„Podařilo se nám najít si vlastní úzkou interpretační specializaci a specifický repertoár, kterým jsme se stali známými a díky kterému jsme si získali respekt.“

„Velmi bych si přál přivézt Zelenku i do Česka, aby se jeho hudba uctila tam, odkud pochází.“

„Při některých Bachových motetech na našich koncertech posluchači skutečně pláčou.“

Francouzský basista a dirigent Lionel Meunier je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Vox Luminis, který od svého založení v roce 2004 patří k nejvýraznějším ansámblům v oblasti historicky poučené interpretace. Meunier si získal mezinárodní renomé díky preciznímu přístupu a zářivému zvuku, který definoval jeho soubor specializující se na vokální hudbu 17. a 18. století. V sezóně 2024/25 Meuniera čeká debut v Carnegie Hall, navrací se do Juilliard School a pokračuje v rozsáhlém turné. To ho tuto sobotu zavede i na festival Concentus Moraviae.

Prozraďte nám, jak vybíráte zpěváky do souboru. Můžete popsat, jak ten proces probíhá?

Vlastně bych řekl, že ve dvou fázích. Na začátku jsem měl v hlavě určitou představu, jaký typ hlasů hledám, a znal jsem pár zpěváků ze sborového světa své generace. Některým lidem jsem popisoval, co hledám – třeba jsem řekl, že potřebuju kontratenor, jehož hlas bude robustní, těžký, mužský, ne znějící jako ženský ani jako dětský soprán, ale spíš jako vysoký tenor. A někdo mi tehdy řekl o Janu Kullmannovi. To bylo před jednadvaceti lety – od té doby je s námi.

V té době jsem sám zpíval v deseti různých ansámblech a často jsem narazil na hlas, který mě zaujal. Když jsem ho potřeboval, jednoduše jsem daného člověka oslovil. Tak to velice organicky to fungovalo asi do roku 2018, kdy jsem byl opravdu velmi vytížen a postupně jsem přestal zpívat s jinými soubory a tím ztratil kontakt s novou generací zpěváků. Proto jsem v roce 2018 uspořádal první konkurz. A tehdy jsem zjistil, že spousta lidí – stovky zpěváků – chtějí s Vox Luminis spolupracovat.

Dnes se ten proces liší případ od případu. Někdy mám nový repertoár a hledám pro něj specifické hlasy, jindy se mi někdo ozve a jeho hlas mě inspiruje k novému programu. Je to taková hra na slepici a vejce. Profil našeho souboru se navíc během let vyvíjel: na začátku jsme měli poměrně omezený repertoár a ustálené obsazení. Tehdy jsme byli všichni mladí, bezdětní studenti. Dnes jsme rodiči, a tak nechci nikoho nutit být pryč od rodiny například během narozenin jeho dětí. Takže jsem začal skládat různá obsazení pro různé typy repertoáru – jiní lidé zpívají renesanci, jiní baroko. Rovněž se snažím obsazovat rodilé mluvčí do daných projektů; když děláme Purcellovu operu Dido and Aeneas volím britské zpěváky, na Monteverdiho opery zase Italy.

Stejné je to i s instrumentálními hráči?

Co se týče instrumentální části, i tam dnes vybíráme hráče individuálně. Část hudebníků pochází z nizozemské školy – z konzervatoře v Amsterdamu, kde jsem i já studoval. Dnes vybíráme na základě konkurzů. Poslední čtyři roky vedu mistrovské kurzy na festivalu v Brémách, zaměřené jak na zpěv, tak na nástroje, a také v Lipsku, což je pro mě taková líheň nových talentů. Pravidelně spolupracuju i s prestižními konzervatořemi, například v Paříži nebo v Juilliardu. To všechno tvoří směs mladých talentů a zkušených hráčů, kteří už perfektně znají náš program a styl práce.

Začlenění mladých lidí do souboru nám přináší novou energii – motivuje nás to a zvyšuje to celkovou kvalitu. Je pro mě důležité neusnout na vavřínech, pořád hledat nové cesty, jak hudbu sdílet. A ukazuje se, že to opravdu funguje. Je to tak trochu bláznivý příběh úspěchu, ale jsme za něj vděční.

Jak byste shrnul jednadvacet let existence souboru Vox Luminis? Které momenty považujete za klíčové?

