KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Kahánek českou hudbu propagoval světovým repertoárem english

„Originální myšlenka, její promyšlené zpracování, navíc ještě odskočení do světové klavírní literatury… co víc si na úvod přát?“

„Kahánek zvolil velmi rychlé tempo, které počáteční charakteristický motiv představilo v rovině maximální emocionální vypjatosti.“

„Po tak náročném repertoáru jsem čekala nějaké oddychovější kusy. Přišla ale dvě Chopinova Scherza.“

Zatímco jeho předchůdci v této sezoně zvolili výběrový český repertoár, Ivo Kahánek nás v Roce české hudby překvapil průřezem světovou klavírní tvorbou napříč staletími. Promyšlenou dramaturgii, která českou hudbu oslavila jaksi „z druhé strany“, představil 13. května v Anežském klášteře na závěrečném koncertě letošního ročníku cyklu Hybatelé rezonance. Kahánkův strastiplný návrat z Peru sice způsobil drobnou změnu programu, na uměleckém výkonu se však nepodepsal.

„Dramaturgie (…) je sestavena výhradně ze světového repertoáru. Ovšem všichni čtyři skladatelé, jejichž hudba zazní, jsou významnými souputníky či inspiračními zdroji čtyř největších českých skladatelů. (…) Přál bych si, aby takto zvolený program přispěl k vnímání české hudby v kontextu světového repertoáru,“ odhaluje Ivo Kahánek své dramaturgické záměry v programové brožuře koncertu, ve kterém Smetanu „nahradil“ Lisztem, Dvořáka Brahmsem, Martinů Scarlattim a Janáčka Bartókem. Už při prvním pohledu do programu tak srdce náročnějšího posluchače zaplesá. Originální myšlenka, její důmyslné zpracování, navíc ještě odskočení do světové klavírní literatury, když už více než čtyři měsíce na koncertech posloucháme neustále český repertoár… co víc si na úvod přát, když posluchač dosedne na své místo v sále? 

Možná už jen světově proslulého a zkušeného klavíristu, který by publikum strhnul nejen svou technickou zdatností, ale také schopností vlastního, inteligentního interpretačního úsudku na základě neutuchající tvořivosti. A jako bonus by si ještě publikum mohl získat svým příjemným a pokorným vystupováním… Přesně tento popis se na pódiu zhmotnil už o několik minut později. Ivo Kahánek sice viditelně působil unaveně, ale případné posluchačovy obavy se rozplynuly hned s prvními takty Sonáty E dur, K. 380 Domenica Scarlattiho.

Tato i další dvě sonáty (d moll, K. 9; D dur, K. 96), patřící k náročnějším kusům tohoto mistra klavírní literatury první poloviny 18. století, přinesly důstojný úvod koncertu, a to nejen ze stylového, ale i interpretačního pohledu. Technicky náročné pasáže v rychlých tempech předkládal interpret s jistotou, lehkostí a samozřejmostí; poukázal také na svou schopnost měkkých pian. Zajímavá byla také jeho práce s pedalizací v kontextu s akustikou sálu: velice často se pohyboval na hraně, co akustika z hlediska pedalizace zvládne, aby nedošlo k umenšení pregnantnosti jednotlivých tónů, ale nikdy tuto hranici nepřekročil. Výsledkem tak bylo zvukově přesvědčivé pojetí, obohacené o množství barevných odstínů, které pianista dokázal vykouzlit. Akustiku si dokázal naklonit na svou stranu dokonce i v nízké dynamice a, jak sám později poznamenal při setkání po koncertě, hodně mu v tomto směru dopomohlo klavírní křídlo C. Bechstein D 282, na které hrál. 

Kde už ale akustika začala mít místy negativní efekt, bylo v Sonátě č. 3 f moll Johannesa Brahmse. Kahánek zvolil velmi rychlé tempo – pokud se někteří pozastavují nad tím, že se tato část hraje často až moc pomalu, tak toto skutečně nebyl onen případ –, které počáteční charakteristický motiv představilo v rovině maximální emocionální vypjatosti až rozervanosti. Volba tempa měla velkou výhodu v tom, že se první věta dala o to lépe celkově motivicky propojit a nedocházelo k rozdrobení formy (obvyklý problém mnoha interpretací nejen této sonáty). V sušší akustice (popř. s menší mírou pedálu) by jistě toto rozhodnutí vyšlo fenomenálně. V Anežském klášteře se však následkem tempa některé běhavé pasáže či noty menších hodnot ve změti zvuku ztrácely, a posluchač si je tak musel domýšlet. Ale celkový dojem při představení navzájem velice kontrastních emocionálních poloh od zuřícího začátku přes něžnou druhou větu (mimochodem s naprosto úchvatnou gradací a tahem) až ke grandióznímu finale byl veskrze pozitivní. Přidejme k tomu ještě krásné piano v Triu třetí věty a působivá místa z hlediska prudkých změn dynamiky a úhozu ve čtvrté větě a získáváme uspokojeného posluchače, který se už těší, co přijde po přestávce.

