„Tento klavírní virtuos a skladatel, v dětství žák samotného Mozarta, později přítel Beethovenův a Schubertův, není zdaleka pouze autor klavírních skladeb, jak je často vnímán.“

„Komorní filharmonie Pardubice opět ukázala, že patří v oboru komorních orchestrů k naší absolutní špičce.“

„To jsem ovšem netušil, že jednou budu psát tuto recenzi, ani to, že do tohoto orchestru usedne moje dcera.“ 

Osmý abonentní koncert Komorní filharmonie Pardubice nabídl 24. a 26. dubna v její domovské Sukově síni Domu hudby kromě svého osvědčeného repertoárového pilíře, tedy skladeb období klasicismu, i hudbu Eugena Suchoně, vše za řízení Daniela Raiskina, současného šéfdirigenta Slovenské filharmonie, zároveň hudebního ředitele Winnipeg Symphony Orchestra a hostujícího dirigenta Bělehradské filharmonie. Jedním z očekávaných vrcholů večera pak bylo vystoupení mladé korejské hobojistky Yehyun Kim, nastupující mezinárodní hvězdy tohoto oboru.

Úvodem zazněla Symfonie č. 32 G-dur K 318 (1779) Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791), jedna ze tří tzv. Salzburských symfonií (K 318, 319 a 338). Faktem je, že Symfonie č. 32 nepatří k těm nejhranějším a i v odborné literatuře je poměrně vzácně komentována v kontextu vývoje Mozartovy hudby. Třívětá forma symfonie, vynechávající tradiční menuet a opakující ve třetí větě tematický materiál věty první, vedla k závěru, že se jedná o předehru neapolského typu k některé z méně známých Mozartových oper (pravděpodobně opery Zaide). Vše tomu nasvědčuje i vzhledem k délce celého díla, zhruba osmi minut a netradiční formě (první věta s otevřeným závěrem, druhá sice s třídobým metrem, evokujícím menuet, ale formálně rondo, třetí věta – citace témat věty první v obráceném pořadí). Je ostatně doložené, že tato symfonie „posloužila“ o několik let později jako předehra k opeře F. Bianchiho La villanela rapita. Pardubická filharmonie pod neokázalým, přesto energicky pevným vedením Daniela Raiskina opět potvrdila, že Mozartově hudbě opravdu rozumí, což ostatně dokazuje již mnoho let. Přestože jsme v poslední době svědky vzniku mnoha souborů, zakládajících si na tzv. „poučené“ interpretaci, především ve smyslu použití dobových hudebních nástrojů, což se již netýká pouze baroka, ale i klasicismu a dokonce romantismu, Komorní filharmonie Pardubice dokazuje, že to není cesta jediná a že její přístup je zcela legitimní a přesvědčivý. Hned úvodní téma s charakteristickými oktávovými skoky pojal orchestr s náležitou mozartovskou „vervou“ a pozitivní energií, což podtrhl svými jasnými gesty Daniel Raiskin. Ostatně celé provedení, včetně kontemplativní druhé věty a mozartovsky projasněné věty třetí, čerpající z úvodních motivů, nabídlo čirou posluchačskou radost.