Myslím, že jedním z našich největších úspěchů je fakt, že dnes odehrajeme téměř osmdesát koncertů ročně ve zhruba patnácti různých zemích. To už samo o sobě svědčí o tom, že máme svůj zvuk, identitu a jasné umělecké poselství. Minulou sobotu jsme se vrátili z turné v USA, kde jsme strávili týden, a hned poté jsme letěli do Stockholmu, teď jsme v České republice a už v neděli odlétáme do Japonska a pak do Hongkongu. V Severní Americe vystupujeme pravidelně dvakrát do roka. Když jsme jako studenti začínali, ani by nás nenapadlo o něčem takovém snít.

Dalším důležitým úspěchem je, že se nám podařilo najít si vlastní úzkou interpretační specializaci a specifický repertoár, kterým jsme se stali známými a díky kterému jsme si získali respekt. V našem případě jde především o německou, italskou a anglickou hudbu 17. století – od Schütze k Bachovi a jeho dynastii. Když dnes někdo zmíní tento repertoár, jméno Vox Luminis často padne mezi prvními. Hluboké studium německé hudby 17. století nás přirozeně přivedlo i k hudbě století osmnáctého, tedy k vrcholnému baroku. Je to vlastně taková přirozená „hudební historie“, která kopíruje i moji vlastní cestu.

Velmi si také vážím spolupráce se špičkovými evropskými orchestry, jako je například Freiburger Barockorchester. Když jsme studovali, vzhlíželi jsme k nim jako ke vzorům. Dnes s nimi děláme tři až čtyři projekty ročně.

Dlouhodobě se věnujeme také Henrymu Purcellovi. Máme za sebou dvě poloscénické produkce jeho opery Královna víl. Obě byly navržené tak, aby šly hrát prakticky kdekoli v Evropě. Cestujeme s nákladním vozem, dorazíme na místo a jsme schopni začít hrát prakticky okamžitě, čímž se odbourávají měsíce zkoušek a s nimi spojené náklady.

Za těch jednadvacet let jsme natočili dvacet pět CD a získali řadu prestižních ocenění. Věnujeme se i uvádění méně známého repertoáru, což vnímám jako jedno z našich nejdůležitějších poslání: pomáhat lidem objevovat hudbu, která je krásná, ale zatím stojí mimo hlavní proud.

Máme také velmi silné a dlouhodobé vztahy s některými klíčovými festivaly a institucemi. Každý rok vystupujeme na festivalu Oude Muziek v Utrechtu, což je největší festival staré hudby na světě. Pravidelně se vracíme do Wigmore Hall v Londýně a už deset let jsme rezidenčním souborem v Concertgebouw v Bruggách.

Už jste zmínil některé skladatele, jejichž dílu se věnujete. Jsou mezi nimi I nějaká česká jména, třeba Mysliveček nebo Zelenka?

Mysliveček bohužel ne, ale Zelenka určitě. V rámci našeho zaměření mám tendenci Zelenku příliš neprogramovat, protože už ho spousta jiných souborů hraje a výtečně – například Collegium 1704 nebo Il Complesso Barocco. Měl jsem pocit, že není třeba, abychom dělali to samé, co ostatní. Ale Zelenku mám opravdu rád. Na turné jsme dělali jeho Missa Paschalis, což je krásné velikonoční dílo, velice nám sedí. Hrajeme ho třeba letos v říjnu v Antverpách. Ale moc bych si přál přivézt Zelenku i do Česka, aby se jeho hudba uctila tam, odkud pochází. To jsem ostatně slíbil i jednomu ze členů souboru, Vojtěchu Semerádovi. Na Zelenkovi mě poutá i fakt, že to byl katolický skladatel, přičemž my se věnujeme spíše těm protestantským a já mám za to, že je dobré udržovat si nějaký zdravý mix. 

Jaký je váš přístup k otázkám ornamentace, ladění nebo původní výslovnosti ve vokální hudbě?

Co se týká ladění a temperamentu, máme k dispozici různé prameny, někdy i konkrétní zdroje, které popisují, jak který skladatel ladil, jindy to však jen předpokládáme. Také samozřejmě známe, na kolik Hertz by se měl daný styl ladit, nicméně kvůli transpozicím nástrojů se to může lišit a vznikají tak určité rozdíly. Proto se občas spoléháme na náš nejlepší odhad při respektování nástrojů, na které hrajeme.

