„Západočeský symfonický orchestr byl u příležitosti slavnostního večera doplněn řadou zkušených hudebnic a hudebníků, což umožnilo provedení skladeb, z nichž každá měla své opodstatnění.“

„Zazněl Paganiniho Koncertní kus pro fagot, lesní roh a orchestr; pokud je hrající ředitel ZSO fagotista a šéfdirigent mistrem lesního rohu, mohli by takovou skladbu opominout?“

„Pro Milana Muzikáře musel být povzbuzením fakt, že navzdory stálé povinnosti nošení roušek byl Společenský sál Casina beznadějně vyprodán.“

Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně v pátek 10. září oficiálně přivítal svého nového šéfdirigenta. Za dirigentský pult se postavil Radek Baborák, který s orchestrem pro tuto slavnostní příležitost nastudoval skladby Smetany, Paganiniho, Mahlera a Brahmse.

Zní to i v celosvětovém kontextu úctyhodně, ale je to tak. Západočeský symfonický orchestr vstoupil do třetího století své existence. Začínal roku 1821 z podnětu zakladatele Mariánských Lázní, tepelského opata Karla Kašpara Reitenbergera, skromně. Z původního počtu deseti dvanácti muzikantů se však v dobách největší slávy lázeňského města vyšplhal na padesátku šedesátku svých členek a členů. To bylo v dobách, kdy do města směřovali za léčbou, ale i za hudbou Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Gustav Mahler nebo také Antonín Dvořák či Ema Destinnová. A ovšem i anglický král Edward VII. – ten, který v Londýně založil Royal College of Music, na které později studovali skladatel Benjamin Britten, dirigenti Leopold Stokowski či Sir Collin Davies nebo sopranistka Joan Sutherland. Věrni výroku Napoleona Bonaparta, který zemřel stejného roku, kdy se zdejší hudební těleso narodilo, hodlají nynější ředitel ZSO (a výtečný fagotista) Milan Muzikář i zbrusu nový šéfdirigent (a světoznámý hornista) Radek Baborák vrátit orchestru jeho minulý lesk. Že to kvůli řadě příčin nebude snadné, je zjevně neodrazuje. Naopak kují železo, dokud je žhavé. Dotyčná věta přece zní takto: „Slaboši na příležitost čekají, silní ji vytvářejí.“

Pomyslné předání šéfdirigentské taktovky proběhlo v rozpětí dvou a půl týdne a na vzdálenost několika set metrů. Ve středu 25. srpna se před dvoutisícovou diváckou návštěvou odehrál vedle mariánskolázeňské kolonády koncert ZSO pod širým nebem, který v této funkci naposled – po deseti letech – dirigoval Martin Peschík. Úvodem zazněla Smetanova Vltava, který se stala symbolickým hudebním pojítkem s inauguračním koncertem Radka Baboráka v sobotu 10. září. Uskutečněném už pod střechou. Ve Společenském sále budovy Casina z přelomu 19. a 20. století, která svůj název získala díky volné podobě s evropskou Mekkou hazardních her, Casinem v Monte Carlu. Večer totiž zahájila jiná část cyklu Má vlast, symfonická báseň Vyšehrad. Mimochodem v neotřelém podání, pro něž má Baborák logické vysvětlení: „Zatímco v Česku se Vyšehrad hraje tak často, až si mnozí na jeho ustálené pojetí zvykli, já se s ním díky svému letitému angažmá v cizině setkával coby muzikant zřídka. Naposledy snad před patnácti lety v Aix-en-Provence s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Takže jsem k nastudování přistoupil nezatíženě, ve vlastním, řekněme, kontrastnějším pojetí, které jsem před orchestrem při nácviku obhájil.“