Poté již mohlo publikum vychutnat špičkový výkon Yehyun Kim, která s virtuózním nadhledem přednesla Introdukci, téma a variaci op. 102 (1824) Johanna Nepomuka Hummela (1778-1837), sice rakouského, ale v Bratislavě (resp. Prešpurku) narozeného skladatele, kterého si Slováci tím pádem částečně přivlastnili (viz. Mezinárodní hudební soutěž J. N. Hummela v Bratislavě). Tento klavírní virtuos a skladatel, v dětství žák samotného Mozarta, později přítel Beethovenův a Schubertův, není zdaleka pouze autor klavírních skladeb, jak je často vnímán. Důkazem je právě jeho uvedená kompozice, která patří ke kmenovému repertoáru mnoha hobojistů, podobně jako v případě trumpetistů jeho často uváděný Koncert Es-dur. Již prvních pět taktů Introdukce, kdy sólistka dokázala pod jedním dechem doslova vyzpívat poměrně dlouhou frázi, dalo tušit, že budeme svědky mimořádného výkonu. Ostatně právě úvodní Introdukce dokazuje, že Hummel nebyl pouze dobový hudební eklektik, ale invenční skladatel, který dokázal čerpat z podnětů nastupujícího hudebního romantismu. Následné téma ke čtyřem variacím kontrastuje s úvodem svým charakterem jednoduchého lidového popěvku. Jednotlivé variace kombinují virtuózně náročné s lyričtějšími, včetně meziher orchestru. Závěr tvoří jakýsi „dodatek“ v třídobém metru, vrcholící efektními virtuózními běhy vyžadujícími vrcholnou nástrojovou techniku, kterou Yehyun Kim bravurně ovládá. Bouřlivým potleskem ocenilo publikum nejen tuto její technickou vybavenost a přesvědčivé muzikantství, ale i milé a vstřícné vystupování, které vneslo do Sukovy síně Domu hudby v Pardubicích nadšenou pozitivní atmosféru. Pozorného posluchače ovšem zaujal i její netypický hoboj se zlatou mechanikou, částečně vyrobený ze syntetického materiálu na bázi plexiskla. Jeho zajímavý zvuk mohlo publikum ocenit i díky sólovému přídavku, a sice první ze Šesti metamorfóz Benjamina Brittena.

Pod pojmem „slovenská národní hudba“ se nám vybaví kromě jejího zakladatele, jímž byl J. L. Bella, především tři jména: Moyzes, Suchoň a Cikker – všichni žáci pražské mistrovské kompoziční třídy Vítězslava Nováka. Druhou polovinu večera zahájila Malá suita s passacagliou op. 3 jednoho z nich – Eugena Suchoně (1908-1993). Tato kompozice vznikla ještě během studií u Vítězslava Nováka na přelomu let 1931/32a byla původně určená pro klavír. Nejedná se ovšem v žádném případě o nějakou začátečnickou nebo dokonce instruktivní skladbu, ale o technicky i obsahově vrcholně náročné dílo, na jehož interpretaci si troufají jen vyspělí klavíristé. K instrumentaci přistoupil Eugen Suchoň až po mnoha letech – v roce 1945, tedy v roce, kdy radostně prožíval konec války. Drobné úpravy díla se pak ujal vynikající slovenský houslový pedagog a dirigent Bohumil Urban (193 -2019), který ho přizpůsobil možnostem, jím založeného Státního komorního orchestru Žilina. S ním Suchoňovu skladbu mnohokrát provedl na Slovensku i v zahraničí. V této podobě se kompozice hraje dodnes, včetně pardubického provedení. Zhruba dvanáctiminutová suita s částmi Preludio, Arieta, Scherzo, Passacaglia a Reminiscenza je přes svůj nízký opus zcela vyzrálé dílo se silným dramatickým nábojem a složitou formální i harmonickou sazbou, což platí především pro Passacaglii, tvořící stěžejní vrchol celé suity. Její ostinátní téma jí prochází rafinovaně, částečně skrytě, částečně „vypluje“ na povrch, přičemž motivy ostatních hlasů vycházející z předchozích částí jsou inspirovány i slovenskou lidovou hudbou. Dramatickou expresivitu Passacaglie zklidní až krátká závěrečná Reminiscence, uzavřená projasněným akordem D-dur. Pardubická komorní filharmonie provedla toto interpretačně náročné dílo s hlubokým emočním vcítěním, i díky přesvědčivému vedení Daniela Raiskina, což je nepochybně důsledek jeho působení na Slovensku, kde je hudba Eugena Suchoně doslova „doma“.