Co se týče výslovnosti, máme velkou výhodu, že někteří členové souboru jsou rodilí mluvčí z těch zemí, odkud hudba pochází. Když zpíváme německy, náš německý kolega nás koučuje, stejné to je s angličtinou či francouzštinou. I když všichni mluvíme danými jazyky, přesto nikdy nemůžeme být úplně jako rodilí mluvčí, proto také konzultujeme s lingvisty. Například když jsme dělali Faurého Requiem, potřebovali jsme znát, jak přesně se zpívalo v latině v Paříži v jeho době, jaká byla výslovnost samohlásek a tak dále. Výslovnost je pro nás vlastně také nástroj, protože abychom vytvořili požadovaný zvuk, musíme používat „nástroj“ ve smyslu hlasu tak, aby to spolu pěkně ladilo.

V poslední době se věnuje více pozornosti barokním skladatelkám. Uvádíte i jejich hudbu?

To je skvělá otázka a důležité téma. V tuto chvíli to sice není naše hlavní zaměření, ale v minulosti jsme se barokním skladatelkám věnovali – například Isabelle Leonardě, jejíž hudbu mám opravdu rád, nebo Francesce Caccini. Momentálně to ale není velká součást našeho repertoáru, částečně i proto, že se této oblasti úspěšně věnují i jiné soubory a já nemám důvod jim vytvářet přímou konkurenci. Určitě bych se ale rád vrátil k Isabelle Leonardě, protože její hudba je zábavná a zajímavá. Nicméně doufám, že až se nějaký zajímavý projekt vyskytne, ujmeme se ho, zejména pokud to bude dílo nějaké méně známé autorky, není totiž nutné, aby Vox Luminis dělal třetí nastudování opery Céphale et Procris od Elisabeth Jacquet de La Guerre jen proto, že je zrovna v kurzu.

Věnujete se tuším i uvádění hudby Benjamina Brittena…

Ano, a to ze dvou důvodů: jednak byl Britten sám vášnivým milovníkem staré hudby a z některých jeho kompozic je to patrné. Druhým důvodem je, že nás oslovil přímo management festivalu v Aldeburghu, kteří nás slyšeli interpretovat renesanční hudbu a líbilo se jim, že ji hrajeme jinak, než je v Anglii běžné. A tak se nás zeptali, zda bychom podobný přístup mohli uplatnit i na Brittenovo dílo Sacred and Profane.  Tak vznikla naše první spolupráce s tímto festivalem, který se věnuje interpretaci Brittenovy hudby. Ale není to jen Britten, koho interpretujeme z novodobých autorů, loni jsme například uvedli novou kantátu od americké skladatelky Caroline Shaw, jedné z nejhranějších současných autorek a navíc i autorky naší generace a nositelky Pulitzerovy ceny. Tuto skladbu napsala během jediného týdne, inspirovala se přitom způsobem, jakým komponoval Bach. Začala komponovat v sobotu, ve středu nám ukázala první skici, vyzkoušeli jsme si je a konzultovali jsme je s ní a finální partituru jsme dostali v sobotu ve čtyři hodiny ráno – tedy přímo v den koncertu. Měli jsme tři hodiny na zkoušku. Vzniklo tak pětadvacet minut hudby za stejných podmínek, ve kterých tvořil sám Bach. Byl to obrovský úspěch.

Aktuálně jsem zadal vznik dvou nových skladeb, které jsou momentálně ve fázi tvorby – jména autorů zatím nemohu prozradit. Oba ale mají hlubokou znalost staré hudby, což nám pomáhá objevovat nové výrazové prostředky a hudební jazyky.

Na koncertu na festivalu Concentus Moraviae budete dělat čistě bachovský program. Povězte nám o něm něco.

Program, který přivezeme na Concentus Moraviae, je pro mě mimořádně důležitý, protože ukazuje různorodost hudebního odkazu celé bachovské dynastie. Johann Sebastian Bach je bezesporu jedním z největších hudebních géniů, kteří kdy žili, a jen těžko bych mohl říct něco, co o něm ještě nebylo řečeno. Ale co mě na něm fascinuje nejvíc, je jeho komplexnost. Byl nesmírně vzdělaný, hluboce znalý všech aspektů hudby a zároveň si uvědomoval, odkud sám vyšel. Když studujeme Bacha, musíme v první řadě studovat hudbu, kterou studoval on sám v mládí, a pochopit, jaké hudební postupy ho inspirovaly. Nicméně celá dynastie Bachů je hodně zamotaná záležitost jednak proto, že jeho první žena byla také z rodu Bachů, byli dokonce vzdálení příbuzní, a kvůli tomu je někdy těžké se v těch všech „Bachách“ vyznat!

