„Orchestr, který dnes sklízí nadšené recenze za ztvárnění děl Dvořáka, Janáčka, Čajkovského či Mahlera, se zde svým zvukem takřka blížil historickým nástrojům!“

„Maestro Antonini, vůbec o tom nepochybuji, musel na zkouškách pracovat velmi pečlivě, analyticky, možná i pedantsky. Ale na pódiu to tak nepůsobilo. On nenutil, nehlídal, nekontroloval – on inspiroval.“

„Úplně jiné vyznění má nedokonalost vzniklá ze strachu (ztuhlosti, roztřesení), že něco udělám špatně, nebo neudělám, a naopak zcela odlišně působí chyba vzniklá ve snaze jít na hranu technického rizika za účelem maximální intenzity výrazu. Jak říkal slavný dirigent Nikolaus Harnoncourt – „za takovou chybu jsem muzikantovi naopak vděčný.“ Myslím, že podobně se na to díval i pan Antonini…“

Celkem neplánovaně jsem se ocitl v sobotu 15. prosince odpoledne v hledišti Dvořákovy síně Rudolfina na koncertě České filharmonie pod taktovkou Giovanniho Antoniniho. Kombinace programu, složeného ze známých děl vídeňských klasiků Haydna, Mozarta a Schuberta, velkého dirigentského jména, považovaného navíc za specialistu na poučenou interpretaci starší hudby, a našeho prvního orchestru, v tomto případě v lehce zúžené a omlazené sestavě a s hostující koncertní mistryní Olgou Šroubkovou, slibovala přinejmenším nevšední zážitek, možná i nějaké to překvapení – a koneckonců i profesionální muzikant si může v době Adventu dopřát trochu hudby, že…

Takto jsem přemítal – ano, přiznávám, taky jsem si trochu sumíroval, co ještě musím do Vánoc stihnout – když v tom mne přerušily první tóny Schubertovy Ouvertury C dur „V italském stylu“ op. 170. Chvíli jsem trochu nevěřícně poslouchal a stále častěji mne při pohledu na známé tváře filharmoniků napadala parafráze na známou filmovou hlášku – „kdo jste, a co jste udělali s Českou filharmonií?!?“ Pozor, toto není narážka na kvalitu, nýbrž na způsob, jakým nás hudebníci vtáhli do děje. Orchestr, který dnes sklízí nadšené recenze během svých rezidentních pobytů třeba na půdě Carnegie Hall či vídeňského Musikvereinu, ovšem za ztvárnění děl Dvořáka, Janáčka, Čajkovského či Mahlera, se zde svým zvukem takřka blížil historickým nástrojům! Vřelé slovanské smyčce nebo měkká zpěvnost? Kdepak, neobyčejně přímočarý a presentní zvuk postrádající patos, maximální flexibilita v dynamice i čase – a hlavně oheň!

V podvědomí mnoha nás muzikantů je vložena jakási „uměřenost“ coby interpretační ideál klasicismu. Vždycky jsem se na to díval trochu s nedůvěrou: myslím si, že skladatelé píšou v podstatě stále o tom samém (nejvíc o lásce ve všech podobách), liší se jen úhly pohledu a použité prostředky – ale lidské touhy a emoce jsou stále stejně silné. Nevěřím, že by se zrovna na sklonku 18. století lidé milovali či nenáviděli „uměřeněji“… Podle mého názoru jde jen o jiný jazyk, který jinak vypovídá o podobných věcech. V tomto smyslu jsem zde jako posluchač dostával maximum. Maestro Antonini, vůbec o tom nepochybuji, musel na zkouškách pracovat velmi pečlivě, analyticky, možná i pedantsky, a jistě se zaměřoval na přesné dodržování zápisu a práci s hudebními pravidly této stylové epochy, aby dokázal za krátkou dobu natolik transformovat hudební projev orchestru. Ale na pódiu to tak nepůsobilo. On nenutil, nehlídal, nekontroloval – on inspiroval. Relativně málo svým gestem pulsoval, hlídal souhru, spíše sugestivním způsobem řídil zákruty hudebního řečiště, zatímco v detailnějších aspektech interpretace dával velkou důvěru samotným hráčům. Ti se mu za to odvděčovali nejen výborným výkonem, ale hlavně nakažlivou radostí, která z nich sálala. Užíval jsem si pohled na lidi, kteří v tu chvíli nebyli v práci, ani „netvořili vysoké hodnoty“, nýbrž se skvěle bavili, byvše celí prostoupeni hudbou. A nemluvím tady jen o nějakém mystickém odhmotnění – spíše o radosti lidí, kterým právě někdo ukázal, že umějí mluvit cizím jazykem tak dobře, že si v něm mohou i vyprávět vtipy.

