„V prvním obsazení na sebe výrazně upozornily obě klíčové sopranistky v rolích Královny noci a Paminy – Bronislava Smržová a Markéta Klaudová.“

„Musím pochválit Sbor opery Jihočeského divadla se sbormistrem Martinem Veselým. Jeho vstupy působily v homogenitě zvuku a pevnosti intonace profesionálním dojmem.“

„Věková proporce publika obou premiér byla až zázračně vyvážená. Toto je ovšem událostí roku!“

Divadelní sezónu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích zahájila Mozartova poslední opera – Kouzelná flétna, v sále DK Metropol. Premiéra se uskutečnila 4. listopadu, druhá premiéra následovala dne 5. listopadu. V hudebním nastudování šéfdirigenta Davida Švece, v režii Petra Haška, šéfa Malého divadla, což je v Českých Budějovicích součást Jihočeského divadla. Scénu a kostýmy navrhli Ján Tereba a Anna Scheffel Brotánková, důležitý světelný design realizoval Karel Šimek. Nutno hned v úvodu akcentovat, že byla zvolena verze v českém jazyce, tedy překladu z německého originálu Schikanederova libreta. Zpěvní texty obstaral v operním žánru zkušený Vojtěch Spurný, překlad prózy dvojice Petr Hašek a David Košťák. Je obdivuhodné, že se inscenátorům podařilo obsadit dvojmo nejen pěvecky velmi náročné role (výškově vypjatá Královna noci a naopak extrémně hluboko polohově posazený Sarastro), ale alternují se všechny partie. Očividně se očekává od inscenace návštěvnicky mnoho, vidím ji na programu divadla nejen na Silvestra, ale i na Nový rok.

Inscenátoři na českém jihu zvolili z mnoha inscenačních možností verzi pohádky se zjevnou akcentací humorného pohledu na celé dílo, který se filosofických výkladů se zednáři a ilumináty jen dotýká. Naše doba je již ostatně příliš vzdálena od dobového osvícenství, otázky kolem zednářů ve Vídni doby Mozarta a Schikanedera jsou dnes našemu vnímání nejasné, navíc řadu problémů má i celé Schikanederovo libreto, již od vzniku díla problematizované pro řadu nedůsledností. Vsadit karty na humorné pojetí, slovy režiséra – učinit inscenaci hravou a rozhýbanou, dělat si legraci ze všeho –, je velmi dobře možné, vždyť nade vším stejně vítězí Mozartova geniální hudba, která překrývá leckteré otazníky nad nedotaženostmi v Schikanederově libretu.

Kouzelnou flétnou Wolfganga Amadea Mozarta vrcholí vídeňský singspiel a ukazuje cestu k německé romantické opeře. Do prazákladů Kouzelné flétny byl položen námět pohádek o vítězném boji dobra se zlem, zasazen do pohádkového světa starého Egypta. Tamino coby dobrý princ se vymaní za přispění kouzelných sil z moci zla a získá Paminu, krásnou mladou ženu; uloupená princezna tak dojde naplnění své lásky. Tak tomu v pohádkách bývá, leč tak jednoduché to zde u Mozarta vůbec není. V Kouzelné flétně zaznívá sen osvícenství i Mozarta samého, který věřil, že vzejde říše dobra, lásky, bratrství, rovnosti. Slova „je víc než princ, je člověk“ mohou nám znít již dnes fádně, ba frázovitě. Leč jsme zde dva roky po revoluci ve Francii, kdy se hledá smysl myšlenky rovnoprávnosti, odstřižení se od světa šlechtického rokoka. Naopak, rokoková hravost předchozích děl tady chybí, vždyť Kouzelná flétna již nebyla určena aristokratickému publiku, nýbrž více publiku lidovému, chodícímu do předměstských divadel. Od rokokové hravosti Mozart zcela odchází a vytváří první období národní německé opery, vyrůstající z tradice singspielu. Kouzelná flétna představuje Mozartovo krédo, vrcholící cestu rozeného dramatika. Dílo obdivovali nejen pokračovatelé Beethoven a Weber, ale i Wagner, Goethe, dokonce i filosof Hegel se jím zabývá na stránkách své Estetiky. Ti samozřejmě neobdivovali pohádkový příběh…

