„Každý hudebník musí vzít hudbu, kterou chce interpretovat, zcela za svou. Velmi osobně.“

„Pro virtuozitu je potřebná energie. Také dobrý vkus. A je potřeba zapojit uši a srdce.“

„A Vivaldim budu muset přepnout do soudobé hudby, musím dál studovat jednu věc od Györgye Ligetiho. Ještě to bude dlouhá a těžká práce.“

S barokním orchestrem Collegium 1704 zpívá v sobotu v Liberci na festivalu Lípa Musica francouzská mezzosopranistka Lucile Richardot. Připravili s Václavem Luksem duchovní vokální skladby Antonia Vivaldiho proložené jeho instrumentální hudbou. Program se v neděli 17. září opakuje ve Frýdku-Místku na Svatováclavském hudebním festivalu. Pěvkyně v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o odkazu benátského barokního skladatele, o virtuozitě a hlavně o mezinárodních vlivech ve světě staré hudby, kde je umělecky nejvíc doma.

U symfonických orchestrů se oceňuje, když nejsou příliš globalizované, to znamená, že mají svůj jedinečný, snad dokonce „národní“ zvuk. Říká se to o České filharmonii, o Vídeňských filharmonicích… Ve světě staré hudby to takhle není – skutečností je spíše univerzalita, viďte?

Pokud byste se nezeptal, tak by mě vlastně takový pohled ani nenapadl. Zajímavá otázka… Je pravda, že my ve staré hudbě jsme taková velká rodina. Řada instrumentalistů z nějaké země studovala někde jinde v zahraničí, všechno je velmi promíchané. I tady v Collegiu 1704 hrají někteří, kteří studovali ve Francii; hovoří velmi dobře francouzsky, mají dobrý smysl pro francouzský přístup k interpretaci, pro francouzský způsob práce. Všichni používáme v hudbě společný jazyk, ale u staré hudby je to, myslím, ještě zřetelnější.

Myslel jsem to i tak, že členové různých ansámblů pracuji zde i tam, že se objevují ve více souborech…

Ano, nejsou zaměstnáni v jednom orchestru. I tohle je mezinárodní prvek ve světě staré hudby. Takových instrumentalistů nejsou přehršle, kdo je oceňován pro svůj talent, pro své mistrovství, tak mezi soubory koluje… Ano, řekla bych, že právě tohle je pro svět staré hudby docela typické. Na druhou stranu, například zrovna u nás ve Francii se často vyskytuje podmínka, která má cíl trochu omezit, aby pod různými hlavičkami hráli víceméně stále ti samí lidé. Takže se často třeba ve smlouvách vymiňuje, aby pro nějaký projekt byli vázáni a během jeho přípravy a realizace už nikde jinde současně nehráli.

Vezměme soubor Les Arts Florissants… Jsou třeba v něm převážně Francouzi, když se tak výrazně a dobře věnuje francouzskému baroknímu repertoáru? Dá se z toho něco takového odvodit?

Les Arts Florissants jsou velkou výjimkou. Soubor existuje už tak dlouho! Pokračuje v práci podobně jako v sedmdesátých a osmdesátých letech, ponechávají si některé standardy z minulosti, z ekonomicky jiné doby, ať už se týká nákladů a vydání nebo cestovních zvyklostí… Nejsou nutně reprezentanty něčeho typicky francouzského. Právě u nich platí, že jsou hudebníci zamluveni na dlouhá období, na zkoušky, cestování a natáčení, že nemohou v té době být využiti jiným ansámblem. Znamená to, že jsou za Les Arts Florissants téměř provdáni… Nemají čas pracovat jinde. Jsou opravdu špičkoví, a proto mají některé věci opravdu extra… A také nezapomeňte, že jejich práce je hodně soustředěna kolem jejich dirigentů.

Ať už je to William Christie, nebo Paul Agnew?

Ano. Oba z francouzské barokní hudby přejali mnohé, opravdu mnohé, ale jeden je Američan, druhý je Skot, takže vlastně hovořit o francouzském stylu je trochu otázka… Je trochu upravený… Ostatně, ani v případě italské hudby nezastávají úplně ten nejitalštější přístup. Mají prostě svůj způsob, svou cestu.

A jak je to s italskou hudbou u vás? Ptám se kvůli Vivaldimu, kterého teď zpíváte s Collegiem 1704.

Italskou hudbu miluju. Hodně pracuju s italskými dirigenty, jako je třeba Rinaldo Alessandrini. Ale hlavně jsem si jistá, že každý hudebník musí vzít hudbu, kterou chce interpretovat, zcela za svou. Velmi osobně. Není potřeba italské hudebníky kopírovat, napodobovat, aby byl tenhle druh hudby interpretován dobře. Důležité je být vyučován a veden, číst knihy, poslouchat hodně hudby, zkoušet ji cvičit a trénovat, vzpomínat na příklad řady učitelů… Ale v okamžiku vystoupení je pak publikum už jen vaše! Jde o současné okamžiky, které se odehrávají právě teď. Totéž platí o ornamentice, o liniích, o vokalitě… Přijali jsme za své všechno to, co se odehrálo mezi barokní a naší dobou, a musíme to vzít v úvahu.

