„Od chvíle, kdy se historický výzkum začal zabývat rolí skladatelek ve společnosti, začal se měnit i náš ustálený obraz minulosti.“

„Jiné možnosti ženám nabízely liberální a kulturou prostoupené Benátky či Florencie, jiné přísně protestantská města severní Evropy.“

„U všech hudebníků bylo patrné nadšení, s nímž hudbu interpretovali, a zaslouží si pochvalu ze objevnou a originální dramaturgii koncertu.“

Zřídka uváděné skladby barokních autorek převážně ze severní Itálie uvedl soubor Musica Poetica na koncertu s názvem Barokní ženy, který se uskutečnil v pondělí 16. června v Respiriu na pražské HAMU. Členové souboru hrající na kopie dobových nástrojů v obsazení cembalo, viola da gamba, barokní příčná flétna, barokní housle, zpěv a recitace připravili publiku poutavý program složený z celkem čtrnácti vokálních, instrumentálních a recitativních částí.

Kontext

Poslední dobou se často hovoří o ženách-umělkyních, které byly v historii (a někdy bohužel stále i v současnosti) neprávem opomíjeny často vzdor velikému nadání. Oživování hudebních odkazů žen-skladatelek se u nás dlouhodobě systematicky věnuje především Lieder Society v čele s badatelkou a mezzosopranistkou Monikou Jägerovou, za všechny zmiňme alespoň její poslední koncert s dílem Otilie Sukové. V květnu loňského roku připravilo tematický koncert s hudbou výlučně současných skladatelek Pražské jaro. Poutavý příběh o skladatelkách z konce 18. století přinesla letos v lednu také cembalistka a badatelka Alena Hönigová a ze zahraničních počinů bych chtěl zmínit zejména záslužnou publikaci Frauen – Musik – Kultur významné německé muzikoložky a kulturní historičky Lindy Marie Koldau, která ale bohužel zatím nevyšla česky. Svůj dílek do skládačky v těchto dnech přináší i Národní galerie výstavou Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900, která představuje uměleckou tvorbu žen od středověku až do konce 19. století, zejména v malířství, sochařství, kresbě i grafice a dále také v oblasti užitého umění, čímž odkrývá druhý, méně známý, příběh dějin umění. Mezi poslední počiny na tomto poli patří právě pondělní koncert ansámblu Musica Poetica. 

Barokní hudební kultura (cca 1600–1750) bývá tradičně spojována se jmény jako Bach, Händel nebo Vivaldi. Přesto i v této době působily ženy, jejichž díla dnes znovu objevujeme. Některé z nich tvořily v klášterech, jiné na aristokratických dvorech či v měšťanských salonech – tedy v prostředích, která jim poskytovala určitou míru svobody a podpory. Od chvíle, kdy se historický výzkum začal zabývat rolí žen ve společnosti, začal se měnit i náš ustálený obraz minulosti. Také hudební dějiny při bližším pohledu odhalují nové perspektivy. Hudební život raného novověku se může na první pohled jevit jako čistě mužská záležitost – ženy ve veřejném a profesionálním provozu, tedy ve dvorních kapelách, kostelech či městských hudebních službách, obvykle nevystupovaly. Přesto se jim v mnoha oblastech života šlechty, měšťanstva i řeholních komunit naskytly četné příležitosti k muzicírování a k ovlivňování hudebního prostředí své doby.

Ženy zaujímaly v hudebním světě rozmanité role: působily jako mecenášky a iniciátorky, zprostředkovatelky a sběratelky repertoáru, profesionální i soukromé zpěvačky a instrumentalistky, ačkoliv jen zřídka jako skladatelky. Hlavním důvodem byla ekonomická realita: skladatelé bývali živiteli rodin a hudba jejich řemeslem a zdrojem obživy, přičemž ve většině tehdejších evropských společností bylo nemyslitelné, aby tuto roli zastávala žena. Skladatelky se tak mohly prosadit pouze ve specifických prostředích – v klášterech nebo ve finančně zajištěných šlechtických a měšťanských domácnostech, kde nebyly ekonomické tlaky tak silné.

