„Záměna adjektiva v názvu opery – „chytrá“ za „mazaná“ – když to druhé má dvojí význam, není tak zásadní. Ale matka Bystroušky, prostitutka závislá na heroinu, to mi přijde problematické a s otazníkem.“

„Režie je avantgardní, děj se odehrává v Bronxu, Harašta krade ve zlatnictví, místo lesní romantiky a světa zvířátek jsme mezi chudými vrstvami lidí, v omšelých ruinách nevzhledných domů…“

„Nejvýraznější potlesk v závěru patřil šéfdirigentovi Markusi Poschnerovi a Brucknerovu orchestru plným právem.“

Ve velkém sále moderního Musiktheateru v Linci se 29. března uskutečnila premiéra nové inscenace Janáčkových Příhod lišky Bystroušky, pod novým německým názvem Die gerissene Füchsin (Mazaná liška). Stalo se tak v hudebním nastudování uměleckého šéfa Markuse Poschnera a ve zcela netradičním režijním uchopení i v nové koncepci překladu v rámci německého jazyka. Režisérem je Peter Konwitschny, který se chopil jevištního experimentu – původní verze je údajně naivně dětská a sentimentální. 

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky (v novém lineckém překladu Die gerissene Füchsin), zkomponovaná podle předlohy Rudolfa Těsnohlídka, když byl Janáček zaujat povídkou Liška Bystrouška, kterou autor roku 1920 otiskoval v příloze Lidových novin, je mistrovské dílo. Splývají zde reálné scény se snovými představami. Janáček je rozvádí v bohaté rytmické složce a ve zvukové barevnosti lyrických nápěvků. Jde o příhody ze života lidí a zvířat, který se pohádkově mísí s ideály lásky lidské s láskou zvířecí. V Janáčkově hudbě hovoří především les a krásy přírody. Opera měla svoji premiéru na sklonku roku 1924 v Brně, ale velmi brzy ji poté provedlo i Národní divadlo v Praze, již 18. května 1925! Zanedlouho tedy oslavíme rovných sto let od důležité pražské premiéry. Jedenasedmdesátiletý Janáček byl již známým autorem, jeho díla byla očekávána se zájmem v odborných kruzích, byla ovšem předmětem vzrušených debat.

Cestu do světa zajistil Janáčkovi překlad libreta do němčiny od Maxe Broda, významného literáta a milovníka díla Janáčkova. Problematika překladu a spory Broda s Janáčkem ale byly již tehdy značné! V Brodově překladu, ale již po zmírnění Brodových zásahů do postav, tím i do děje, se uskutečnila vynikající inscenace roku 1956 v Berlíně, v Komische Oper, ve filmově koncipované režii slavného Waltera Felsensteina a pod taktovkou českého dirigenta Václava Neumanna. Max Brod byl při překladech s Janáčkem v mnoha sporech, ale přesvědčil ho argumentem, že je text mnohde nejasný, pro německého diváka potřebuje změny při překladu, pokud má obstát na německých scénách. Janáček to přijímal moc nerad, s těžkým srdcem. Veliký znalec Jaroslav Vogel, janáčkovský dirigent a zároveň autor nejobsáhlejší publikace o Janáčkovi, píše již o prvním Brodově překladu do němčiny kriticky, jako o nepochopení díla, které mění smysl i charakter většiny scén a tím rozbíjí vztah postav vůči hudbě… Vogelova kritika překladu Broda jde ovšem zřetelně z opačného pólu než rovněž kritický postoj ke stejnému překladu u pana Petera Konwitschného. 

Režisér aktuální linecké inscenace Peter Konwitschny říká: „Max Brod látku bagatelizoval, překroutil, kvůli snaze oslovit vkus německých diváků dvacátých let minulého století. Původní název zní moc sentimentálně, nic takového vlastně v textu není, proto jsem si dovolil název díla i překlad opravit.“