Zdánlivě prostý svět pohádky totiž značně narušují mnohé digrese a především složitá symbolika, nám již dnes vzdálená. Mnozí muzikologové si s tím dodnes lámou hlavu, renomovaný německý muzikolog Kurt Honolka dokonce dospěje k názoru na libreto značně negativnímu a označí ho bez skrupulí za slátaninu Schikanedera, jenž prý neměl ani dokončené základní vzdělání (Na počátku bylo libreto)… Schikanederova, ale i Mozartova příslušnost k zednářskému loži ve Vídni vede k domnění, že autoři skryli do díla zednářské motivy, zkalené rouškou tajemství. Sarastro je zde pokládán za ztělesnění zednářství, jeho říše představuje pravdu a ušlechtilost ducha, naopak říše Královny noci značí temno, zlo, brání poznání pravdy. Dokonce se brala jako alter ego Marie Terezie… Zase z pohledu iluminátů může být naznačený smysl díla odlišný od zednářského výkladu. V reflexi nemohu zabíhat do řady větších podrobností, jichž je zde opravdu přemnoho, uvádím vše jen proto, aby bylo patrné, že nejde o prostou, jednoduchou pohádku, jak by se mohlo zdát. V mladém věku jsem vnímal Kouzelnou flétnu především jako moralizující, vážné dílo, které humorem ozvláštňuje jen postava pohádkového Papagena. Bylo to patrně dáno charakterem inscenací, Praha tehdy uváděla kompletního Mozarta ve Stavovském divadle, Operní studio HAMU hrálo Figarovu svatbu řadu let a přidalo i Kouzelnou flétnu, v režii českobudějovické Inge Švandové-Koutecké, již tímto připomínám. S orchestrem, ba absolvoval na ní tehdejší mladý student HAMU Jiří Bělohlávek…

Předbeethovenovská hudební epocha zde vrcholí a ukazuje cesty k romantické německé opeře. Nejde však o ryzí pohádku, zejména dětskému věku snadno srozumitelnou v ději, jak bychom si mohli letmým pohledem myslet. Výše již zmíněný Kurt Honolka až rezignuje porovnáváním s libretem Verdiho Trubadúra, obdobně málo přehledným a s otazníky. Obé ale zachraňuje, jak je v opeře častěji obvyklé, geniální hudba.

Režie Petra Haška se chce viditelně osvobodit od výše řečených tendencí filosofických a vytvořit představení s důrazem na primérní pohádkový námět, vytvořit hravou a dynamicky rozhýbanou inscenaci naplněnou pohybem. „Aby v popředí vítězilo to hravé, zábavné, děláme si z toho všeho trochu srandu,“ říká režisér v kulturním magazínu Kavárna. Ideou je mu cesta Tamina za světlem. První polovina opery se odehrává v tradičním duchu, obsahuje především pohádkové aspekty. Ve druhé části se Tamino propadá až za zeď Metropolu, vše se mu rozjasňuje (metafora dobového osvícenství), v jeho cestě za světlem, což se jeví jako režijní idée fixe. Pro realizaci dynamické inscenace režisér angažoval i skupinu Holektiv – zajímavý soubor akrobatek, oživující jednotlivé scény permanentním pohybem. Bude zajisté mnoho názorů, což je u tohoto díla logické, ale po všech úvahách o charakteru Mozartova finálního díla, po různých rádoby „moderních“ experimentech osobně beru režisérovo východisko a resumé jako šťastné.

