„Pořadatelé dnes čím dál častěji vyžadují, aby byla do programů zařazena soudobá hudba.“

„Fonetická abeceda zpěvákům neuvěřitelně pomáhá zdokonalit výslovnost.“

„U nás se říká, že studium v zahraničí je jen pro bohaté, ale není to pravda – jen je potřeba vědět, jak požádat o podporu.“

Kristýna Kůstková je česká sopranistka působící doma i v zahraničí. Vystupovala na scénách jako Carnegie Hall, Teatro Nuovo Gian Carlo Menotti či Festival dei Due Mondi a interpretuje operní role i koncertní repertoár. V tomto měsíci ukončila sezónu v italském Spoletu rolí Zuzanky ve Figarově svatbě a současně pokračuje ve studiu doktorského programu na AMU a pravidelně se věnuje sólovým recitálům a spolupráci s českými i zahraničními soubory. 10. listopadu v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů v skladatelově kantátě Mikeš z hor přednese sólový part za podpory Kühnova smíšeného sboru a dalších hudebníků.

Váš repertoár je velmi rozmanitý – od Paminy přes První dámu a První žínku po Humperdinckovu Mařenku, dále k Musettě a Zuzance… Máte v tom nějaký systém, nebo jako mladá sopranistka prostě musíte brát, co vám divadla nabídnou?

Je to určitě větší rozptyl, ale stále se držím v poloze vyššího lyrického sopránu, takže až na roli První dámy to nejsou žádné velké repertoárové skoky. Snažím se být opatrná, ale pravdou je, že mladý zpěvák musí být vděčný za každou příležitost, vyloženě mimo obor bych ale roli nepřijala. Jsem moc ráda, že se mi Zuzanka vrátila do repertoáru a že se Musetta, kterou jsem zpívala ještě na konzervatoři, se mnou podívala také do divadla v Opavě.

Jaká je největší nevýhoda toho, když je člověk sopranistkou? Je to příliš velká konkurence?

Je pravda, že sopránů je ze všech oborů nejvíce a konkurence je veliká. Je to sice krásný hlasový obor přinášející mnoho radosti a inspirace, ale zároveň si nemohu nevšimnout, že mužské hlasy mívají více příležitostí. Na soprány jsou kladeny extrémní nároky – jak mi kdysi řekl kolega na jednom festivalu v Itálii: „Dobrý bas může zpívat všude, ale dobrý soprán, aby se uchytil, to je řehole.“ Proto je důležité, aby se interpret soustředil na to, v čem opravdu vyniká. Já se například snažím hodně věnovat i koncertní činnosti, nejen opeře.

Měla jste možnost studovat na Mannes School of Music v New Yorku. Jaké jsou přednosti tamního vzdělávacího systému?

Většina univerzit v USA je soukromá, a proto mají mnohem větší finanční možnosti si najmout špičkové odborníky. My jsme například ve výuce měli profesora specializovaného pouze na francouzský repertoár a francouzskou výslovnost, další profesory na německé písně a mozartovské recitativy. Díky tomu je možné jít opravdu do detailů a rozvíjet interpretaci do hloubky. Na druhou stranu máme i doma spoustu skvělých odborníků, kteří se snaží v rámci svého platu poskytnout studentům maximum.

Hodně pěvkyň a pěvců, kteří studovali v USA, zmiňuje jen minimální výuku staré hudby. Vnímala jste to podobně? Přece jen se pravidelně věnujete interpretaci staré hudby se souborem Barocco sempre giovane…

Ano, obecná výuka staré hudby byla méně rozsáhlá. Ale já měla seminář s barokní specialistkou, která šla opravdu do detailů a učila nás, jak by se baroko mělo správně interpretovat. Pokud chce člověk v USA studovat starou hudbu, je to možné – ale musí se na ni zaměřit, vyhledat si příslušné kurzy a profesory. Kdo chtěl, našel si příležitosti, nevýhodou však bylo velké množství studentů, vyšší konkurence a menší individuální fokus. Na druhou stranu tam byla spousta motivovaných studentů, kteří se sdružovali do projektů, které sami iniciovali, a škola je v nich podporovala. Například s jedním flétnistou jsme připravovali Bachovy árie; bohužel kvůli covidu na ně nedošlo. Studium bylo opravdu náročné – hodně domácích úkolů, mnoho příprav, árie jsme museli nastudovat během jednoho až dvou týdnů pro různé prezentace… byl to opravdový zápřah, ale skvělá škola života.

