„V soudobé hudbě nesejde tolik na estetice vyjádření, ale na tom, zda je vyjádření dostatečně direktivní.“

„Díky spojení hudby, psychologie a neurovědy můžeme vidět, jak hudba ovlivňuje mozek a myšlení. Vidíme, že hudba může nejen čarovat, ale působit i jako nástroj.“

„Svou skladbou jsem chtěl oslavit úžasnou vnitřní energii Janáčkovy filharmonie Ostrava.“

Lukáš Janata, český umělec sídlící v San Franciscu, působí jako skladatel, pedagog, performer a organizátor. Nedávno usednul ve správní radě neziskové organizace The Resonance Project, jejíž cílem je využití hudby jako nástroje k transformaci konfliktu pomocí neurovědy. Jeho skladby vznikly na objednávku renomovaných souborů, jako jsou San Francisco Symphony, Alarm Will Sound, Cantori New York, Friction Quartet nebo Janáčkova filharmonie Ostrava. Právě posledně jmenované těleso si u Lukáše Janaty objednalo novou skladbu, kterou uvede jako první světovou premiéru z celkem tří v této sezóně. Skladba s názvem Swirl (víření) zazní za přítomnosti autora ve čtvrtek 5. prosince v ostravském Vesmíru.

Soudobá hudba je roztříštěná do tří směrů. Někteří skladatelé jsou nesmírně tradiční a druzí zase tak novátorští, až to publikum není s to snést. Třetí směr jsou skladatelé, kteří jsou originální, aniž by museli šokovat. Do jakého z těchto směrů řadíte sebe?

Vidím, že rozhovor začínáme pěkně zhurta. (smích) Každopádně si nejsem jist, zda sám sebe dokážu takto zaškatulkovat, respektive zda s tímto rozlišováním vůbec souhlasím. Chápu, že veřejnost má potřebu soudobou hudbu nějak rozlišit, ale pro mě je to celé především věcí komunikace, ve které nesejde tolik na estetice vyjádření, ale na tom, zda je vyjádření dostatečně direktivní, a na tom, co vlastně daná skladba přináší. Navíc je nebetyčný rozdíl mezi hudbou z nahrávky a performancí před živým publikem. Živá hudba je totiž živý organismus, je nesmírně mocný a vytváří něco kouzelného a originálního. 

Můžete to trochu rozvinout?

Říká se, že hudba je mocná čarodějka. To je ostatně v podvědomí od chvíle, kdy člověk začal hudbu provozovat. Nyní ale máme možnost propojit hudbu s neurovědou a psychologií, čímž se zabýváme v organizaci The Resonance Project. Díky tomuto spojení můžeme mít faktuální náhled na to, jak hudba opravdu ovlivňuje mozek a myšlení lidí. Vidíme, že hudba může nejen kouzlit, ale působit i jako nástroj. Aby k tomuto jevu mohlo dojít, musí se aktivovat živý organismus v podobě toho, čemu já říkám zlatý trojúhelník: tvůrce čili hudba, kterou napsal – hudební těleso – publikum. Pokud se tento organismus aktivuje, dochází k něčemu mimořádnému: lidé se propojí, mohou mít synchronizovaný dech, začnou spolu mimoverbálně komunikovat. A právě díky výzkumu neurovědy máme tento jev podložený reálnými daty a můžeme sledovat metafyzický efekt, co hudba v lidech způsobuje. Taková synchronizace mozkových vln samozřejmě nemůže probíhat při poslechu nahrávky.

Mrzí vás, když je hudba neposlouchatelná?

To je dobrá otázka a asi na ní neexistuje přímá odpověď. Mám za to, že lidé, kteří se vystavují odlišným situacím v umění a životě, mají tendence jinak naslouchat a mají vypěstovanou jinou úroveň trpělivosti. Schopnost přijímat novou hudbu tedy v mnohém záleží na ochotě se vystavovat nepoznaným a novým zkušenostem. Daleko víc mě každopádně mrzí, když je skladatel uzavřen ve svojí vizi, z čehož následně může vzejít něco, co není schopné zapříčinit dostatečné propojení. Skladatelé se dokážou velmi efektivně zamotat do procesu, spíše nežli otázku poslouchatelného a neposlouchatelného bych nastolil otázku, jak skladatel dokáže komunikovat svou vizi a cítění s interprety a posluchači a jaký má vliv na živé provedení a přijetí a autorovo sdělení, a to i z hlediska kvantové fyziky.

Hodně soudobých skladatelů používá neotřelé kombinace nástrojů. Ve vašem soupisu děl jsem si ale takového trendu nevšimnul…

Jako téměř vše v životě, jde o dialog nabídky a poptávky. Velká a ustálená hudební tělesa jsou ustálená z různých důvodů, mají nějaký skalní repertoár, ke kterému potřebují skalní nástroje, a instrumentář jen velmi opatrně rozšiřují. Potom jsou jiné ansámbly, které používají řekněme trochu invenčnější nástrojové skupiny. Když vzniká dílo na objednávku, je determinováno právě těmito potřebami těles. A samozřejmě to je i o tom, jak se vize dokáže potkat s realitou, obvykle platí, že čím větší těleso, tím rigidnější podmínky. Většinou skladatel nemá ani příležitost nové kombinace vymýšlet, ale když potom ta příležitost nastane, to se mu najednou rozšíří zorničky.

Ale abych odpověděl na váš dotaz: i já občas komponuji pro neobvyklé nástrojové skupiny, nedávno jsem třeba dělal takový site-specific projekt v atomovém bunkru v Helsinkách, kde zazněla má skladba pro violoncello a perkuse. Nyní se zabývám skladbou pro cimbál a smyčcové kvarteto – možná to nezní tak nestandardně, ale já se v obsazení snažím najít novou zvukovost. 