Pěvecké obsazení Kouzelné flétny je již o něčem jiném než úvahy o charakteru inscenace. Je velice náročné pro každé střední a menší operní divadlo. A nedá se ničím obejít, v opeře je poloha a rozsah partů přísně limitující. Nevyzpíváš určitý tón? Pak nemůžeš určitou roli zpívat, ani si na ni pomýšlet, zde není vůbec nic v subjektivních rovinách… Vedle specificky náročné role na veliký tónový rozsah u role Královny noci je zde celá řada rolí ansámblového charakteru, které zase vyžadují vyrovnanost hlasů, jejich homogenitu, což je vždy požadavek číslo jedna u sborového a ansámblového projevu. Když náročnost Mozartova stylu přenechám k charakterizaci legendárnímu dirigentovi Karlu Böhmovi, odpověděl na otázku, co požaduje od pěvců v interpretaci Mozarta, takto věcně: „Chci, aby uměl pěvec nasadit tón v jakékoliv poloze piano nebo měkké forte, aby na požádání piano crescendoval po plné forte a vrátil zpět do piana, aniž by se charakter hlasu změnil, aniž je cítit rejstříková změna. Pěvec musí ovládat samozřejmě dokonalou instrumentální kantilénu, neboť Mozart dokáže kantilénou vyjádřit naprosto vše. Ve výrazu měl Mozart pro všechno zdravý tón, jen jedno velice nesnáší – sentimentalitu.“ Tak se vyjádřil Karl Böhm, od orchestru vyžadující štíhlý, ohebný zvuk bez náznaků „tlustého“ zvuku, který nesnášel. Interpretovat stylově a technicky dokonale Mozartova operní díla je veliký oříšek pro dirigenta, orchestr a všechny interprety na jevišti.

Mladý šéfdirigent David Švec, do něhož jsou vkládány velké naděje, zjevně usiluje o štíhlý, kompaktní zvuk orchestru, jeho ohebnost a pružnost ve zvuku, o frázování a důsledné členění frází. Tempa jsou temperamentní, mnohdy až příliš hybná, v doprovodu árií by možná prospělo trochu zvolnění (árie Tamina v Larghettu by získala na obloucích frází, árie Královny noci by nebyly tak „na hraně“ vyzpívání obtížných polohových míst ve staccatu, některé zárodky nesouladů v ansámblech by se přirozeněji vyrovnaly). Pěvcům je text, škoda, celkově vzato, málo rozumět, zhruba polovina slov zůstává nezřetelná. Je to úkaz dnes častý, souvisí s moc velkým zaměřením na texty v jiných jazycích, kde podobný jev ovšem málokomu vadí, pokud daný jazyk zná jen povrchně, ne perfektně. Někdy by jistě prospělo v doprovodech sólistů větší ztišení, skutečné piano se ozývá moc sporadicky. David Švec dirigoval představení se zřejmým přehledem, vše avizuje pohotově a drobné nesoulady se scénou umí velmi pružně zachytit a rychle vyrovnat. Je soudobou velkou nadějí pro operní soubor, jeho další rozvoj, navíc v Českých Budějovicích vyrůstal, je úspěšným absolventem místní konzervatoře.

Pěvecké obsazení je zásadně podstatné pro úspěch klasické opery, výše citovaný Kurt Honolka ji nazývá trefně pěveckou operou, kde technické vybavení disponovaných pěvců je naprosto zásadní. V prvním obsazení na sebe výrazně upozornily obě klíčové sopranistky v rolích Královny noci a Paminy. Ve vysoce rozsahově a virtuózně Mozartem vystavěné roli Královny noci zaujala sopranistka Bronislava Smržová, rozsahově bez problému zvládla obávaná tříčárkovaná f, bez nichž tuto roli nelze zpívat. Přesvědčila obdivuhodnou hlasovou pohyblivostí, pružností svého nosného sopránu, jemuž uměla dát i překvapivou průbojnost v dramatických místech. Je stěží pochopitelné, že tato premiéra byla prvním operním debutem disponované sopranistky, po řadě let od absolutoria konzervatoře, kdy vyučovala a technicky dále pilně pracovala s novými pěveckými pedagogy. Výkon to byl úctyhodný a hned v tak neobyčejně náročné roli, kterou zvládne jen menšina sopranistek daného oboru. Pamina sice nemá v partu tak limitující rozsahové požadavky, ale pro lyrický soprán je to oborový prubířský kámen v dokonalosti kantilény, ve schopnostech dynamických a výsostné mozartovské kultivaci projevu. Markéta Klaudová ztvárnila Paminu pěvecky znamenitě, plně přesvědčivě v tónu i gestu. Obě klíčové sopranistky sklidily po áriích nebývale spontánní potlesk, část publika byla vůči nim zřetelně pozitivně naladěna.