Nyní jste ukončila své angažmá v operním studiu ve Spoletu. Můžete to srovnat se svými zkušenostmi s Prahou?

Porovnávat se to snad ani nedá, u nás totiž taková studia prakticky neexistují. Zpočátku jsme připravovali určené role s klavíristy a účastnili se masterclassů, ale zbytek byla opravdová práce v divadle. Zkouškový proces je v Itálii kratší než u nás a někdy se zkoušely i dvě produkce zároveň, tak bylo nutné být maximálně připravený. Panuje tam větší samostatnost, každý zpěvák si volí sám repertoár, na kterém chce pracovat, a pak se soustředí na nasmlouvané koncerty nebo inscenace.

Ve Spoletu jste se často věnovala soudobé hudbě. Můžete přiblížit, jaké role jste tam zpívala a s jakými inscenacemi jste se setkala?

Například jsem vystoupila jako Anita ve stejnojmenné opeře od Gilberta Cappelliho, což byla světová premiéra, a pěvecký part byl zatím nejnáročnější, jaký jsem doposud na jevišti interpretovala. Rozsah byl téměř dvě a půl oktávy a pohyboval se velmi často v extrémních polohách, ale režie byla opravdu strhující a na konci představení jsme na pódiu všichni brečeli. Příběh této tragické hrdinky mi pak vyvážila komická role Vandy z opery Smorfia Bruna Bettinelliho z padesátých let a za obě postavy jsem od divadla obdržela cenu Spoleto Gioielli 2024 za nejlepší ztvárnění role. Letos jsem v rámci Festival dei Due Mondi vystoupila v produkci opery Hadrian Rufuse Wainwrighta s Maltskou filharmonií v roli Lavie. Byl to pro mě velký zážitek, jelikož v hlavních rolích byli obsazeni vítězové Operalie a další světoví zpěváci a bylo skutečně inspirativní sledovat jejich práci. Vrcholem mojí sezóny pak byla Marina v monoopeře Giorno di nozze Gina Negriho z padesátých let, kterou režíroval legendární režisér Pier Luigi Pizzi. Tomu je neuvěřitelných pětadevdesát, ale bez jediné poznámky si pamatoval každý detail režie a měl velmi jasnou vizi. Jako Marina jsem měla půl hodiny na jevišti jen sama pro sebe a díky skvělému vedení jsem si užívala každý okamžik. Na inscenaci vyšlo mnoho krásných ohlasů a za tuto postavu jsem také dostala speciální cenu. Na závěr jsem si užila už klasickou roli, moji milovanou Zuzanku ve Figarově svatbě.

Cítíte se jako specialistka na soudobou hudbu?

Určitě bych se takto nechtěla profilovat, ale soudobá hudba mi rozhodně není cizí. Mám přátele skladatele, jejichž díla ráda uvádím a podporuju je. Ne vždy vám sedne „do krku“ tak jako zavedené operní role, ale zkušenost je to fascinující – dostanete se ke zcela jiným výrazovým prostředkům, které by vám klasická opera neumožnila. Pořadatelé dnes také čím dál častěji vyžadují, aby byla soudobá hudba zařazená do programů – například v Českém centru v Paříži mě čeká recitál, na kterém uvedeme i několik děl současných českých autorů, a to skladby od Darji Kukal Moiseevy a Tomáše Hanzlíka.

Co dalšího vás čeká v této sezóně?

Kromě koncertu na Dnech Bohuslava Martinů mě v nejbližší době čeká Humperdinckova Mařenka v Olomouci a spolupráce s Ahmadem Hedarem na Poulencově Lidském hlasu. Před sebou mám i vánoční koncerty se souborem Barocco sempre giovane, nějaké ty „Rybovky“, svatováclavský koncert v Pardubicích nebo Novoroční koncert s Vilémem Veverkou. Mimo Českou republiku mě pak čeká vystoupení v Českém centru v Paříži a pokud vše dobře dopadne, měla bych se příští rok znovu podívat i do Itálie. Jsem také ve druhém ročníku doktorského studia na HAMU a v létě připravuju doktorský koncert se zaměřením na francouzský repertoár a francouzskou výslovnost pro zpěváky.

