„Počítá se tu se sdělností situační i slovní komiky, se zábavností civilně upraveného příběhu i se strhujícím nábojem životné hudby.“

„Případné švy zakrývají připsané texty. Nejde o svévoli, komický žánr takovou adaptaci snáší.“

„Inscenace nedává důraz ani na belcanto, ani na orchestrální brilanci. Přesto je nejen divadelně, ale i hudebně vydařená.“

Čeští legionáři z Liberce, Masaryk, spadlá vzducholoď, nerealizovaný atentát na císaře, španělská chřipka a řada dalších detailů šikovně vetkaných do původního libreta činí z liberecké inscenace Donizettiho komické opery Dcera pluku zábavně aktualizované hudební divadlo. Za projektem výrazně stojí jako autor úpravy a režisér Tomáš Studený. Páteční premiéru měl v rukou dirigent Miloslav Oswald a jako Marie, „la fille du régiment“, excelovala sopranistka Jana Sibera.

Divadlo F. X. Šaldy Donizettiho operu La fille du régiment dosud nehrálo. V podobě, v jaké ji prezentuje, tedy jako česko-francouzskou komedii ze zpěvy, se podařilo odpovídajícím způsobem naplnit nevelký prostor a zužitkovat umění pěvců, kteří jsou k dispozici. Liberecká Dcera pluku si nehraje na pěvecky virtuózní operní událost, není primárně „o belcantu“, to přenechává divadlům, která si mohou především pro roli Tonia s jeho pověstnou árií s „devíti céčky“ dovolit pěvce mezinárodního formátu. Tady se především počítá se sdělností situační i slovní komiky, se zábavností civilně upraveného příběhu i se strhujícím nábojem životné hudby. A že ke komediálnímu herectví sopranistka Jana Sibera přidává v titulní roli i pěveckou bravurnost, za kterou by se nemuselo stydět žádné velké divadlo, to je víc než sympatický bonus.

Inscenace je věnována památce československých legionářů, zejména příslušníkům 21. střeleckého pluku Čs. legií ve Francii, ve kterém existovala slavná rota Nazdar. To je reálná vazba z první světové války naroubovaná k libretu z roku 1840 týkajícímu se napoleonských válek. Vojenský background romantické opery je přizpůsoben jiným reáliím; je to aktualizace – na rozdíl od mnoha jiných vážně míněných – v hravé nadsázce docela dobře fungující. Případné švy zakrývají připsané texty. Nejde o svévoli, komický žánr takovou adaptaci snáší.

Při předehře se ocitáme v nezpívaném dějovém úvodu v humorném světě, ve fikci či mystifikaci až trochu „cimrmanovské“. Plánuje se tu supertajná akce: atentát na mocnáře s detailním popisem polní kuchyně sloužící jako granátomet. Později ale zjišťujeme, že akce byla ohrožena pádem vzducholodě, zamotána, zpackána a nakonec zrušena… A takhle to pokračuje po zbytek večera. Vojáci, mezi nimiž se Marie cítí nejvíc doma, zasáhnou i v závěru – a všechno nakonec dobře dopadne. Z Tonia se sice nevyklube převlečený šlechtic, ale „obyčejná“ láska přesto zvítězí a Vévodkyně von Kracken bis Marckhausen, namyšlená Němka, svého nepřítomného syna neožení.

Příběh, který by mohl být dnes už úsměvně schematický, dostává dlouhými mluvenými scénami vtip a spád. Základem je libreto, které Donizettimu napsali Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges a Jean-François Alfred Bayard; české libreto na základě doslovného překladu sbormistra Martina Buchty „nově napsal“, jinými slovy „stvořil“, Tomáš Studený. Vyhrál si. S narážkami, gagy i s pár hláškami v hovorové češtině. Odstranil strojenost starého jazyka, přišel se současným – a tím i s plynulým, napínavějším a zábavnějším dějem. Díky tomu, že je zároveň režisérem inscenace, sčítá se výsledek beze ztrát. A samozřejmě, že scénograf Michal Syrový a kostýmní výtvarník Tomáš Kypta pomáhají stejným směrem.

Zpívá se originálně francouzsky s promítanými titulky, ale občas se zpívají některé části árií – ty dojemné – i česky. A česky se hodně mluví. Tak, že v prvním dějství v jednom okamžiku už zapomenete, že jste na opeře. Jste v divadle a z jeviště vás baví roztomilá veselohra. Vědomě trochu naivní, málem jako Klicperova a Martinů Veselohra na mostě, která také těží z kontrastu vojenského a civilního světa. Dobře zahraná. Nikoli deklamované dialogy místo recitativů, ale skoro činohra. Lenka Šmídová v roli tetičky (ze které se nakonec vyklube matka odložené Marie) mluví a hraje tak, že si vzpomenete na Stellu Zázvorkovou. Seržant Sulpic v podání mladého basisty Jana Hnyka má znělý hlas v řeči i ve zpěvu, vojáckou bodrost i dost citu.

Do árie, do které si se zdarem troufne vedle Luciana Pavarottiho a Juana Diega Flóreze už jen několik málo dalších, se tenorista Ondřej Koplík pouští svým nevelkým vysokým hlasem statečně, vlastně ani nedává najevo, že je něčím obtížná. (Jde o těch devět oddělených vysokých „céček“. Možná bychom je ve skutečnosti mohli počítat spíš za pět… ale i tak!) Některé další výstupy už mu při premiéře hlasově nevyšly na sto procent, ale do charakteru inscenace jeho pěvecké a herecké ztvárnění postavy jako zamilovaného nesmělého mládence zapadá odpovídajícím způsobem.

Markytánkou Marií vařící vojákům v polní kuchyni, hubatou holkou adoptovanou kdysi regimentem, které se líbí zpívat vojenské písničky a klidně i „čůrat ve stoje“, je Jana Sibera s očividným potěšením. Ve svém živlu je i v druhém dějství, na zámku, kde ji chtějí takříkajíc „polidštit“, ale jí se moc nechce… Stejně vyjde najevo, že uhlazený bonton není jejím světem. Tak trochu jako Líza Doolittlová z My fair lady.

Dcera pluku nedává v Liberci důraz ani na belcanto, ani na orchestrální brilanci. Přesto je nejen divadelně, ale i hudebně docela vydařená. Mužské sbory mají ráznost a spád, lyrické árie emoce, vypjatá místa patos, sopránové árie i ty nejvyšší tóny na správném místě.

Na konci první světové války se skupina vojáků z československých legií ve Francii po ztroskotání vzducholodi skoro ztratí v Alpách. Jejich schovanka Marie tam najde lásku i svou rodinu. A na konci, ve fiále, které dirigent hudebně vybudil k energickému vrcholu, se provolává sláva republice a Masarykovi. Divák odchází potěšen hudbou, zpěvem, slovem i podívanou. Samozřejmě, že po měsících odloučení od světa živého umění smířlivě naladěn, ale ne tak nekriticky, aby poznámku, že to vůbec není špatné, nevyřkl s veškerou odpovědností.

Foto: Karel Kašák, Veronika Paroulková

Facebook X E-mail WhatsApp