Tamina zastal se ctí domácí tenorista Peter Malý, musel obsáhnout obě premiéry, pro onemocnění svého alternanta. Jeho lyrickému tenoru je poloha Mozartova Tamina velmi blízká, zvládá ji s hlasovou lehkostí, jeho kulatý, pružný a kultivovaný hlas je pro daný styl jako stvořený. V dramatičtějších místech by neškodila – z mého pohledu – větší míra lesku, a tím i důrazu na závažnost ve výškách, ale to je jen drobná poznámka k celkově velmi zdařilému výkonu v nesnadné roli.

Jakub Hliněnský mne mile překvapil před několika týdny v Plzni jako výrazný Budivoj v Daliborovi. Nedivil jsem se proto výtečnému ztvárnění role Papagena, očekával jsem to. Papageno je navíc neobyčejně jevištně atraktivní role, pro úspěch u publika jako stvořená, bez polohových nesnadností, kterými zde Mozart šetřil. Jen z mého pohledu ne zrovna šťastně vytvořená maska obličeje zabraňovala mimice, aby mohla více dominovat, což je zrovna u pana Hliněnského trochu škoda… Duet s Papagenou by vyzněl při možnosti výraznější mimiky ještě vtipněji.

Jan Šťáva je osvědčeným pěvcem, jeho obsazení je vždy sázkou na jistotu, v Plzni předvedl výrazného Kecala v Prodané nevěstě. Sarastro je role z rodu typických basů profondo, místy hluboko posazená, je z rodu rolí, které vyhovovaly Jaroslavu Veverkovi či Eduardu Hakenovi, Karlu Petrovi. Jan Šťáva ztvárnil roli v intencích režiséra jistě zdařile (i z toho vážného Sarastra si režie dělá občas sympaticky legraci…), hluboké polohy profondo basu již nejsou jeho pravou „parketou“. Buffo tenorová role Monostata nepředstavovala pro tenoristu Ondřeje Koplíka pěvecky sebemenší problém, vždyť je tenoristou prvních oborů a poloha Monostata nepředstavuje žádné problémy. Jevištně působil dynamicky, muzikálně suverénně. Na obou premiérách vytvářeli důležitou roli Mluvčího ve vývoji děje Alexandr Beň a František Brantalík, pěvecky a výrazově s patřičným důrazem na důležitost klíčového momentu dialogu s Taminem. Dirigent zde vypracoval zřetelně promyšleně návaznost temp v Adagio a Andante e molto, s přechodem opět do Adagia. Je to zdánlivě krátký, ale de facto klíčový moment díla.

Na již zmíněné druhé premiéře 5. 11. představilo Jihočeské divadlo rovněž zdařilé obsazení klíčových rolí, ovšem Tamino zůstal stejný, jak bylo zmíněno, pro onemocnění alternujícího tenoristy.

V roli Královny noci se představila již osvědčená sopranistka Doubravka Součková, která před časem debutovala v Plzni v Hamletovi, velmi úspěšně, byl jsem tehdy u toho. Vysoce obtížná role Královny noci v ní nalezla druhou výbornou představitelku, trochu subtilnější v tónu, která ale roli zvládá s technickou jistotou. Je to až k neuvěření, aby malé divadlo v Čechách mohlo počítat se dvěma technicky tak disponovanými Královnami noci, což bývá role šéfy oper mnohdy těžko hledaná a nacházená.

Rovněž Pamina si našla v takzvaném druhém obsazení skvělou interpretku – Soňu Godarskou. Imponovala vypracovanou pianovou dynamikou ve známé árii v Andante, kterou vždy moc rád oceňuji, spolu s frázováním a nosným prostorovým zvukem. Vyjádřila zdařile i dramatický vývoj postavy.

