jeho sólový part španělský harfista Nicanor Zabaleta a zazněl v podání Philadelphia Orchestra, který řídil Eugene Ormandy. V sobotu ho přednesl s PKF – Prague Philharmonia mezinárodně vyhledávaný francouzský hudebník Emmanuel Ceysson, který je od minulého roku vedoucím harfistou Los Angeles Philharmonic. Tuto pozici zastával v minulosti i v orchestru Metropolitní opery v New Yorku a v Pařížské opeře.

 

112

 

Třívětý koncert uvádí barevná, až impresionistická rytmická předehra s prvky jakéhosi industrialismu, exprese, později se projevují typické jižanské rytmy, které nejsou tak v samotném sólovém partu, který vytváří kontrast k okolnímu „rachotu“. Ceyssonův záběr je velmi pevný, ale umělec umí vytvořit velmi tichou rozjímavou náladu, na kterou orchestr navázal s absolutním soustředěním, a společně tak vytvořili skutečně mysteriózní dojem v závěru první části. Meditativně začíná i druhá věta koncertu. Baladické rozpoložení dialogu harfy a orchestru naruší temná hudba připomínající tu filmovou, známou z plíživých scén detektivek či thrillerů. Zvláštnímu neklidu podtrženému tichými souzvuky orchestru přispívá autorovo užívání disonancí, a to až do tichého závěru druhé věty. Ta třetí, Liberamente capriccioso – Vivace, je uvedena sólovou harfou, kde Ceysson opět potvrzuje, že je mistrem svého nástroje a doslova čaruje. Spektrum jeho výrazových možností je skoro nepochopitelné. Následuje rychlá část připomínající až muzikálové prvky bernsteinovského typu. V té orchestr obstál téměř skvěle, než se vymanil z jemného rytmického zakomíhání, ale to trvalo skutečně jen pár sekund. Poté už vše jelo živočišným samospádem, a to včetně velmi dobré práce bicí sekce. Závěr byl opravdu vygradován v tom nejlepším slova smyslu. Publikum bylo nadšené a vynutilo si od Ceyssona přídavek. Ten vpravdě na úrovni pozdravil české publikum svou vlastní úpravou árie o měsíčku z Dvořákovy opery Rusalka. Frázoval nádherně, jakoby zpíval. Krásné zakončení jeho vystoupení…

 

117

 

Posledním dílem Záverečného koncertu sedmadvacáté sezóny PKF – Prague Philharmonia byla Sedmá symfonie d moll, op. 70 Antonína Dvořáka. Jediná z jeho symfonií, o níž se říká, že neoplývá mnoho slovanským duchem, ale zároveň je vnímána jako jedna z nejpodařenějších. Už od prvních tónů je znát, že se skladatel inspiroval Beethovenem, jsou v ní cítit brahmsovské vlivy, ale stále se vynořuje ten typický Dvořák se svými houpavými romantickými nápěvky a frázemi a není zcela pravda, že v symfonii není slyšet slovanství. Je tam. Přemýšlet o tom, že by snad PKF – Prague Philharmonia mohla zahrát Dvořáka jinak než skvěle, by byl hřích. Orchestr je s jeho hudbou srostlý. Dokáže vskutku vytvořit burácivý symfonický zvuk, stejně jako středně silné dynamické plochy či pianissima. Emmanuel Villaume evidentně Dvořákovi rozumí, což dokazuje zejména v agogice, konkrétně například ve druhé větě, kterou vystavěl velmi pěkně. Rychlé taneční Scherzo vyšlo orchestru i dynamicky, což nemusí být pravidlem, když se tempo přežene. Toto tempo bylo, dle mého názoru, na hraně, ale umělci větu „ukočírovali“ zdárně. Závěrečné Finale – Allegro potvrdilo, že orchestr hraje kultivovaně, forte zněla silně, avšak pružně, celkový zvuk tělesa je kompaktní a to se evidentně nachází ve skvělé kondici.

Za mě osobně byl nesilnějším zážitkem večera Ginasterův Harfový koncert, ale Dvořákova hudba nesměla chybět. Publikum oprávněně nadšeně tleskalo, a dokonce bylo slyšet „Bravi“. Dramaturgicky byl celý koncert velmi zajímavý a byl jistě skvělým zakončením této sezóny orchestru.

 

114

 

115

 

116

 

Foto: Milan Mošna

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.