„Pěvkyně responsorium Hildegard von Bingen interpretovaly s nadhledem a s akcentem na poetičnost vyznění církevního textu.“

„Kent Nagano řídil Sedmou Mahlerovu symfonii s vnitřním temperamentem, střídměji v okázalosti gest a s porozuměním hudbě skladatele.“

„Pátou větu zahrál orchestr velkolepě s krásou majestátnosti.“

Japonský maestro Kent Nagano, současný hudební ředitel a šéfdirigent Hamburské státní opery a Filharmonického státního orchestru Hamburg, se letos vrátil k Německému symfonickému orchestru Berlín, s nímž nastudoval a zpaměti provedl velkolepou Sedmou symfonii Gustava Mahlera. Koncert se uskutečnil 28. ledna ve Velkém sále Filharmonie, domovském sídle Berlínských filharmoniků. Kent Nagano sklidil před vyprodaným hledištěm velký úspěch.

Po dohodě s vedením Německého symfonického orchestru Berlín, jehož je Kent Nagano čestným dirigentem, přizval maestro k novému programu do Velkého sálu Filharmonie i sólistky z Rozhlasového sboru Berlín. Mladý sbormistr Justus Barleben, který je asistentem hlavního sbormistra a uměleckého vedoucího tělesa Gijse Leenaarse, připravil se šesti pěvkyněmi k úvodní části koncertu responsorium O vis aeternitatia Hildegard von Bingen. Navzdory velkému dramaturgickému oblouku mezi komorní kompozicí hudby vrcholného středověku a monumentální Symfonií č. 7 e moll, GMW 47 Gustava Mahlera z období pozdního romantismu působily obě skladby v zajímavé konfrontaci na poslech velmi příjemně.

Sopranistky Barbara Berg-Bretschneider, Eva Friedrich, Heike Peetz-Glintenkamp, Bianco Reim a mezzosopranistka Laura Murphy zazpívaly responsorium O vis aeternitatia Hildegard von Bingen v podání a cappella, bez doprovodu hudebních nástrojů. Styl skladatelky vychází z tradice pozdního gregoriánského chorálu a vyznačuje se dlouhými melodiemi i frázemi a poměrně širokým hlasovým rozsahem. Dílko pěvkyně interpretovaly s nadhledem a s akcentem na poetičnost vyznění církevního textu. Melodickým liniím vtiskly hřejivé a syté barvy.

Německá skladatelka Hildegard von Bingen (1098–1179), spisovatelka, křesťanská mystička, přírodovědkyně, členka benediktinského řádu a zakladatelka dvou klášterů (Rupertsberg u Bingenu a Eibingen u Rüdesheimu), byla později prohlášena za svatou. Responsorium O vis aeternitatis bylo zamýšlené k noční modlitbě vigilii. Jeho kopie je uchována ve svazku autorčiných rukopisných děl pod názvem Riesenkodex, jenž se původně nacházel v klášteru Rupertsberg. V současnosti je uložen ve Státní knihovně ve Wiesbadenu.

V souvislosti s kompozicemi Hildegard von Bingen byly návštěvníkům v koncertním programu doporučeny nahrávky se skladatelčinými díly na albech Ego sum Homo se sopranistkou Hanou Blažíkovou a s Tiburtina Ensemble (vydavatelství Ricercar) a Celestial Harmonies, antifony a responsoria s Oxford Camerata vedené sbormistrem Jeremym Summerlym (Naxos).

Příjemně na koncertě při poslechu děl působila návaznost se Symfonií č. 7 e moll, GMW 47 Gustava Mahlera, jak už bylo naznačeno. Kent Nagano velkolepé dílo z let 1904–1905 dirigoval zpaměti. Ve své koncepci upřednostnil lyrické plochy a niternou dramatičnost.

Posluchačům z České republiky byla Sedmá Mahlerova symfonie na programu obzvláště blízká – její světová premiéra se uskutečnila 19. září 1908 v Praze, kde ji v koncertní hale právě konané Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory provedl Gustav Mahler s Výstavním orchestrem, složeným z hráčů České filharmonie a Nového německého divadla. Výstava se konala u příležitosti šedesátého výročí panování císaře Františka Josefa I.

Kent Nagano řídil skladbu s vnitřním temperamentem, střídměji v okázalosti gest a s porozuměním hudbě skladatele. První větu Langsam. Adagio – Allegro risoluto, ma non troppo prodchl orchestr velkou šíří barev v dynamických nuancích, které i v současnosti působily moderně. Druhá věta „Nachtmusik.“ Allegro moderato vyzněla působivě zejména v náladě, jež byla umocněna obecně temnějším hudebním pojetím. Kontrastní nasazení frází bylo dobře promyšlené a krásné ve zvuku, jenž ve svě paletě barevných odstínů evokoval charakteristiku galantní serenády. Třetí věta Scherzo. Schattenhaft. Trio vnesla do vnitřního dramatu i vtipné náladové momenty s hravou diferenciací sekcí. Čtvrtá věta „Nachtmusik.“ Andante amoroso nabídla posluchačům lyriku naopak intimnější, romantickou, v níž pěkně vyzněly komorní pasáže; v kontrastu k velkoleposti celého díla do provedení vnesly ztišení emocí. Pátou větu Rondo – Finale. Tempo I (Allegro ordinario) – Tempo II (Allegro moderato, ma energico) zahrál orchestr velkolepě s krásou majestátnosti. Obsáhlé větě dodal dirigent řád a sílu hlubokého prožitku. Těleso hrálo vrstevnatě od počátku kompozice až po její finále, jen zcela výjimečně ploše. Mnoho posluchačů ocenilo koncert ve Velkém sále Filharmonie ovacemi ve stoje.

Foto: DSO Berlín / Fabian Schellhorn (upraveno)