Jevištní ztvárnění je v Linci velmi netradiční, až silně experimentální, přesunuté z říše zvířat a jejich vztahů s lidmi do konfrontace generací lidí – starých, vyrovnaných s osudem, a naproti tomu dravých mladých, plných vitality a očekávání. Navíc je děj přenesen – velmi překvapivě – do chudinského newyorského Bronxu. Slovy režiséra: „V našem zájmu nejde o zvířata, ale o chudinu v Bronxu. Mezi tamní chudinou žije i několik bohatých lidí, revírník, farář, rechtor…“ Tím se ovšem mění celý příběh, v Čechách ustálený jako leitmotiv přírody a koloběhu života, s nedílnou součástí této přírody. Je v tom i veškerá poetika s tématem spjatá. Typicky janáčkovská je povahová analogie mezi lidmi a zvířaty, sám Janáček akcentuje jakousi „personální unii“ mezi postavami obojího světa, lidského a zvířecího, danou předlohou Rudolfa Těsnohlídka. Tak vznikají symbolické paralely farář – jezevec, rechtor – komár, kohout – sojka, paní revírníková – sova. Je zde tajuplná, nikde nevystupující Terinka, coby ryzí symbol nespoutaného ženství. Peter Konwitschny ovšem zásadně oddělil toto spojení v Janáčkově opeře, zvířecí svět je vyškrtnut z děje opery, který se přesunul do života chudinského Bronxu… Konwitschny došel k pohledu, že opera prostě není o zvířatech a lidech. Domnívá se, že se v Bystroušce více odráží Janáčkova nenaplněná láska k mnohem mladší Kamile Stösslové. Zvířata se v tomto pojetí prostě nevyskytují. Není tak realizovatelný ani impozantní závěr v monologu Revírníka a jeho dialogu na téma maličké Bystroušky, který teprve poté ústí do apoteózy orchestru. Co s tím učinit? Revírník po svém monologu umírá, nějaká varianta finále se musela nalézt, když chybí jakákoliv zvířátka, zde tedy skokánek i malá Bystrouška. Harašta „pytlačí“ vykrádáním zlatnického obchodu, Revírník ho ovšem načapá, prošacuje policejním stylem, vytáhne mu z kapsy ukradený zlatý řetízek. Pro pomyslnou Terinku… Matka Bystroušky je prostitutka, která si na jevišti píchá do žíly heroin (po otevření opony jsem se až lekl, že ta kurtizána bude snad Bystrouška, nikoliv, byla to matka Bystroušky…). Tohle je dost značný otazník, proč je závislá na heroinu… Přítomné je pouliční násilí, střelba, zlodějina ve zlatnictví, hudba k tomu zní ovšem janáčkovsky poeticky, lyricky i melancholicky. 

Tady už nejde o dnes tak módní přesuny děje do jakési jiné, obvykle neurčité současnosti, ale zásah je zde hlubší. Nesdílím tyto přesuny, nevycházejí z hudby, která byla napsána geniálním autorem, s osobitou poetičností jeho hudební mluvy, na jasně artikulovaný námět Rudolfa Těsnohlídka. Již u prvního překladu díla, ve zřejmé snaze pomoci dílu do německy mluvícího světa, přináší Max Brod zásadní myšlenku: Bystrouška je symbol mládí, dravosti, přírody, oproti usedlosti starších lidí, kteří v životě moc neuspěli (typické trio postav – Revírník, Rechtor, Farář). Značných změn zde dostává postava Harašty. Již tady je tedy zárodek viděných jevištních změn, či „zlepšovacích snah“ Brodových oproti českému libretu. Ale jak scénicky vyjádřit daný přesun děje? Timo Dentler a Okarina Peter vytvořily obrazy scény, zajisté na základě přání režiséra, což je v divadle obvyklé. Příroda se přece jen na chvíli objeví, za oknem v hospodě u Pásků, kde zasednou pan revírník s farářem a rechtorem ke kartám. Ruiny starých domů s chatrným dřevěným sloupem elektrického vedení působí spíše depresivně. 

Hudební nastudování bylo ve zkušených rukách šéfdirigenta Brucknerova orchestru Markuse Poschnera. Orchestr hraje pod jeho taktovkou výtečně, ve zvuku kompaktně, s dynamickými jemnostmi ve smyčcových skupinách. Houslová sekce zaujala ve vypracovaných, jemných dynamických nuancích i dokonalou intonací. Markus Poschner, jehož parketou je především linie Wagner, Mahler, Richard Strauss, se setkal ve své bohaté dirigentské kariéře s Janáčkem poprvé. Vyzdvihoval pozorně melodické oblouky motivů, které dokázal rozezpívat až v duchu verismu, jenž byl tolik Janáčkovi blízký (Pucciniho Butterfly a Mascagniho Sedlák kavalír byl Janáčkovi vzorem ideálního dramatického díla), nezdůrazňoval tolik strohost úsečných témat. Kdybych porovnal s významnými janáčkovskými českými dirigenty, tak je vyzdvižením mélosu, rozvíjením frází melodických témat bližší V. Neumannovi, než B. Gregorovi nebo B. Liškovi. Poschner vede s obdivuhodným přehledem sólisty. Výborný Brucknerův orchestr se svým šéfdirigentem byl po zásluze v zavěru odměněn publikem nejvřelejším aplausem. V plném souladu s mým hudebním vnímáním. Hra orchestru byla nejsilnějším dojmem a pozitivním pocitem z premiéry.