Můžete nám to přiblížit?

Když jsem se v USA poprvé potkala s mezinárodní fonetickou abecedou, moc jsem tomu nejdřív nevěřila, říkala jsem si, proč se učit pouze výslovnost jazyka, kterým už běžně mluvím. Pravda je ale taková, že fonetická abeceda neuvěřitelně pomáhá výslovnost zdokonalit a já se ji nyní snažím aplikovat na hodinách se studenty HAMU a rozvíjet zde. Francouzština mi je velice blízká, i když vím, že studenti s ní často mívají největší potíže.

Kam nyní směřuje váš hlas?

Stále se chci držet lyrického oboru s koloraturou – postupně ale mířit k ještě plnějším, lyrickým rolím, i když není kam spěchat. Nechci se pouštět do zbytečně těžkých partů, to, co zpívám teď, je tak akorát pro můj hlas i věk. Ráda bych si zazpívala Adinu nebo Rosinu a za několik let bych se ráda podívala na Violettu. Role z Donizettiho a Rossiniho oper mě ale lákají čím dál víc.

S operou jste spojená od dětství – začínala jste v Dětské opeře Praha. Chtěla jste někdy dělat něco jiného, nebo byla vaše cesta přímočará?

Hudba mě provází odmalička, i když u nás doma nikdo muzikant nebyl. Všechno to byla spíš šťastná náhoda – moje prababička bydlela ve stejném domě, kde Jiřina Marková vedla Školu hudby a zpěvu, a tak jsem se k Dětské opeře dostala téměř osudem. V patnácti jsem chtěla jít na konzervatoř, ale rodiče trvali na tom, abych nejdříve dokončila gymnázium. A pak se přede mnou otevřel volný prostor. Pochybnosti má člověk vždycky, ale musím zaklepat – pokaždé se v pravý čas objevila příležitost nebo někdo, kdo mě posunul dál. Moje cesta nebyla nalinkovaná, spíš plná osudových setkání. Ráda se nechávám vést intuicí a impulzy, které mi život přináší.

Jaká je vaše spolupráce se spolkem Run Operun?

Před devíti lety jsme dělali Figarovu svatbu a později i experimentální operu Logika chaosu, která zkoumala, jaký vliv mohou mít malé neurotické poruchy na běžné společenské situace. To jsme dostali pouze text a pěvecké linky jsme improvizovali sami podle charakteru postav. Teprve během zkoušek začalo celé dílo nabývat tvarů – bylo to nesmírně zajímavé a svobodné zkoušení. S Ahmadem Hedarem jsme pak spolupracovali i na letošním zahajovacím koncertu festivalu v Krumlově s názvem Nečekané baroko. Také děláme crossoverový program v rámci projektu OpeRave. Přiznám se, že na konzervatoři jsem bývala spíš „konzervativní interpret“, ale čím víc se potkávám s lidmi, kteří k hudbě přistupují jinak, tím víc mě to inspiruje. A neobvyklým projektům se už rozhodně nebráním – naopak mě baví.

Hodně vám v začátcích pomohly různé granty a nadace, podpořilo vás mimo jiné Ministerstvo kultury či Bakala Foundation. Jak se umělec k takové podpoře dostane?

Na tohle téma jsem dokonce měla přednášku na konzervatoři v Pardubicích. Důležité je, aby nadace viděly, že se snažíte – že soutěžíte, rozvíjíte se, hledáte příležitosti a jednoduše že vás je vidět. Když jsem žádala o podporu na studium v Americe, trvalo to skoro rok, protože život tam je finančně náročný, a od univerzity jsem měla pokrytou jen většinu školného. Zapsala jsem se tehdy na grantový seminář na AMU a naučila jsem se, jak psát grantové žádosti a jak oslovovat jednotlivé nadace. Člověk se nesmí zaleknout odmítnutí, i já někdy uspěla až na druhý pokus. Ale právě to, že se člověk nevzdává, je pro ně často rozhodující. U nás se říká, že studium v zahraničí je jen pro bohaté, ale není to pravda – jen je potřeba vědět, jak požádat o podporu.

Jak konkrétně to probíhá? Stojíte třeba před grantovou komisí a zpíváte jim?

