„Závěr opery podle Szymanowského staví neřešitelné hádanky nejen pro diváky a posluchače, ale i režiséra a inscenátora.“

„Orchestr je překvapivě umístěn na pódiu a toto řešení přináší několik kontroverzí.“

„Jednoznačnou devizou představení je polský barytonista Michał Partyka v titulní roli.“

Festival hudebního divadla Opera přivezl 4. února na prkna Stavovského divadla operu Král Roger. Dílo jednoho z nejznámějších polských skladatelů Karola Szymanowského (1982–1937) v nastudování Opery Národního divadla Košice režíroval Anton Korenči a hudebně vedl Peter Valentovič. Inscenaci lze označit za problematickou.

„Sicilské drama“ ale i „mysterium“, jak dílo nazval sám skladatel, mělo premiéru 19. června 1926 ve Velkém divadle ve Varšavě a v posledních letech zažívá zaslouženou renesanci. Není divu, jeho hlavními tématy jsou střety národů a náboženství, principy psychoanalýzy či věčná volba mezi Érosem a Thanatem, navíc je jeho závěr poněkud surrealistický, a tak dovoluje mnoho hudebních i režijních výkladů (v tomto ohledu se dílo dá přirovnat k Juliettě Bohuslava Martinů). Skladatel strávil mnoho času cestováním po Sicílii a svou lásku k regionu sdílel se svým bratrancem a básníkem Jaroslawem Iwaszkiewiczem. V létě 1918 v Oděse Szymanowski a Iwaszkiewicz projekt iniciovali a operu skládali v letech 1918 až 1924. 

Opera nabízí příběh vládce Rogera jako představitele racionálního řádu a náboženského (v tomto režijním výkladu ortodoxní víry) systému, který je narušen tajemným Pastýřem. Příchod novodobého proroka, který hlásá hédonismus a bujaré veselí a za nímž se vydávají masy, nejenže otřese stávajícím společenským řádem, ale zároveň odstartuje Rogerovu osobní proměnu. 

Scéně dominuje veliká socha Niké, před kterou je umístěno několik kusů nábytku evokujícího salon ve stylu art deco, a v něm se odehrává celý příběh (scéna Ondrej Zachar). Orchestr a sbor je překvapivě umístěn také na pódiu, a to za tímto salonem. Už toto řešení přináší několik kontroverzí. Světýlka orchestru sice hezky evokují noční město pod královským palácem, na druhou stranu je ale ději, resp. režii ponecháno strašně málo jevištního prostoru, a tak se herecké počiny omezují na opatrná gesta a pomalé krůčky, jako by se všichni báli, aby nepřevrhli nějakou rekvizitu. Navíc v místech, kde je na pódiu více lidí najednou jsem měl dokonce strach, aby někdo nespadnul dolů. V těchto limitujících podmínkách nemůže být o herecké akci či režijním vedení pěvců téměř ani řeč. Děj opery není nijak složitý, začíná v tomto salonu, kde se mezi Králem Rogerem a jeho ženou Roxanou vládnou antipatie dávno vyhaslého vztahu. Do salonů přichází lékař Edrisi (v tomto případě terapeut) a později i kněží, kteří si stěžují na nového proroka (Pastýře), jenž hlásá proti víře. K nim se přidává nespokojený dav, jehož hrození pěstičkami působí – stejně jako v nedávné Šárce v Národním divadle – poněkud úsměvně. Nakonec přichází sám Pastýř oblečený ve volném bílém obleku s elektricky osvícenými pruhy. Snad to má demonstrovat jeho božství či auru, mně bohužel na mysl vytanul Robert Redford ve filmu Elektrický jezdec. Původně rozhořčený dav záhy podléhá kouzlu Pastýře a na konci druhého dějství se rozhodne ho následovat. Jeho kouzlu podléhá i Roxana, což vyvolává žárlivé scény mezi ní, Pastýřem a králem. Třetí dějství lze interpretovat jako blouznění krále Rogera (mimochodem jeho jméno se vyslovuje, jak píšeme, ne jako „rodžr“, což bývá dost běžné), jemuž sekunduje jeho psychoanalytik Edrisi. Samotný závěr opery podle Szymanowského staví neřešitelné hádanky nejen pro diváky a posluchače, ale i režiséra a inscenátora, což se v tomto nastudování potvrdilo. Edrisi zpívá o tom, že sen je u konce a král Roger podá svou poslední árii o žhavém slunci, načež se má otevřít lásce. Ta je v košickém nastudování dalším rébusem. Mezi králem a královnou láska dávno nepanuje, král se o ní začne zajímat čistě ze žárlivosti a ješitnosti, když ji začne ztrácet. Ve svém snovém deliriu několikrát volá její jméno, ale není moc jasné, proč ji hledá. Celým dějem navíc prochází postava mladého sličného chlapce, kterým je král fascinován. Zda jde o osobní projekci, přízrak nebo reálnou postavu není moc jasné. Tyto úvahy nejsou brány jako výtka inscenaci, spíše se snažím předestřít rébusy, které před posluchače staví Szymanowského a Iwaszkiewiczovo kongeniální dílo a jak mu jdou naproti v Košicích. V úplném závěru se král dotýká chlapcova ramene, z čehož ale stále není patrné, zda se jedná o chiméru či vlastní alter-ego, s nímž se smířil, nebo zda mladík má představovat milence či objekt královy potlačované touhy – v tom případě bych, vzhledem k znovuobjevené lásce, očekával přinejmenším polibek. 

