„Co naplat, časy velkých verdiovských barytonistů jsou pryč. Z této situace přirozeně může těžit takový nadprůměrně disponovaný pěvec, jakým je Ludovic Tézier.“

„Tézierův barevný hlas se nesl do prostoru, zněl vyrovnaně, ušlechtile, v pěkném legatu.“

„Zdálo se mi, že ladný, šťavnatý zvuk u něj vždy převládá nad hlasovým herectvím, které tolik neovládá.“

Poprvé v Praze vystoupil francouzský barytonista Ludovic Tézier. Spolu s ním se v poslední zářijový den v doprovodu Pražských symfoniků představila i jeho životní partnerka, sopranistka Cassandre Berthon. Tézier přijel s pověstí nejlepšího verdiovského barytonisty současnosti. 

Co naplat, časy velkých verdiovských barytonistů jako Leonard Warren, Robert Merrill, Giuseppe Taddei, Tito Gobbi, Ettore Bastianini, Rolando Panerai, Piero Cappuccilli, Sherill Milnes, Renato Bruson a řady dalších jsou pryč. Kdo dnes uzpívá velké Verdiho party (a samozřejmě nejen Verdiho) a jak by vlastně měly znít? Povědomí o tom mizí a za kvalitu se i ve světě běžně prezentuje něco, co by kdysi stěží obstálo. O českém prostředí vůbec nemluvě.

Z této situace přirozeně může těžit takový nadprůměrně disponovaný pěvec, jakým je Ludovic Tézier, jehož do Prahy přivedla agentura Nachtigall Artists. Verdi přišel na řadu až v druhé půli koncertu, jenž se konal 30. září v Obecním domě. Tézier je Francouz, což je také vlastně výjimka mezi barytonovými hvězdami, a tak jistě proto první část koncertu věnoval francouzským autorům.

Ostatně vzpomínám, že jedna z prvních produkcí, v němž jsem ho kdysi zaznamenala, byl záznam Massenetova Werthera z Paříže, kde vedle Jonase Kaufmanna a Sophie Koch ztvárnil manžela Charlotty Alberta. Připadal mi hlasově neobyčejně kultivovaný, osobnostně trochu odtažitý, elegantní, zkrátka pro tuto roli jako stvořený.

A také pro Mozarta. To stvrdil hned prvním číslem. V duetu hraběte a Zuzanky z Figarovy svatby se navíc ukázalo, že v této dvojici je (myslím umělecky) vůdčí osobností on. Paní Berthon vlastní malý, slabý hlas a i když její zpěv nepostrádá oduševnělost, kterou vložila nejen do Zuzanky, ale i do ukázky z Berliozova cyklu Le spectre de la rose, árie Oscara z Verdiho Maškarního plesu a do přídavkové písně Léa Deliba Les Filles de Cadiz, tak z mého místa v polovině Smetanovy síně jsem musela hodně napínat uši, abych ji vůbec zaslechla. Nejvíc mě nakonec zaujala několikerou výměnou kostýmu.

Ludovic Tézier je ovšem slyšet velmi dobře. Sólově napřed zazpíval Voci des roses z Berliozova Faustova prokletí, nicméně naplno se blýsknul až hitem Scintille, diamant z Offenbachových Hoffmannových povídek. Tady mohl naplno předvést efektní umění legata, krásnou sytou barvu a nosnost hlasu.

Když pak zpíval pijáckou píseň Hamleta ze stejnojmenné opery Ambroise Thomase, rovněž jsem ocenila zmíněné vokální přednosti, ale nějak mi na mysli stále tanul Simon Keenlyside, který, ač Angličan, svého času (i v kinopřenosu z MET) dokázal francouzský text víc a srozumitelněji deklamovat, takže to byla vskutku dramatická píseň, v níž ostatně Hamlet veselí jen předstírá.

Vypěstovaný bohatý zvuk a kultivovaný přednes mohl Tézier opět naplno předvést v árii Viléma Tella z Rossiniho stejnojmenné opery. Pak už přišel na řadu Verdi, konkrétně Renatovo Eri tu z Maškarního plesu, v němž Renato projde několika náladami, od zuřivé až po melancholickou. Tézierův barevný hlas se nesl do prostoru, zněl vyrovnaně, ušlechtile, v pěkném legatu. 

Víc se mi ale líbil v loučení umírajícího markýze Posy z Dona Carlose (ve francouzské verzi), v níž byl technicky dokonalý a zapůsobil na mne nejemocionálněji a nejbezprostředněji. Ač má dle portálu Operabase na repertoáru v podstatě všechny barytonové úlohy z nejhranějších Verdiho oper, řekla bych, že Posa je jeho nejlepší.

Zdálo se mi totiž, že ladný, šťavnatý zvuk u něj vždy převládá nad hlasovým herectvím, které tolik neovládá, nebo určitě ne tak jako třeba Leonard Warren či Tito Gobbi, takže jeho zpěv někdy může působit až jakoby nezaujatě. Také při vší nosnosti Tézierova hlasu nemám (ani z jeho nahrávek) ten pocit síly a valícího se koncentrovaného zvuku, ve výškách ještě zesilujícího do dramatické špice, kterou registruji v záznamech zpěvu Bastianiniho či Merrilla.

Nejsem si jista, jestli bych chtěla pana Téziera slyšet třeba jako Rigoletta, Macbetha či Amonasra… ačkoli asi i v takových rolích by mohl být v současnosti lepší než spousta jiných barytonistů. Dle mého názoru je ale Ludovic Tézier vzorový lyrický baryton, který je kvůli nedostatku skutečně velkých dramatických hlasů obsazován i do dramatických rolí, což není nic neobvyklého, ale většinou to bývá ke škodě jak dotyčných rolí, tak pěvců.

Nakonec ještě přidal píseň Paola Tostiho Chanson de l’adieu a i s Cassandre Berthon se s pražským publikem rozloučil duetem Dona Giovanniho a Zerliny.

Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK, který vedl Rastislav Štúr, doprovázel na obvyklé solidní úrovni, oproti tištěnému programu vynechal předehru k Vilém Tellovi, což mne nijak nemrzelo. Zůstalo jen u dvou obvyklých vycpávek operních gala – Uherského pochodu od Berlioze a předehry k Verdiho Síle osudu.

Foto: Nachtigall Artists / Petr Dyrc