Obvykle se posílá motivační esej, životopis, studijní a soutěžní výsledky, doporučující dopisy (tehdy jsem měla štěstí, že mi doporučení napsal Adam Plachetka, se kterým jsem vystoupila na festivalu v Pardubicích) a odkazy na nahrávky, většinou přes YouTube. Všechno ostatní probíhá klasicky – na papíře, s velkou dávkou trpělivosti. Naživo jsem zatím před komisí zpívat nemusela, některé nadace totiž vybírají stipendisty nejen mezi různými hudebníky, ale třeba i mezi zcela odlišnými studijními obory. V Bakala Foundation se mnou získali stipendium například studenti biomedicíny nebo neurovědy a já jsem velmi vděčná, že tyto velké nadace neopomíjejí ani umělecké obory.

Na festivalu Dny Bohuslava Martinů budete zpívat kantátu Mikeš z hor. Co byste o ní prozradila?

Martinů složil svou čtvrtou a poslední kantátu v posledním roce svého života, během pobytu ve Švýcarsku. Mikeš z hor je jeho rozloučením s rodnou zemí, to dílo je jímavé, nostalgické, prodchnuté láskou k české krajině a lidové poezii. Obsahuje lyrické melodie, výraznou rytmiku a spojuje prvky českého folkloru s moderním hudebním jazykem a také neuvěřitelnou upřímnost.

Hudbu Bohuslava Martinů mám opravdu moc ráda. Vyrůstala jsem na jeho Otvírání studánek v Dětské opeře Praha, jejichž ozvěny ostatně slyším v Mikešovi, a možná i proto ke mně jeho hudba vždycky promlouvá zvláštně blízkým jazykem.  Navíc je pro mě osobně dojemné, že učil právě na škole v USA, kde jsem později sama studovala – a že právě tam vznikla řada jeho písní. K Martinů mám velmi osobní vztah, možná i proto, že jeho hudba v sobě nese něco dětského, čistého, a přitom nesmírně pravdivého.

Jakým jazykem k vám promlouvá hudba Bohuslava Martinů?

Martinů měl naprosto osobitý, originální styl. V jeho hudbě slyším lidovost, vůni Vysočiny, ty jeho milované „kopečky“, ale zároveň i moderní vlivy, s nimiž se setkal v zahraničí. Jeho hudba je hravá, dojemná a ve všech směrech jedinečná. Většina jeho písní působí intuitivně – člověk je zpívá tak, jak přirozeně plyne řeč. Ale Mikeš z hor je už něco jiného, to je vážnější, hlubší zpívání. Chvíli trvá, než člověk pronikne pod povrch, než se do ní „naladí“. Naopak u jeho písní platí, že čím jednodušeji je pojmete, tím víc v nich zazní ta pravá krása.

Když je hudby ve vašem životě moc, jak se odreagováváte?

Když zrovna nezpívám, věnuju se dalším věcem, které mě nabíjejí a inspirují. Třeba mám moc rády jazyky – během studia jsem se věnovala angličtině, francouzštině i italštině a teď se mi to krásně propojuje i s mým doktorským výzkumem. Mimo hudbu mě zajímá také kultura obecně – ráda si zajdu na výstavu nebo přehlídku současného umění, do kina a také si ráda rozšiřuju obzory na neklasických koncertech.

Dalším mým velkým tématem je pohyb. Miluju jógu – pro zpěváky je ideální, protože pomáhá s protažením těla i s dechovou oporou. S kolegy často říkáme, že nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu od zpívání, je sport. Ráda běhám, ideálně po zkouškách v divadle, a věnuju se i otužování, které je skvělé nejen pro imunitu, ale i pro celkovou psychickou pohodu.

Kdybyste mohla pozvat na sklenku vína jakoukoliv postavu z operní literatury, kdo by to byl?

Myslím, že bych ráda zašla na kávu nebo sklenku vína s Marií, dcerou pluku. Je to veselá, trochu praštěná postava – přesně ten typ, se kterým by bylo setkání plné smíchu a spontánnosti. Zároveň je to má oblíbená role. Zatím jsem zpívala jen její árie a některé ansámbly, ale celá opera se bohužel příliš neuvádí… což je škoda, protože ta postava má obrovské kouzlo.

foto: archiv interpretky