Hudební nastudování opery přináší obvyklý jevištní standard. Orchestr Národního divadla Košice hrál Szymanowského kouzelnou hudbu pěkně, ale tak trochu opatrně, jako by se bál většího odstínění dramatických pasáží. Navíc připomeňme, že orchestr je umístěn na jevišti za zády pěvců, což celkovému vyznění díla neprospívá. Bohužel jsem se současně nemohl zbavit dojmu, že by někteří pěvci by mohli mít problém ho přezpívat, pokud by byl usazen v orchestřišti. Jednoznačnou devizou představení je polský barytonista, host mnoha předních evropských operních scén a vítěz Mezinárodní pěvecké soutěže Francisca Viñase Michał Partyka v titulní roli. Jeho příjemný hrdinný baryton měl sice za začátku trochu problém se zúženým hrdlem (což byl problém všech zpěváků), nicméně brzy se hezky otevřel a dokázal vystihnout jak dramatické žárlivé scény, tak jímavé monology vlastního šílenství. Navíc byl přesvědčivý i herecky a na malém prostoru s minimem gest vykreslil tetrarchu, jemuž se říše i vlastní svět rozpadají pod rukama. Chorvatská koloraturní sopranistka Gabriela Hrženjak v roli Roxany prodala charismatický výkon, svým mladým, jemným, zvonivým hlasem se dobře hodila ke svému jevištnímu manželovi, nicméně intervalové skoky v partituře jí činily potíže. Roli Pastýře ztvárnil polský tenorista, který se věnuje i populární hudbě Andrzej Lampert. Jeho výkon se recenzentovi hodnotí dost těžko. Věřím totiž, že tuto roli by měl zpívat tenor spinto, nikoliv lyrický tenor, jak tomu je v této inscenaci. Pan Lampert měl nepříjemně zatěžkaný hlas, z jeho krku šly nevyrovnané fráze a výšky musel tlačit nepříjemnou forzí. Na jeho obranu je třeba poznamenat, že na vystoupení, ze kterého je psaná tato reflexe, zaskakoval za původně oznámeného Juraje Hollého, který ve stejný den oznámil indispozici a je tedy otázkou, zda má s rolí dostatečné pěvecké, natožpak herecké zkušenosti. Ve druhém dějství se sice rozezpíval, ale i tak mu zpěv činil očividné fyzické potíže. Jistě, je to velice náročný part, ale na pěvci by fyzická náročnost zpěvu nikdy neměla být znát. Ukrajinský tenorista Maksym Kutsenko v roli doktora Edrisiho podal v rámci možností jeviště dobrý herecký výkon a zejména ve třetím dějství hezky sekundoval králi, jeho pěvecký projev byl ale unavený a mdlý. Bohužel ani sbory (Sbor a orchestr Národního divadla Košice a dětský sbor – mimochodem, všechny děti měli nasazené brýle, což byl hezký a působivý prvek – kostýmy Boris Hanečka), které mají v této opeře důležitou roli, nepřinesly požadovanou kompaktnost a plasticitu zvuku – jako by jim chybělo ještě několik zkoušek, aby podaly plně zanícený výkon. Podtrženo, sečteno, až na několik výhrad není inscenace vůbec špatná, přináší mnoho otázek a zamyšlení, o což šlo Szymanovskému především. Rovněž zaujme krásnou hudbou a zajímavým příběhem, ukáže posluchači, jak krásná může být zpívaná polština (s níž se vzdor geografické blízkosti místní posluchač příliš nesetkává). Zvláštní pochvalu si zaslouží tištěná brožura, která je graficky i věcně velmi hezky zpracovaná. Nicméně celkově tato inscenace zůstává tak trochu na půl cesty. Mimochodem, zhruba na půli cesty mezi Košicemi a Prahou leží Brno. Místní opera bude svého Krále Rogera premiérovat v červnu. Díky košickému opernímu domu budeme mít možnost téměř bezprostředního srovnání, což se u takto – na našich scénách – raritních počinů člověku jen tak nepoštěstí.

…………….

Roger – Michał Partyka
Roxana – Gabriela Hrženjak
Edrisi – Maksym Kutsenko
Pastýř – Juraj Hollý
Arcibiskup – Michal Onufer
Diakonka – Myroslava Havryliuk
Mladý chlapec – Oleksandr Tishchenko

Režie: Anton Korenči
Dirigent: Peter Valentovič
Scéna: Ondrej Zachar
Kostýmy: Boris Hanečka
Světelný design: Róbert Farkaš
Sbormistr: Igor Dohovič

Foto: Daniel Jäger