Původně avizovaná Sonáta pro klavír Bély Bartóka byla nahrazena Patnácti maďarskými selskými písněmi stejného autora. (Ty už figurovaly v programu, takže ke změně muselo dojít před nějakou dobou, přestože to webové stránky nereflektovaly.) Nevím, co bylo důvodem této změny, ale z hlediska pestrosti programu to vnímám jako šťastnou volbu – kromě představení cyklu krátkých skladbiček a jejich charakteristické zvukovosti jde i o celkovou větší vylehčenost než v případě (opět dramaticky vyhrocené) Sonáty. Přesto i zde jsme si mohli díky dostatku vnitřní pestrosti užít interpretem umocněné citově pohnutější části (závěrečnou část jsem v takto živelném podání ještě neslyšela). Zvuková masa, kterou Kahánek v závěru vytvořil, sice opět potlačovala konkrétnost jednotlivých tónů, v kontextu mi však přišla přinejmenším stylová.

Konec koncertu měl patřit Franzi Lisztovi, Kahánek však oznámil náhlou změnu programu. Viditelnou únavu jsem už zmiňovala, ale asi nikdo z posluchačů netušil, že interpret jede celý večer v modu „přežít“ (hlavně neutuchající energie, kterou vkládal do kláves, tomu nijak nenasvědčovala). S velkou omluvou a pokorou jemu vlastní k divákům promluvil a své rozhodnutí Liszta vyměnit za Fryderyka Chopina zdůvodnil problémy na cestě z jihoamerického turné, které zapříčinily strávení posledních dvou nocí na letištích. Po tak náročném repertoáru, který Kahánek právě odehrál, jsem tedy čekala nějaké oddychovější kusy. Přišla ale dvě Chopinova Scherza. V požadovaném tempu, s maximálním nasazením, technicky mistrně zvládnuté. Z hlediska náročnosti si změnou tedy skutečně nepomohl, ale, jak i sám zmínil, Scherza hrál teď v Peru, naopak u Liszta se nejedná o tak zažitý repertoár, protože ho připravoval speciálně pro pondělní koncert. Ve Scherzu h moll Kahánek znovu ukázal, jak skvěle dokáže udržet tah skladby i přes skladatelem napsané drobící se pasáže (začátek) či dlouhé až nekonečné melodie (střední část), navíc si ještě zvládl občas pohrát s vnitřními hlasy, které interpreti často přehlíží. Ve Scherzu b moll zmíněné propojení dohnal až do fáze, kdy mu hrálo dokonce i ticho a větší rubato frázi netáhlo zpět, ale posluchače naopak napínalo. Kéž by mnozí interpreti hráli aspoň zpola tak dobře v plné kondici, jako Kahánek po dvou bezesných nocích… Ty ho navíc neodradily od dvou přídavků – nakonec přece jen na českou notu.

Foto: Petra Hajská

Kateřina Pincová

Kateřina Pincová

Muzikoložka, publicistka, skladatelka

Po absolvování anglického gymnázia, kdy se také intenzivně věnovala hře na klavír, se vydala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zatímco obor anglistika-amerikanistika opustila po dokončení bakalářského stupně, hudební vědou, kde se centrem jejího zájmu stala hudba 18. století v českých zemích, proplula až k magisterskému titulu. Mezitím si svá studia ještě stihla zpestřit roční stáží na Trinity College v Dublinu. Protože ji však stále více poháněla touha proniknout hluboko do zákonitostí hudebních struktur a nové poznatky uplatnit v praxi, začala se na Pražské konzervatoři věnovat kompozici. Studium nakonec dokončila i se dvěma dětmi. Nyní se po mateřské dovolené znovu naplno vrací ke svému oboru; věnuje se psaní textů do koncertních brožur, odborné editaci, hudební publicistice a příležitostně i činnosti muzikologické (příprava not pro natáčení ČRo, odborné edice) či kompoziční. Kromě celoživotní lásky k hudbě oplývá též vášní pro lyžování a latinskoamerické tance.



Příspěvky od Kateřina Pincová



Více z této rubriky