Píšete pro konkrétní nástroj, nebo pro konkrétního interpreta?

Rozhodně pro interpreta. Myslím, že existují dva typy spolupráce: s velkými orchestry to je neosobní, člověk ani nemá možnost se s jednotlivci propojit a komunikovat a je to spíše o vztahu mezi dirigentem, který potom autorovu vizi předává tělesu. Pak je komorní hudba, v níž mám krásnou příležitost posunout vztah interpreta k nástroji. Pro interpreta píšu tak, že vím, v čem konkrétní hudebník vyniká a kam bych ho mohl posunout svou kreativitou. Tato spolupráce musí mít reciproční hodnotu, aby to posunulo obě strany. V ideálních podmínkách komponuji tak, že se i interpret stává tvůrcem. 

Máte nějaký oblíbený nástroj?

Často mě baví vnitřní orchestrální hudební hlasy, těmi se rád zabývám více nežli konkrétním nástrojem. Ona vrstevnatost a to, co se děje uprostřed zvuku, je pro mě velmi důležité. Právě proto teď hodlám prozkoumat cimbál a smyčec a jejich vzájemnou zvukovost. 

Jako skladatel máte pozoruhodný záběr, ve výčtu vašich skladeb opravdu najdeme snad všechno, od niterních písní až po velké symfonie. Co komponujete nejradši? Jak se tento diverzní repertoár navzájem ovlivňuje?

Asi zase odpovím trochu zeširoka. Veřejnost má skladatele spojeného s takovou romantizující představou člověka s perem v ruce v zamyšlené poloze nad klavírem. Já ovšem vnímám skladatele jako součást společnosti, společenského diskurzu, jako flexibilního tvůrce a samozřejmě občana, který se podílí na ambicióznějším vývoji společnosti. Dobře se mi skládají vokálně-instrumentální věci, ale nechci dělat jen to. Pokud bych skládal jen orchestrální hudbu, tak je to příliš jednostranné a unavující, občas si chcete odpočinout u jazzu nebo ambientní hudby. 

Jste rád, že jste skladatelem?

Vnímám sám sebe především jako kreativního člověka. Samotné skládání mi nestačí, potřebuji vědět, proč skládám, mám radost, když kreativní vyjádření může přispět k společenské konverzaci. Hudební umění je unikátní nástroj a mě s ním baví kouzlit na jakékoliv úrovni.

Jak jste se dostal ke komponování hudby?

Moje cesta nevedla přes klasickou hudbu, ale přes rock. Díky němu jsem se dostal k jazzu a následně k soudobé hudbě. Někdy ve čtrnácti letech jsem s kamarády v Liberci založil rockovou skupinu, sám jsem hrál na baskytaru, a to nám vydrželo až do osmnácti. Takže už jako teenager jsem se sžil s s basovou linkou a nyní je pro mě basová tektonika důležitá v kompozici. Ale myslím, že nejzásadnější vliv na můj hudební vývoj měl zpěv v dětském sboru a opravdové piano, které jsme měli doma – vyrůstal jsem s akustickým nástrojem a už jako malý jsem do něj třískal alikvóty a vnímal jeho hudební dynamiku v devátém patře činžovního domu. (smích)

Dirigujete si svá vlastní díla, nebo to přenecháváte jiným?

Nemám takovou průpravu, abych měl nadhled nad svým vlastním dílem. Myslím, že skladatel benefituje, když vnímá, jak to celé funguje. Skladatelé bývají často zamčeni ve své hlavě, kde čas plyne jinak, mnohdy nereálně, zabývají se příliš mnoha elementy, znají každý detail kompozice, ale nakonec jim schází perspektiva. Což mnoho mých kolegů, kteří si vlastní skladby dirigují, neuslyší rádo. Každopádně mám za to, že jiný vhled dirigentů a interpretů zpravidla často obohatí dílo, povznese ho a pomůže mu.

Máte zkušenosti ze vzdělávacích institucí z Evropy i z USA. Dokázal byste je nějak porovnat ať už jako student nebo jako pedagog?

Libí se mi, že americký přístup akcentuje proces, ne pouze výstup. Kreativní proces edukačních institucí je často na předním místě, kdežto z mé zkušenosti na školách v Evropské unii je to především o výsledku, o výsledné kompozici. Navíc školy v USA mnohdy nemají tendence diktovat stylovost a jsou v daleko větší míře otevřené různým vyjádřením. To souvisí i s tím, v USA existuje daleko více identit, což na jednu stranu vytváří různé třecí plochy, ale v rámci kreativního procesu je to neuvěřitelně přínosné, protože paradigmata jdou aktivně stranou. Když zasedám v komisích, vidím, jak je spousta skladatelů v USA nesmírně osobitých. To práci porotce rozhodně neusnadňuje, ale na druhou stranu mi tato otevřenost v Evropě chybí. 

Povězte nám něco o své skladbě Swirl, kterou uvede Janáčkova filharmonie ve světové premiéře.

Janáčkova filharmonie mě již delší dobu okouzluje, vnímám její úžasnou vnitřní energii a tu bych chtěl ve skladbě oslavit. Také podotýkám, že se jedná o můj český orchestrální debut! Skladba Swirl je v podstatně náročná overtura, která oslavuje jak jednotlivce, tak i synergii v rámci celku společenství. Swirl znamená víření, vertigo efekt. Ve skladbě pracuji s proudy i protiproudy které někam spějí a pak se zase vracejí k sobě, ale jejich spojení se ne vždy podaří – což odráží reálný život. Když se to však povede, mocná jednotnost v koordinaci maestra Boreyka je pastva pro oči i uši! Ta pro mě oslavou a vděkem Janáčkově filharmonii.

Foto: soukromý archiv Lukáše Janaty