Vděčná role Papagena si našla na druhé premiéře velmi dobrého interpreta v Michalu Marholdovi. Pro roli Sarastra byl zvolen inscenátory basista Jaromír Nosek, pěvec zřetelně kultivovaného fondu, s promyšleným frázováním a citem pro mozartovský styl, ale dlužno podotknout, že obdobně jako pan Šťáva neshledává svoji „parketu“ v hlubokých polohách, kterými Mozart roli obdařil. Královna noci a Sarastro představují pro Mozarta dva polohové protipóly, které nejsou v jiných partech přítomny, v tom je trošku „nespravedlivý“…

V drobné, ale v opeře důležité roli Papageny si vedly pěvecky i jevištně moc dobře, tvárně, s patřičným vtipem, obě představitelky – Marie Šimůnková a Vladimíra Janovská. Jen o jejich masce platí totéž, co jsem konstatoval u Papagena, mimiku omezovala. Trojice dam byla solidně sezpívána, zejména první obsazení si vedlo zdárně, byť postaveno do velkých, oddělených oken, což již jednou tak krutě selhávalo v inscenaci Prodané nevěsty… Zde se patrně hlasy navzájem více slyšely, kontrolovaly a vyzněly tak v souzvuku harmonie bez problémů, solidně. Tady bych jmenoval trio první premiéry – Kateřina Hájovská, Dana Šťastná a Jana Piorecká.

Trio chlapců – géniů – vycházelo pěvecky i v režijně zvláštně voleném permanentním, velice živém pohybu přesvědčivě zejména v prvním obsazení – Kristýna Fílová, Martina Pavlínová a Pavla Hubáčková. Sestavit vhodně tato tria v Kouzelné flétně, což je také její specifikum, nebývá snadné. Tam, kde je k dispozici chlapecký sbor, je ideální využít talentované jedince. To se ovšem týká spíše velkých měst, kde je možno tuto ideální variantu uvažovat. Na straně druhé, slyšel jsem tuto alternativu v Praze dvakrát dost nevycházet, čili toto budějovické řešení vycházelo na obou premiérách solidně, na první premiéře v souzvuku tria více prostorově nosně.

Jistě nemohu nezmínit i charakterní roli Monostata, kterou se zřetelnou chutí a vitalitou realizoval na druhé premiéře buffo tenorista Michael Robotka.

Musím pochválit Sbor opery Jihočeského divadla se sbormistrem Martinem Veselým. Jeho vstupy – režisérem většinou zajímavě umístěné u vstupů do auditoria z obou stran – působily v homogenitě zvuku a pevnosti intonace profesionálním dojmem.

Od inscenace Kouzelné flétny si zjevně inscenátoři mnoho slibují. Obě premiéry byly zcela vyprodané, druhá se mi zdála ještě více spontánní v ohlasu publika, což oceňuji, ba jsem byl až překvapen větším počtem permanentních potlesků po áriích a uzavřených číslech, než bývá na druhých premiérách zvykem. Standing ovation bývá v Českých Budějovicích zdvořilostním jevem, mnohem častějším než v jiných divadlech české kotliny. Takže jen konstatuji pro úplnost, že bylo na obou premiérách! Byl jsem vděčen za dílo s optimistickým vyústěním a humorným ztvárněním, publikum kolem mne jistě taktéž. Vždyť v očekávání časů spíše negativních, které se nutně nemohou opět nedotknout kultury, bych dokonce upřednostňoval všechna pozitivně naladěná libreta oper. A ty opery s mnoha vraždami a častou pochmurnou tematikou bych nechal až na dobu, kdy snad budou obzory na nebi kultury již jasnější.

Přeji vedení Jihočeského divadla, aby se dobrá věc podařila a opera našla očekávaný ohlas u rodin s dětmi, získala svým nakažlivým optimismem nové publikum. A nemohu na závěr nekonstatovat překvapivý jev, jaký jsem dlouho nikde nezaznamenal! Strukturu publika netvořili v drtivé většině lidé takzvaného penzijního věku, jak jsem všude již delší dobu zvyklý, ale věková proporce publika obou premiér byla až zázračně vyvážená. Toto je ovšem událostí roku!

Foto: Matina Root