To je na tomto programu krásné, že připomínáme i další členy jeho hudebního rodu. Víme, že Johann Sebastian měl ve své sbírce množství hudby svých předků, že si jí vážil a často ji hrával. Když zjistíte, že i on, takový génius, tu hudbu obdivoval, pochopíte, že musela být skutečně výjimečná. Hudební DNA celé rodiny bylo mimořádně silné, i když žádný z nich nedosáhl výšin Johanna Sebastiana, v rodě bylo mnoho skvělých hudebníků, hráčů, skladatelů, v některých městech a vesnicích v Německu prakticky každý muzikant nesl jméno Bach.

Pokud máte v rodině někoho slavného, většinou zastíní všechny ostatní. A Johann Sebastian Bach byl skutečně největší, nicméně i ostatní členové jeho rodiny si zaslouží, aby byli slyšeni a známi. Pro publikum to bude velký objev a možná i impuls k hlubšímu zájmu o celou bachovskou dynastii. Zajímavé totiž je, že mnoho lidí přijde na koncert kvůli jménu „Bach“ a myslí si, že jdou na Johanna Sebastiana, přičemž z koncertů odcházejí plní nadšení z toho, co všechno se za tím jménem skrývá – celý hudební rod, jehož odkaz sahá hluboko do 17. století. A právě tohle období je naší specializací. Hudba té doby je jazykově jednodušší, ale často jde přímo k jádru, k duši a k srdci. Věřte nebo ne, ale při některých motetech na našich koncertech posluchači skutečně pláčou.

Zeptám se vás jako hudebního badatele: Jací skladatelé (nebo jaká díla) by si podle vás zasloužili znovuobjevení? 

Jedním ze skladatelů, jehož dílo jsem už měl možnost zpracovat, je Emilio de’ Cavalieri, autor Rappresentatione di Anima, et di Corpo, které je považováno za vůbec první operu-oratorium v dějinách hudby, ale téměř se neuvádí. A přitom je jeho téma – dialog mezi duší a tělem, mezi požitkem a spiritualitou – neuvěřitelně aktuální. Tohle dílo už sice bylo znovuobjeveno, ale stále si myslím, že se mu nedostává takové pozornosti, jakou si zaslouží.

Do budoucna bych velmi rád uvedl také The Dioclesian od Henryho Purcella, původně známé jako The Prophetess. Je to skvělá skladba, která se zatím nedostala do běžného repertoáru tak jako například Dido and Aeneas, ale rozhodně by si to zasloužila.

Zmínit musím i Johanna Pachelbela. Všichni znají jeho Kánon v D dur, ale jen málokdo ví, že napsal také řadu vokálních skladeb, které jsou nesmírně krásné a hluboké. To je celý repertoár, který čeká na objevení.

Zajímavý je i Thomas Selle z Hamburku, skladatel s velmi bohatým a kvalitním dílem. Univerzita v Hamburku digitalizovala jeho tvorbu a zpřístupnila ji online, což je obrovský přínos. My jsme se do toho repertoáru pustili a začali ho seriózně studovat. Stylově přesně odpovídá tomu, co děláme, tedy výrazově bohatá a silná vokální hudba 17. století. 

Kdybyste mohl pozvat jakéhokoli skladatele z hudební historie na sklenku vína, kdo by to byl a jaké víno byste mu nalil?

Určitě bych sáhl po skvělém červeném víně z mého rodného Burgundska, třeba po Haute-Côtes de Beaune, a rozhodně by mělo být alespoň deset let staré. A k té sklence bych pozval Heinricha Schütze. Tento skladatel mi totiž doslova změnil život; s jeho hudbou jsme získali první cenu Gramophone a dodnes mě fascinuje. Změnil tehdy celou hudební scénu: přenesl italský styl do Německa a tím položil základy německého baroka. Chtěl bych si s ním popovídat o mnoha věcech, ale především bych se ho zeptal: Kde je tvoje opera? Víme, že napsal první německou operu, jmenovala se Dafne. Libreto se dochovalo, ale hudba je bohužel ztracená. Je to dílo, které v dějinách opery citelně chybí.

Facebook X E-mail WhatsApp