Výraznou roli hrálo i širší společenské a kulturní klima: jiné možnosti nabízely liberální a kulturou prostoupené Benátky či Florencie, kde ženy působily i jako učitelky a interpretky; jiné pak přísně protestantská města severní Evropy. Zvláštní kapitolou jsou skladatelky provdané za hudební vydavatele. Ty často komponovaly drobné skladby určené k prodeji a pomáhaly tak rozvoji rodinného podniku. Nezřídka však publikovaly pod jménem manžela nebo pod mužským pseudonymem, protože tak jejich díla vyvolávala méně otázek a lépe se prodávala. Tato praxe se udržela až do konce 19. století a známým příkladem je Clara Schumann, která často vystupovala nebo publikovala jednoduše jako „manželka Roberta Schumanna“.

Mezi nejznámější a nejplodnější skladatelky této doby byly italská benediktinka Isabella Leonarda (1620–1704) a Barbara Strozzi (1619–1677), dcera benátského básníka, byla uznávanou skladatelkou a zpěvačkou, která vydala osm sbírek světských vokálních skladeb. To je výkon, který byl výjimečný i ve srovnání s mužskými autory.

Kláštery nabízely prostor nejen pro duchovní tvorbu, ale také pro hudební výchovu. Příkladem může být tvorba augustiniánky Marii Xaverie Peruconi nebo německé abatyše a skladatelky Marie Anny von Raschenau. Mnohé skladby těchto žen nebyly nikdy vydány tiskem a dochovaly se pouze v rukopisech, což přispělo k jejich postupnému zapomnění. Přestože ženy zřídkakdy zastávaly oficiální hudebnické funkce, jejich přínos pro barokní hudební kulturu je nesporný. Dnes se jejich díla stále častěji objevují na koncertních pódiích i v nahrávkách, čímž přispívají k narovnání historické perspektivy a znovuobjevení bohatství ženské hudební tvorby barokní éry.

Díla provedená během pondělního večera bychom mohli rozdělit na dvě části. Tou první byly kompozice skladatelek z řad řeholnic Chiary Margity Cozzolani, Caludie Sessy, Isabely Leonardy, Lucrezie Orsiny Vizzana a Marie Francesky Nascinbeni, jejichž hudba, ačkoliv dnes méně známá, představuje součást bohaté, byť skryté tradice ženské klášterní hudby v Itálii. Jejich kompozice jsou z podstaty věci převážně liturgického a náboženského charakteru. Druhou částí byly skladby jejich kolegyň z měšťanských salonů a konzervatoří Barbary Strozzi, Anny Bon či Francesky Caccini, jejichž skladby i díky dostupnějšímu vzdělání přece jen dosahovaly větší vyspělosti a prokazovaly značnou hudební invenci; v neposlední řadě byly také komponovány na antická či světská témata. Díky menšímu povědomí o těchto skladatelkách i v řadách poučených čtenářů KlasikaPlus.cz si je pojďme stručně představit:

Chiara Margarita Cozzolani (cca 1602–1676) byla benediktinskou řeholnicí v milánském klášteře Santa Radegonda. Její duchovní skladby – moteta, antifony i kompletní „Vespro della Beata Vergine“ – svědčí o hudební vytříbenosti a kompoziční svobodě. Patří k nejvýraznějším klášterním skladatelkám barokní Itálie. Maria Xaveria Perucona (cca 1652 – po roce 1675) byla italská benediktinka a skladatelka, působící v klášteře Santa Caterina v Gallarate nedaleko Milána. Její tvorba je reprezentována sbírkou Sacri concerti de motetti (1675), která obsahuje osmnáct motet pro ženské hlasy a basso continuo. Perucona v nich spojuje hlubokou duchovní zbožnost s jemně propracovaným hudebním jazykem, typickým pro severoitalské baroko. Claudia Sessa (cca 1570–1617) působila v klášteře San Marta. Její dílo se zachovalo jen fragmentárně – dvě duchovní monodie, které ale svědčí o její schopnosti spojit text s citlivou hudební linií, inspirovanou raným monodickým stylem. Isabella Leonarda (1620–1704), rovněž benediktinka z Novary, zanechala více než dvě stě skladeb, převážně duchovních. Jako první žena vůbec vydala sonátový cyklus (Sonate da chiesa, op. 16), její hudba je melodická, kontrapunkticky promyšlená a zároveň hluboce zbožná. Lucrezia Orsina Vizzana (1590 – po 1622) působila v klášteře v Bologni a její sbírka Componimenti musicali (1623) je výjimečná jak hudebně, tak svou existencí – publikovaná skladba ženy v klášteře byla tehdy vzácností. Její díla kombinují prvky stylu seconda prattica s emocionálním výrazem. Maria Francesca Nascinbeni (činná v 18. století) byla řeholnicí a skladatelkou působící v Padově. Dochovaly se některé její liturgické skladby, zejména moteta. Barbara Strozzi (1619–1677) byla benátská skladatelka a zpěvačka, dcera básníka a intelektuála Giulia Strozzího. Vydala celkem osm sbírek světských kantát, árií a madrigalů; pozoruhodný výkon na ženu své doby. Její hudba je emotivně hluboká, často psaná pro její vlastní hlas, a nese prvky raného operního stylu. Francesca Caccini (1587 – po 1641), dosáhla mezi barokními skladateli největšího věhlasu a uznání, neboť byla dvorní skladatelkou u florentského dvora Medicejských a dle některých pramenů byla i nejlépe placená, dokonce lépe nežli její mužští kolegové. Psala duchovní i světskou hudbu a roku 1625 uvedla operu La liberazione di Ruggiero, považovanou za první operu zkomponovanou ženou. Její styl je dramatický, melodicky vynalézavý a technicky promyšlený. Anna Bon di Venezia (cca 1738–po 1769) byla nadaná skladatelka a cembalistka pozdního baroka, působící na dvorech v Bayreuthu, Berlíně a Hildburghausenu. Vydala tři sbírky instrumentální hudby, včetně sonát pro flétnu a housle. Její hudba spojuje lehkost galantního stylu s formální propracovaností.