V pěveckém obsazení je zajímavé, že se soubor Zemského divadla v Linci soustředil v obsazení cele na své interní členy. Plody zde nese i Operní studio mladých, z něhož se formují zajímavé pěvecké talenty. 

V popředí inscenace stál Revírník Adama Kima, jehož si přivedl pan šéf Poschner ve svém vstupním entrée v Linci, Ženě bez stínu Richarda Strausse. Revírník je krásná role, kterou zpívají barytonisté, často i basisté (Karel Berman, Richard Novák). V duchu vymezené režie dokázal Adam Kim podat roli jevištně přesvědčivě, svrchovaně pěvecky, s parádním vrcholem na fis1 v závěrečném monologu (v překladu slova láska na úzký vokál “í” ve slově die Liebe). Michaela Wagnera sleduji se zájmem v Linci již deset let, opět v půvabné roli Harašty přesvědčil zvučností, barevností svého krásného, nosného a kultivovaného hlasu, který dokáže zaujmout hned v prvních frázích partu. Ve výrazu je vzácně přirozený, přesvědčuje spontaneitou svého jevištního projevu. 

Příjemným překvapením byl pro mne mladý tenorista SeungJin Kim v roli Lišáka. Zjevný tenorový talent s krásným hlasovým témbrem, rozsahově flexibilní, prostorově nosný a jevištně sympatický. Tato role byla psána Janáčkem pro soprán a většinou jsem ji slyšel se sopranistkami. Ale obsazení tenorem je rovněž dlouho oblíbené, toto není žádné nóvum. V Brně, v Jílkově inscenaci, zpíval roli Lišáka znamenitě tenorista Vladimír Krejčík. Osobně se mi zdá toto pojetí přirozené, ale Jaroslav Vogel pokládá ve své rozsáhlé studii (vydána roku 1963) tohoto Janáčkova Octaviána jinak, ubírá údajně již v hlasovém ohledu postavě na půvabu. Výbornou figurku Faráře vytvořil zdařile pěvecky disponovaný basista Dominik Nekl. Tenorista Christian Drecker zaujal výrazem i pohybovou flexibilitou v pěkně ztvárněné charakterové roli Rechtora.

Záměrně ponechávám titulní postavu opery na závěr. Carina Tybjerg Madsen je v jevištním ztvárnění netypickou liškou Bystrouškou, sebevědomou feministkou s přirozeným jevištním půvabem a šarmem. Má pro dané režijní pojetí role nesporné dispozice pěvecké i výrazové. Její lyrický, tónově příjemný soprán je pro roli adekvátní, velmi dobře se v prostoru prosazuje, zejména ve vyšších polohách svého partu. 

Velké uznání zasluhuje velký dětský sbor, rozšířený o sbory hudebních škol, samozřejmě i dobře secvičený základní Sbor Zemského divadla se sbormistry Elenou Pierini a Benediktem Barnardem. Na překladu a úpravách textu díla se podílel spolu s režisérem dramaturg Christoph Blitt. 

Publikum v druhém největším kulturním centru Rakouska, jak pozoruji již řadu let, je neobyčejně objektivní. Potlesky ve stoje jsou, na rozdíl od nás, spíše vzácností, vůbec nejsou časté, což je dobře. Líbí se mi v Linci, jak bývám v souladu s mírou potlesku publika a tím ocenění jednotlivých výkonů. Potlesk po experimentálně působící Janáčkově opeře byl na poměry Lince celkově poměrně střídmý. Výrazně zesílil pro velký dětský sbor, který byl důležitým tvůrcem vytváření atmosféry děje. Nejvýraznější aplaus náležel ovšem šéfdirigentovi Markusu Poschnerovi a Brucknerovu orchestru; podle mne plným právem, byla to nejsilnější a velmi přesvědčivá složka této inscenace.

Foto: Reinhard Winkler

Facebook X E-mail WhatsApp