Přesto nebo právě proto však krásně vyzněly stylové nuance mezi světem Schubertovým, Mozartovým a Haydnovým. Zatímco prvně jmenovaný v sobě měl skutečně takřka italskou zpěvnost a dráždivost a Mozartova Symfonie D dur „Pražská“ KV 504 uchvacovala až živočišným tahem a ohňostrojem nápadů, Haydn zůstal v Symfonii č. 101 D dur „Hodiny“ více pozorovatelem než aktérem – avšak s o to větším ponorem do všech barevných a výrazových nálad, často interpretačně nesmírně choulostivých, o to však chytlavějších.

Ještě jedna zásadní věc mi při poslechu letěla hlavou: způsob, jakým pan dirigent a potažmo i orchestr pracoval s tím, čemu říkáme pravidla. Toto slovo se většině z nás pojí se slovem „dodržovat“ a dohromady tvoří často nepřekročitelnou hráz. Jinými slovy – něco cítím, něco si myslím, chci něco udělat, ale přede mnou se objeví pravidlo (paní učitelka s červenou tužkou za pianem, policajt s radarem za smrčkem, to je jedno), a řeknou STOP! Ale to je dle mého soudu mylný výklad. Pravidla, aspoň pokud jde o hudbu, jsou spíše principy gramatiky či skladatelovy stopy ve sněhu, které chceme následovat, abychom na cestě naplnění jeho představy došli co nejdál. Když zahraju fortissimo v místě, kde je psáno piano, nebude mým nejhorším přečinem porušení pravidla, ale nepochopení záměru – vlastně svévolné odpojení se od hudební představy. Takže bychom podle mého názoru měli v interpretaci pravidla nikoli jako konstruktéři dodržovat, nýbrž coby tvůrci využívat – jako ujištění, že si se skladatelem rozumíme. Žádný soubor pravidel nám totiž nenahradí touhu prožívat a sdělovat.

Samozřejmě ani tohoto odpoledne se ne vše povedlo naprosto dokonale. U tak odlišného způsobu hry aplikovaného v období několika málo zkoušek to ani jinak nejde. Pro mne coby posluchače (a pedagoga) není však tolik důležité, že něco nevyjde zcela podle záměru, ale spíše proč. Úplně jiné vyznění má nedokonalost vzniklá ze strachu (ztuhlosti, roztřesení), že něco udělám špatně, nebo neudělám, a naopak zcela odlišně působí chyba vzniklá ve snaze jít na hranu technického rizika za účelem maximální intenzity výrazu. Jak říkal slavný dirigent Nikolaus Harnoncourt – „za takovou chybu jsem muzikantovi naopak vděčný.“ Myslím, že podobně se na to díval i pan Antonini…

Co říci závěrem této úvahy (ano, bystrý čtenář správně pochopil, že toto není recenze – to bych si, nejsa kritik, nedovolil)? Původně jsem měl přesný plán, jak si půjdu po koncertě do OBI koupit vrtačku, abych mohl doma pověsit zrcadlo, a pak budu uklízet. Jenže „čas oponou trhnul – a změněn svět“, v tomto případě svět mého sobotního odpoledne – šel jsem do nejbližší vinárny, dal si dvojku chianti a chvíli jen tak byl. Mám rád chvíle, kdy se plán sesype pod náhlým zábleskem reality, i když ne všechny jsou šťastné. Všechny nás ale nutí prožívat život v jeho plnosti a ukazují nám, že nejsme jen účelově uvažující shluky atomů, ale lidské bytosti…

Foto: Petra Hajská