Uvažujeme-li o Vivaldiho hudbě a její virtuozitě, nebo o virtuozitě obecně… Je záležitostí obdarování, talentu, cvičení, trénování, inspirace, energie…?

Ano, energie. A také dobrého vkusu – nedělat příliš mnoho, ale ani příliš málo. Dobrá energie je potřebná, ale také je potřeba zapojit uši a srdce. Abychom byli pěkně detailně spolu, odpovídat instrumentalistům na jejich zdobení melodie. Pokud má nějaký nástroj melodii dřív než my zpěváci, tak třeba udělat k té melodii cosi jako echo… Tohle všechno je důležité zejména v operních áriích. V motetech a v tom, co teď zpívám s Collegiem 1704, je vše trošku jednodušší. Ano jsou to duchovní díla. Zároveň jsou závažnější… Opera naopak bývá někdy tak trochu jako atletika. Samé skoky, zkoušení rozsahu hlasu… Je to samozřejmě náročné a vyčerpávající. Skladby jako Stabat Mater nebo Nisi Dominus, které teď zpívám, jsou náboženské, je to hudba pro meditaci, hudba, která jde k hlubinám lidské mysli. Nejdůležitější je najít barvu hlasu, pokud se zpívá s orchestrem, dynamické nuance a smysl a cíl hudebních frází. Hudbu, která nás společně čeká, není vůbec jednoduché interpretovat. Ale i v opeře jde někdy třeba o známé árie nebo o hudbu užitou třeba ve filmech a podobně… Zpěvák, když hudbu interpretuje, musí o tom všem vědět. Ale zároveň je potřeba tu hudbu prezentovat jako úplně novou, jako dosud neslyšenou. S novou obrazností. Oč je hudba známější, o to je těžší ji s novou představivostí interpretovat. I té nejznámější hudbě je potřeba dát podněty vycházející z nového naslouchání. Tohle všechno jsou náročné výzvy.

Kdysi jste nějakou dobu pracovala jako novinářka. Ovlivnilo vás to nějak?

Byl to určitý způsob, jak komunikovat s lidmi, jak s nimi hovořit, sdílet nějaké zprávy nebo radosti. Ale na druhou stranu, já jsem vždycky – vlastně už od jedenácti let – provozovala hudbu. Byla mým koníčkem, a to docela dlouhou dobu, ale pak jsem v nějakém okamžiku překročila nějaký práh a skočila jinam.

Když jste byla dítě, jakým způsobem jste provozovala hudbu? Zpívala jste?

Hrála jsem na klavír a zpívala.

Nic zvláštního jako třeba trombon.

Ne, nic takového. A nešlo tehdy ani o dobové nástroje. Vyrůstala jsem v malém městě na východě Francie a nic podobného tam tehdy ještě nebylo. Mluvím o osmdesátých letech. Dávné věky…!

Až budete mít po koncertech v Liberci a na Ostravsku, co vás čeká? Budete muset od Vivaldiho přepnout zase někam úplně jinam?

Vivaldi, kterého dáváme s Collegiem 1704, je pro mě docela těžký. Dlouho jsem ty skladby už nezpívala. Ostatně, nedávají se zas tak často, tak je to hezká příležitost. A po těchto koncertech? Budu muset přepnout do soudobé hudby, musím dál studovat jednu věc od Györgye Ligetiho. Vystoupení mám za dva měsíce. Ještě to bude dlouhá a těžká práce. A také mě ještě čeká francouzská hudba z přelomu století, Nadia a Lili Boulangerovy. Také mívám – a to mám moc ráda – recitály jenom s jedním cembalistou. Mít možnosti vystupovat v repertoáru, který se dává velmi zřídkakdy, to je velký dar v tomhle nádherném světě hudby… Ach, ano – a také se musím naučit nazpaměť Davida a Jonathana od Marc-Antoine Charpentiera. Francouzskou barokní hudbu – pro scénické uvedení, které už se blíží velmi rychle…

Co to znamená rychle?

Dva týdny… Ještě stále ležím v notách.

—————–

Lucile Richardot se ve scénických i koncertních žánrech specializuje na barokní a současnou hudbu. Vystupuje s nejvýznačnějšími soubory, jako jsou Monteverdi Choir and Orchestra, Les Arts Florissants, Les Solistes XXI, Ensemble Correspondances, Pygmalion nebo Le Poème Harmonique. V roce 2008 absolvovala na Maîtrise de Notre-Dame de Paris a poté v roce 2011 obor stará hudba na Conservatoire à rayonnement régional de Paris. V roce 2012 založila se dvěma loutnisty vlastní soubor s názvem Tictactus. K jejím nejnovějším nahrávkám patří Monteverdiho opera Il ritorno d’Ulisse in patria (John Eliot Gardiner, 2018), Perpetual Night: Seventeenth-century Airs and Songs (Sébastien Daucé, 2018), Bachovy Matoušovy pašije (Raphaël Pichon, 2022) a Vivaldi: The Great Venetian Mass (Paul Agnew, 2022). S Collegiem 1704 pod vedením Václava Lukse se představila v roce 2017 v Bratislavě a na dalších místech v inscenaci Vivaldiho opery Arsilda.

Foto: Jean Marc Deltombe, Jean-François Robert, z archivu Lucile Richardot