„Inspirace lidovým tancem a venkovskou muzikou posloužila Janu Málkovi k vytvoření jedinečného kusu, jemuž se daří překlenout hned několik historických období i geografických lokalit.“ 

„Katarína Turnerová je interpretkou zkušenou a suverénní, zprvu zdánlivě nenápadnou. Jenže pak to přijde.“

„Dirigent Martin Lebel vtiskl působivé Ravelově kompozici šarm, jehož jsou schopni opravdu snad jen Francouzi.“

Pouze jediné dílo ze tří, která naplnila program únorových koncertů Komorní filharmonie Pardubice, pochází z období, jež tvoří repertoárový základ tohoto tělesa. Vedle klasicistního harfového koncertu Johanna Georga Albrechtsbergera, jehož sólového partu se brilantně ujala Katarína Turnerová, byla poprvé provedena Čtvrtá symfonie Jana Málka a nakonec se orchestr „vybarvil“ hudbou Maurice Ravela. 

Inspiraci folklorem dával letos sedmaosmdesátiletý skladatel Jan Málek vždy otevřeně najevo. Provázela ho celým životem, ať již v profesi rozhlasového hudebního režiséra v Plzni a v Praze, nebo ve vlastní tvorbě. Ve svých kompozicích se však zároveň nikdy nebránil používat nejmodernější prostředky a formy, takže vytvořil skladby překypující invencí a odolávající povrchním uchopením. Sinfonia č. 4 „La Danza“, jejíhož prvního provedení se ujala v pondělí 17. února Komorní filharmonie Pardubice řízená francouzským dirigentem Martinem Lebelem, sice nedosahuje tak ohromujícího účinku jako autorovo vrcholné dílo Requiem super L‘homme armé zkomponované na přelomu tisíciletí, je spíše záležitostí oddechovou, kladoucí si za cíl především inteligentně pobavit, nicméně od interpretů vyžaduje velkou dávku soustředění, neboť náročných prvků obsahuje poměrně dost. Inspirace lidovým tancem a venkovskou muzikou posloužila Málkovi k vytvoření dalšího jedinečného kusu, jemuž se daří překlenout hned několik historických období i geografických lokalit a skloubit je v působivý, pro posluchače srozumitelný celek. Slyšíme v ní ozvěny české dechovky i balkánských tanečních vírů, mystické tóny, ale také naléhavost středověkých pištců doprovázených primitivním bubínkem. Některé motivy autor jen naznačí, jiné opakuje. Vše ale drží famózně pohromadě a přináší nevšední osvěžující zážitek. Martinu Lebelovi, jehož hostování v Pardubicích je vždy vřele přijímáno (v rámci České republiky bývá vždy připomínáno jeho působení v Karlových Varech, jichž je čestným občanem), se i tentokrát podařilo proniknout do složitých elips a spirál skladby soudobého tvůrce a ponechat dostatečný prostor všem nástrojovým skupinám. Obzvláště uchvacující dojem přinesla jeho práce se členy dechové sekce, jejichž interpretační úkoly jsou zřejmě nejtěžší. 

Autor byl v Sukově síni pardubického Domu hudby osobně přítomen a s viditelným dojetím si vychutnal dlouhotrvající potlesk publika. Z gest a výrazů, vyměňovaných během ovací mezi Janem Málkem a Martinem Lebelem, se dala vyčíst vzájemná úcta i radost z úspěšného výsledku. Domnívám se, že za tím muselo být hodně poctivé práce. Orchestr se předvedl v zase trochu jiném světle, leč opět na výbornou.

Ve vídeňském klasicismu jsou pardubičtí filharmonici jako doma. Vedle „trvalek“ však rádi objevují i autory z tohoto období, kteří v našich končinách nejsou příliš známí. Johann Georg Albrechtsberger k takovým patří, kdypak jste naposledy spatřili jeho jméno v koncertním programu? Přestože jde o osobnost mající na kontě přes pět set skladeb a ve své době působící jako vyhledávaný a úspěšný varhaník, dirigent a především pedagog (k jeho četným žákům náleželi i Beethoven či Antonín Rejcha), požívá dnes jisté vážnosti pouze mezi interprety varhanní a chrámové hudby. Což je škoda, neboť i jeho „světská“ tvorba může příjemně oslovit posluchače a poskytnout mu potěšení. Albrechtsbergerův Koncert pro harfu a orchestr C dur zajisté není kompozicí převratnou, nepotřebujeme však přece pokaždé zůstat omráčeni. Bohatě postačí, zasedne-li k sólovému nástroji umělkyně tak brilantně jej ovládající, jak jsme byli v Pardubicích svědky u Kataríny Turnerové. (Rozhovor čtěte ZDE.) Slovenská sólistka je interpretkou natolik zkušenou a suverénní, že zprvu možná ukolébá její zdánlivě nenápadný způsob hry, který jako by vídeňský klasicismus vyžadoval. Jenže pak to přijde. Sympatická harfistka se postupně, přesně podle partitury, dostávala do virtuózních poloh a procházela jimi s bravurou, při níž se publiku tajil dech. Zejména její procítěné podání střední části Adagio za skvostně znějícího doprovodu orchestru lze označit za jeden z nejsilnějších okamžiků, jehož byla v poslední době zdejší hudební síň svědkem. Ne, to nebylo pragmaticky účelové podání opomíjeného klasika, ale spíše dotyk s něčím na pokraji absolutna. Přídavek v podobě půvabné skladbičky Milana Nováka pak jemně vrátil publikum zpět do reality, šlo o velmi vhodnou tečku za vystoupením první dámy večera.

Po přestávce v Pardubicích zavládly orchestrální barvy. Uvedení kompletní hudby k baletu Má matka husa (Ma mère l‘Oye), tedy včetně předehry a půvabných meziher, Maurice Ravela bylo očekáváno jako výjimečná událost. A vskutku se jí stalo. Dirigent Lebel vtiskl působivé kompozici oscilující mezi impresionistickou lehkostí a tanečním základem šarm, jehož jsou schopni dosáhnout a užít si ho opravdu snad jen Francouzi. Hráči orchestru se pod jeho taktovkou vznesli svými výkony do pozoruhodných výšin melodických i harmonických. Bez jakéhokoli ostychu, bez sebemenšího zaváhání. A při vší úctě ke vzorně hrajícím smyčcům, byli to opět dechaři, kdo budili největší pozornost svým totálním nasazením i precizností. Opomenout však nelze ani členy rozšířené sekce bicích nástrojů, jejichž plně koncentrované snažení přispělo k dalšímu velkolepému dojmu z netradičně sestaveného programu koncertu.

Foto: František Renza / Komorní filharmonie Pardubice

Facebook X E-mail WhatsApp