Západočeský symfonický orchestr byl u příležitosti inauguračního koncertu doplněn řadou zkušených hudebnic a hudebníků – od suverénní Olgy Šroubkové u prvních houslí přes křehkou Roxanu Hädler s vlastní, skvěle znějící harfou až po hřmotného Rostislava Tvrdíka s basou v náručí. Toto složení, které hrálo s nevídaným nasazením, umožnilo provedení skladeb, z nichž každá měla své opodstatnění. Hned po Vyšehradu zazněl málokdy hraný Kus pro fagot, lesní roh a orchestr Niccola Paganiniho z roku 1831. Nejedná se o žádnou transkripci houslové virtuozity, pro níž byl autor – mimo jiné mistr zárodečného „píár“ – podezírán ze zaprodání své duše ďáblovi, takže při jeho koncertech dámy omdlévaly a pánové propukali v pláč. Zmíněnou skladbu Paganini zkomponoval pro tehdejšího profesora pařížské konzervatoře a člena orchestru Komické opery, fagotistu Antoina Nicolase Henryho. Vědom si možností dvou dechových nástrojů, vytvořil vhodné interpretační party, které podle Radka Baboráka tvoří zajímavý dialog: „Zatímco horna v něm představuje ženu, fagot muže, a mají si zjevně o čem povídat.“ Pokud máte orchestr, jehož hrající ředitel je fagotista a jeho šéfdirigent mistrem lesního rohu, mohli byste takovou skladbu opominout?

Před přestávkou zaznělo ještě Mahlerovo Blumine, překládané hornistou s lehkým úsměvem jako Pugét melodií. Jedná se původně o část skladatelovy Symfonie č. 1 D dur z roku 1888, následně několikrát provedené kompletně pod vedením samotného autora. Ten však Blumine posléze vyřadil; ucelená partitura dlouho bloudila prostorem i časem, až se vynořila roku 1959 na aukci, ale drtivá většina orchestrů se k Blumine už nevrací. Tím podnětnější bylo si ji – už v podobě samostatného dílka – vyslechnout. Nehledě na to, že Gustavu Mahlerovi se Baborák chce v čele ZSO věnovat soustavně: „V sále pro čtyři stovky diváků a v našem orchestrálním obsazení asi neprovedeme Symfonii tisíců, ale jsou jiné, intimnější možnosti. Ruckertovy písně, Písně o mrtvých dětech a tak podobně.“

Druhou polovinu inauguračního koncertu vyplnila Brahmsova Symfonie č. 2. D dur, zkomponovaná roku 1877 prakticky během léta, zatímco s předchozí, svou premiérovou, se skladatel – zprvu pochybující o vlastních schopnostech – trápil jednadvacet let. Brahms sice svou druhou symfonii označil v dopise nakladateli za „melancholickou“, ale pod energickým Baborákovým vedením vyzněla v podání rozšířeného ZSO zároveň líbezně i naléhavě. V tomto případě vycházel coby šéfdirigent naopak z mnoha zkušeností, které jako hornista nabyl při časté interpretaci díla v Německu, kde patří k pilířům symfonického repertoáru.

Pro ředitele orchestru Milana Muzikáře musel být povzbuzením fakt, že navzdory stálé povinnosti nošení roušek byl hlavní sál Společenského domu Casino beznadějně vyprodán. A že si koncert užíval i pirátský primátor Mariánských Lázní Martin Kalina, poctivě se nořící do tajů klasiky a orchestru projevující přízeň. Náklonnost partnerů z veřejné správy i z privátu na čele s lázeňským komplexem Ensana bude totiž pro uskutečnění velkolepých plánů ZSO klíčová. Leckoho je jistě možné k vystoupení získat díky přátelství s respektovanou osobností Radka Baboráka, ale nedá se na to spoléhat donekonečna. Kéž se proto zodpovědní inspirují postřehem Friedricha Nietzscheho, který ostatně Mariánské Lázně také navštívil, a dokonce je tu po něm pojmenován jeden léčivý pramen. Filozof totiž napsal, že „život bez hudby by byl omylem.“

Foto: Západočeský symfonický orchestr