Podobně jako Mozartova symfonie z úvodu koncertu, ani Symfonie č. 4 B-dur, op. 60 Ludwiga van Beethovena (1770-1827) nepatří k jeho nejhranějším a dlužno dodat, že neprávem. Svým opusem je zařazena do sousedství těch nejproslulejších, tedy Eroici a Osudové, kterým se ovšem svým kompozičním mistrovstvím zcela vyrovná. Ostatně práce na IV., V. a následné VI. symfonii probíhaly souběžně. Symfonie B-dur reflektuje jedno ze šťastnějších období Beethovenova života, a sice jeho krátký pobyt v Hradci nad Moravicí u knížete Lichnowského, respektive na zámku v Horním Hlohově (polský Glogówek) u jeho přítele hraběte Franze von Oppersdorffa, kterému je také IV. symfonie věnována. Rok 1806, kdy dílo vzniklo, bylo nesmírně plodné Beethovenovo období. Je to zároveň rok dokončení jeho dvou pravděpodobně nejhranějších instrumentálních koncertů – Klavírního G-dur a Houslového D-dur, dále např. trojice smyčcových kvartetů (tzv. „Razumovské“, op. 59) nebo 32 klavírních variací. Na jaře 1806 byla také konečně premiérována druhá verze opery Fidelio, přičemž právě následný letní pobyt ve Slezsku pomohl Beethovenovi najít trochu klidu po duševním rozrušení z ne příliš úspěšného přijetí této opery.

Ač je IV. symfonie obrazem letní pohody, její pomalý úvod v mollové tónině (Adagio) vytváří až jakousi tajemně „snovou“ atmosféru, jejíž napětí dokázal pardubický orchestr mistrně prezentovat jako kontrast k následnému, energicky jásavému Allegru vivace. Lyrická meditace druhé věty v jasném Es-dur nechala vyniknout skvělým „dřevům“ s citlivým dialogem smyčců, navíc v její melodice můžeme vystopovat již raně romantické rysy. Allegro vivace 3. věty prezentuje nápadité beethovenské scherzo, přičemž orchestr s bravurou vystihl jeho vtipně taneční charakter, stejně jako radostný temperament závěrečné věty s tempově náročným partem smyčců, přecházející až do typické Beethovenovy dramatické monumentality. Nádherný hudební zážitek přesvědčivě umocnil dirigent, což předem avizovalo motto celého večera -„Světový Daniel Raiskin“. Ta „světovost“ spočívá obecně nejen v mediální prezentaci, ale především v onom tajemství silné osobnosti, která kromě špičkového zvládnutí dirigentského „řemesla“ přidá onu těžko definovatelnou „chemii“ mezi dirigentem, orchestrem a publikem. Zatímco v případě Hummela a Suchoně volil dirigent spíše úsporná gesta bez použití taktovky, v případě Beethovena volil přístup zcela odlišný, zdůrazňující beethovenskou energii a mužnou sílu.

Bouřlivým potleskem ocenilo publikum nejen technickou vybavenost a přesvědčivé muzikantství Yehyun Kim, ale i milé a vstřícné vystupování, které vneslo do Sukovy síně Domu hudby v Pardubicích nadšenou pozitivní atmosféru.

Pardubická komorní filharmonie provedla toto interpretačně náročné dílo s hlubokým emočním vcítěním, i díky přesvědčivému vedení Daniela Raiskina, což je nepochybně důsledek jeho působení na Slovensku, kde je hudba Eugena Suchoně doslova „doma“.

Závěrem si nemohu odpustit jednu osobní vzpomínku. Poprvé jsem navštívil koncert, tehdy ještě Východočeského státního komorního orchestru s nastupujícím Liborem Peškem, před více než padesáti lety, tenkrát coby student pardubické chemické průmyslovky! To jsem ovšem netušil, že jednou budu psát tuto recenzi, ani to, že do tohoto orchestru usedne moje dcera.

Komorní filharmonie Pardubice opět ukázala, že patří v oboru komorních orchestrů k naší absolutní špičce. Navíc se orchestr dokáže vyrovnat s poměrně „suchou“ akustikou domovské Sukovy síně, která neodpouští sebemenší chybu, kde ovšem vynikne dokonalá sehranost a kultivovaný kompaktní zvuk celého tělesa.

*******

Foto: František Renza