Koncert

Komorní barokní soubor Musica Poetica, který se dobovou interpretací staré hudby a barokní poezie zabývá od roku 1999, na pondělním koncertu vystoupil ve složení: Jana Janků (mezzosoprán), Lucie Lukášová (barokní příčná flétna), Eva Kalová (barokní housle), Kateřina Stávková (viola da gamba), Kamila Dubská (cembalo), Igor Dostálek (recitace). U všech hudebníků bylo patrné nadšení, s nímž hudbu interpretovali, a zaslouží si pochvalu ze objevnou a originální dramaturgii koncertu, ze kterou by se nemuselo stydět žádné z našich předních těles specializující se na interpretaci hudby z tohoto období. I přes několik nepřesností v souhře nástrojů je třeba všechny instrumentální hráče pochválit za citlivost a preciznost, se kterou své nelehké party nastudovali a interpretovali. Výrazný podíl na hezkém zážitku z večera měl Igor Dostálek, jenž ve čtyřech vstupech s jemnou vnímavostí a pevnou dikcí přednášel barokní poezii. Jeho měkký hlas vtiskl veršům tichý lesk, zaujatý tón pak odhaloval jejich niterný půvab. Snad jen škoda, že se krátké texty neodvážil přednést zpaměti, věřím, že by jeho přenes získal ještě vetší autenticitu. Poněkud hůře se mi hodnotí výkon mezzosopranistky Jany Janků. V prostředí barokní hudby je hranice mezi profesionální a zájmovou úrovní mnohem prostupnější. Stylově barokní repertoár – zejména z raného období – často snese i méně školené hlasy, nicméně její přednes působil unaveným dojmem, měl očividné problémy s výškami a i kvůli nedostatečné dechové opoře nezvládala vyzpívat všechny předepsané barokní vokální ozdoby. Bezesporu nejlépe jí vyšla árie Che si puo fare of Barbary Strozzi, která je jakýmsi lamentem nad nešťastnou láskou. V pomalém tempu, s hluboce zádumčivou náladou a jemnou melodickou linií umožnila Janků předvést interpretačně velmi bohatý projev; a lépe dařilo modulovat tón a vystihnout tragické vyznění árie. Koncert byl zakončen árií či spíše motetem Ad Gaudia, ad Iubila, Pastores od Marie Xaverie Perucony. Ten představuje jemný a zároveň radostně liturgický úvod do oslavy Kristova narození a zajisté by byl ozdobou každého adventního koncertu.

Soubor Musica Poetica tak přidal další střípek do mozaiky opomíjeného, a přitom nesmírně podmanivého a interpretačně bohatého světa skladatelek, nejen těch barokních. Nezbývá než doufat, že jeho krok budou brzy následovat i další soubory a instituce. Podle mého soudu je to jediná cesta, jak splatit starý dluh minulosti – a hlavně, jak ženám v hudbě zajistit skutečně rovnoprávné postavení. Takové, které nebude třeba nikterak tématizovat, protože bude samozřejmé.

Foto/zdroj: ilustrační - archiv souboru / Tomáš Kučera